HOTKNIVES - Nedělní pokouřeníčko

(Honza Vedral)

Když začal v polovině osmdesátých let původní anglický 2tone zvolna chcípat, zrovna se dávali dohromady. "The way things are" byl název jejich prvního studiového alba. Právě na něm to naposledy zkusili s dechy a rozhodli se dokázat, že klávesák s dvěma instrumenty a klasickou osmdesátkovou klávesovou kytarou dokáže obstarat všechno. Mick Clare, jejich zpěvák a kytarista, říká: "Z máminy kuchyně si vezmeš dva nože, seženeš nějaký hulení a dáš ho na jeden z těch nožů. Ten druhý pak nahřeješ nad svíčkou nebo zapalovačem. Tvůj kámoš se připraví, ty začneš odpočítávat: Raz! Dva! Tři! Přiklopíš horký nůž na hulení a kámoš to rychle vdechne. Mám pocit, že to vymysleli někde na Jamajce." Tak to jsou THE HOTKNIVES. Ten nejlepší model, který se v Anglii v sezóně třetí vlny ska urodil.

Zrovna poslouchám nahrávku z jejich pražského koncertu (ehm...říká se tomu bootleg?) a pár věcí mi pořád nejde do hlavy.Tak za prvé zvuk - vůbec to nezní jako ska. Moc kytarový a ještě víc klávesový. Jenom ten rytmus, přízvuk na druhou dobu tomu přidává na výjimečnosti a žene to do téhle trojpísmenné škatule. The Hotknives si v klidu jedou jako na vrcholu osmdesátek, do každé skladby hustí syntézu a jenom za zvuku bicích nutí publikum vyzpívávat: "Don't go away from me!". Jenomže i když je jejich hudba plná jednoduchých motivů a melodií, pořád má tu vlastnost, která se bytostně váže jenom k dobrý věcem. The Hotknives umějí pobavit. Pohrávají si s hudebním klišé jako pedofilní neonacista s blonďatou panenkou Barbie a přitom se vyhýbají jalovosti....

Pro českou ska komunitu znamenal příjezd The Hotknives zásadní zlom. Pořadatel jejich velikonočního koncertu v Praze ani nečekal, že vydělá. A lidi z agentury Rude Boy Rhytm, kteří mu s tím pomáhali už v prvních chvílích, kdy se o Hotknives v Praze začalo mluvit, hovořili o srdcovce a malých splněných snech. Zkrátka se pěkně, s veškerou silou klišé vyznávali z toho, jak se na ten koncert těší. Výsledky? Nikdo nevydělal, ale Praze se konečně dostalo ska podívané ve velkém stylu. I když na první pohled to tak jasné nebylo. Čtyři páprdové, co už začínají vážně přemýšlet o stárnutí, zmožení posledními únavnými koncerty v Německu, rozmrzelí ze stavu anglické scény...no, nezní to moc zlomově. Jenomže když strejdové s krycím jménem The Hotknives dorazili do povoleného ráje - pražské oázy ska - povedlo se jim nakonec nadchnout a rozveselit několik stovek lidí. A to všechno s lehkostí popela, co výletl z děravé urny a teď si vlaje někam na luka. Na kukačce nikomu nezáleží. Ach já poeta. "Takový koncert jsme vážně potřebovali," vyznával se bubeník Nigel Clements. Jako by tím chtěl dokázat, že pro někoho může být opožděnost v přejímání trendů osudově důležitá.

Vlastně působili strašně nenápadně. Když Mick Clare zjistil, že stůl, nad kterým si povídáme, se kývá, jenom si posteskl, že kdyby byl v Anglii, hned by ho opravil (asi je truhlář nebo co...). Současní The Hotknives jsou vůbec spíš jako kapela hodných plesnivějících kumpánů. Takových, co vás brali natajno na zakázaná místa a ládovali do vás vše, co bylo zapovězené. Takových, co do své řeči i do skladeb nenásilně vkládají prostá životní poznání: "Smokin' on Sundays, wasting my time, so leave me on Sundays, Sundays are mine." Jako by vždycky byli v klidu. Jejich fanoušci na internetu tvrdí, že kdyby Beatles začali hrát ska, zněli by právě jako The Hotknives. A přestože jsou vyhlášení jako jedna z nejlepších ska kapel současnosti, vydávají u malého labelu Grover. Přesně podle pravidel třetí vlny ska tvrdí: "V naší hudbě záleží především na veselosti a hlavně na zábavě." Viděl jsem je. Slyšel jsem je. A řeknu vám jedno: Je to fakt.

ROZHOVOR S KAPELOU

Máte dost specifický zvuk.

Mick Clare: Nemyslím, že by byl nějak zvláštní, což je asi způsobeno tím, že ten zvuk je prostě náš. Už ho máme šest let. Dřív jsme měli dechy, ale jednou se to nějak seběhlo a udělali jsme koncert bez nich. A zalíbilo se nám to. Mezi ska kapelami jsme tak, alespoň co se zvuku týče, získali docela výjimečnou pozici a taky máme víc prostoru pro tvorbu.

Hmmm, ale ty klávesy, to jsou dost osmdesátky, ne?

Mick Clare: Tak to si taky myslíme. A líbí se nám to. Moc si to užíváme! S naším zvukem máme větší šance přilákat různé publikum!

Je hodně kytarový.

Mick Clare: Jasně, lidi, co mají rádi britpop - Oasis nebo Blur - rádi chodí i na nás. Snažíme se hranice ska překračovat. Máme rádi pop, soul, staré reggae nahrávky, punk, psychobilly a samozřejmě ska. A tohle všechno se snažíme do své hudby dostat.

Tady se teď ska docela rozmáhá, jak je to v Británii?

Nigel Clements: Ska tam není tak populární, jako bývalo v druhé vlně. Chodí na nás vlastně jen studenti a pár skinheadů, co zbyli.

A co ostatní kapely - funguje to na základě nějaké komunity?

Nigel Clements: Spíš ne. Jsou to fajn lidi, ale vídáme se jen za určitých okolností. V podstatě se potkáváme jenom na hudbě. Nikde jinde. Pořád si myslím, že to hnutí je nějak lifestylově a politicky spojeno. Ale nezáleží na tom, co si o politice myslím já, protože to nic nezmění. Ska je sice politické hnutí, ale většinou se to týká jenom textů písniček. My zpíváme prostě o životě. Máme ženy, máme děti - na politiku moc času nezbývá.

Když tu byli třeba Selecter, chovali se dost neúměrně svému postavení na scéně - jako by jim měl každý líbat palce u nohy.

Mick Clare: Problém je, že starší ska kapely byly v roce 1979 na vrcholech hitparád a pořád si myslí, že jsou pop stars a že to tak bude napořád. Nemají pravdu.

A jak jste na tom vy?

Mick Clare: Nemyslím, že jsme nějaké hvězdy. Lidem se prostě líbí to, co hrajeme. Hudba, melodie a jednoduchý zvuk - proto máme úspěch. Když se zamyslím nad tím, odkud jsme vzešli, musím říct, že máme vážně úspěch, ale popravdě, nejsme žádné celebritky. Chováme se prostě tak, jak chceme - normálně. Nikoho nefuckujeme jako Eminem. Chceme hrát pro civilizované lidi.

Pořád vydávate u poměrně malého labelu.

Mick Clare: Myslím, že by nás nikdo větší ani nechtěl. A navíc, ve chvíli, kdy se rozhodnete nahrávat u velké společnosti, prodáte se jim. Prostě vás vlastní. Nařizují vám: "Zítra jedete do Japonska! Pozítří máte televizní show!" Ne, to není nic pro nás. Takhle můžeme být víc se ženami a dětmi. Sami jsme se rozhodli pro malou firmu a jsme šťastnější. Ti lidé jsou zároveň naši kamarádi, vydavatelé a distributoři. Tenhle model se nám líbí. Záleží na přátelství!

Stejně byste měli problém se jménem.

Mick Clare: No jasně - třeba by nás měli za feťáky a nutili změnit název.

Tak mě napadá, jste často zhulení?

Nigel Clements: Ne tak jako před lety. I když někteří členové kapely...

Mick Clare: Je fakt, že před lety jsme čadili docela dost. Když si lidi poslechnou naše starší nahrávky, zjistí, že je to všechno hodně pomalý.

A jak je to na koncertech?

Mick Clare: No, jednou na podzim jsme se v backstagi strašně nudili a vzpomněli jsme si na hru, kterou jsme se bavili v mládí. Každý sebral kaštan, navrtal do něj dírku, sundal tkaničku, provlíkl ji kaštanem a začal boj. Jeden držel kaštan na tkaničce mezi prsty a ten druhý se do něj musel trefit. Když se trefil do ruky, ztratil život, když do kaštanu, jeden získal. Takhle se postupně všichni vybíjeli, až vyhrál ten, kdo měl všechny životy. Když nás viděla ta kapela, se kterou jsme hráli, přestali se k nám chovat tak hezky jako předtím. Asi jsme jim připadali divní. Jenomže my jsme tohle vážně hráli v deseti letech!