Je fašismus historií?
Na prahu třetího tisíciletí, po 55 letech od vojenské porážky většiny fašistických systémů a konce druhé světové války, se zdá téměř neuvěřitelné, že se v mnoha státech Evropy dostává do popředí stejná politická síla jako ta, jež měla na svědomí mnoho umučených, popravených a zavražděných v koncentračních táborech a věznicích nebo zabitých na bojištích. Ptáte se, kde že se v Evropě staví nové koncentrační tábory a nové plynové komory? Chceme vám ukázat, že fašismus koncentráky a plynovými komorami nezačíná, ale končí. A to je jen z jeden z mnoha důvodů, proč je vždy nutné se postavit na odpor tam, kde pravičáci hlásají svou štvavou a nenávistnou politiku.
Proč vůbec bojovat proti fašismu?
Jak si lze všimnout, mnoho současných médií, ať již jde o tisk, rozhlas nebo televizní zpravodajství, staví fašismus do roviny politické síly, která je schopná a dostatečně silná svým myšlenkovým potenciálem nahradit současný „demokratický režim" a vyřešit tak množství společenských problémů a nejistot, které pracujícím s sebou přináší systém volného trhu. Nechtěně ( a v mnohých případech i záměrně), tak vytváří o fašistech mýtus společenských revolucionářů, kteří přinesou zemi skutečný pořádek, řád a návrat sociálních jistot. Pokud se ale ohlédneme za pravou podstatou fašismu až k jeho kořenům, mýty o sociálně zaměřených radikálech se nám rázem zhroutí a nahradí je realita černých košil sloužících vládnoucí třídě k udržování moci a nástroj k likvidaci jejích politických a třídních oponentů z řad levice, sociálních aktivistů, radikálních odborářů a hnutí pracujících.
Současní fašisté na své historické vzory hrdě navazují, i když svá některé hesla rétoricky přizpůsobili dnešní politické scéně. A tak se místo o vyhlazování cikánů mluví o vysidlování nepřizpůsobivých menšin, o útoku na odborové aktivisty jako o bránění soukromého vlastnictví před bolševickou lůzou a o napadání azylových domů pro politické uprchlíky ze zemí třetího světa jako o „skutečném" řešení přistěhovalecké otázky. A to je jen zrnko všeho, co s sebou fašisté přináší, pokud se stávají reálnou politickou silou. Byl by omyl domnívat se, že od konce druhé světové války neexistoval ve světě systém, který by bylo možné označit za fašistický. Právě naopak. Po porážce osy Berlín - Řím - Tokio se během příštích let v mnoha státech dostává k moci stejně politicky orientovaná vládnoucí třída, která se za každou cenu snaží zabránit pracujícím v prosazování jejich politických a sociálních práv. V čele některých států stojí již od doby před druhou světovou válkou jako například španělský fašistický režim generála Franka, který se u moci udržel až do sedmdesátých let s podporou ostatních „demokratických" evropských i dalších světových velmocí. Ať již hovoříme o frankistickém režimu ve Španělsku, Perónově Argentině nebo o Pinochetově Chile, najdeme zde velké množství styčných bodů, které nám ukazují základní rysy fašismu. Je to především ztráta politických práv utlačovaných vrstev na úkor maximalizace moci vládnoucí třídy. Je to návrat statu quo majetné vrstvy v rozhodování nad zbytkem obyvatelstva, které se stává pouze nástrojem k vytváření zisku. Tento stav se fašistům nastolují propagandou o jednotné národní frontě, ve které má každá společenská třída své zastoupení a veškerý zájem jednotlivých skupin podléhá „zájmu národa a jeho představitele".
Kasárenský a policejní státní systém a větší vykořisťování pracujících než kdykoli předtím je ve skutečnosti jediné, co mohou fašisté skutečně nabídnout neprivilegovaným vrstvám… Pod rouškou národovectví a vlastenectví se tak skrývá pouze extrémně vybičovaný nacionalismus a rasismus, nenávist k menšinám, ať se již jedná o minority etnické, společenské nebo sexuální, což je průvodním jevem každého fašistického režimu hledajícího obětní beránky - neboli „viníky" společenských problémů. Těmi se tak vedle tradičních politických nepřátel z řad odborů, levice a antifašistických aktivistů stávají Židé, Rómové, „barevní" přistěhovalci a homosexuálové s lesbičkami.
Čím nás fašisté ohrožují?
Vedle nenávistné a násilné politiky, kterou vedou proti svým odpůrcům oficiální ultrapravičácké strany a sdružení, stojí ještě řada pololegálních či ilegálních spolků, jejichž jedinou činností je terorizování všech, kdo se nějakým způsobem nehodí do idey národně a rasově čistého státu. Je naivní se domnívat, že tyto militantní skupiny nepracují na přímou objednávku legálních pravicových struktur. Ve třicátých letech terorizovali Německo i další státy úderky fašistických stran, které si tímto způsobem vytvářely vlastní ochranku i útočné oddíly - ty se pak jako v případě Německa či Itálie postavili po převzetí moci do čela státního policejního a vojenského aparátu. Dnes v řadě zemí existují stejné nebo velice podobné skupiny sloužící k zastrašování odpůrců fašistické demagogie. Stačí připomenout pouliční násilníky - ochranku akcí britské Národní Fronty a bombové teroristy ze skupiny Combat 18, kteří o sobě dali vědět naposledy před dvěma roky několika pumovými útoky ve čtvrtích se silnou přistěhovaleckou komunitou, stejně tak pracují například úderky švédské NSF nebo Anti-antifa, kteří před nedávnem zavraždili radikálního odboráře a antifašistu Björna Sönderberga.
Podobnou praxi zažívají pracující např. v Latinské Americe, kde pravicové polovojenské gardy potlačují stále sílící hnutí nemajetných vrstev. A nesmíme ani zapomenout na zvětšující se organizovanost a brutalitu neonacistických skupin a jednotlivců z řad rasistických skinheads, se kterými se mohl bohužel setkat každý z nás a počet jejich obětí již narostl v ČR na tři desítky mrtvých a stovky zraněných lidí. Všechny tyto skupiny svou politikou strachu a teroru připravují živnou půdu pro ovládnutí politiky fašistickými uskupeními…
Můžeme se proti fašismu postavit?
V tváří tvář stále se stupňujícímu pouličnímu teroru nacistických bojůvek a štvavé pravičácké propagandě, která se nás snaží připravit o poslední střípky svobody a vlastního rozhodování, by bylo fatální naivně čekat, jak se bude situace nadále vyvíjet a přenechat tak veškerou iniciativu na fašistech. To je to , co se v žádném případě nesmí stát. Každý, kdo je fašisty ohrožován, si musí uvědomit, že není jediný, na koho útoky pravičáků směřují. V naší zemi jsou to zatím „jen" levicově smýšlející lidé, Rómové a anarchisté, zítra to však může být kdokoli další - antirasisté, intelektuálové, demokrati, či kdokoli, kdo projeví nesouhlas s fašistickými názory. Proto je nutné se nástupu ultrapravice postavit dřív , než bude mít možnost znovu provádět čistky svých odpůrců a vy se jen bude ptát , proč jste se stali obětí právě vy a proč už není okolo nikdo, kdo by se za vás postavil.
Jakým způsobem a na jakých principech?
Je jasné, že přenechat prostor pravici k veřejné propagandě znamená takřka podepsat rozsudek smrti sám nad sebou. Otázkou ale je, jak co nejefektivněji čelit fašistické politice. Nejdůležitější je nedát vůbec k této propagandě pravičákům šanci a vždy reagovat na jejich populismus nebo slovní či fyzické útoky na přistěhovalce a příslušníky minorit. Dnes již víme, kam vede pasivita a liberálními politiky neustále propagovaná svoboda politického projevu a snaha ponechat legálními spolky propagující rasovou zášť a nenávist. Skutečný antifašistický boj se nedá vést přes policii, soudy a státní aparát, ale pouze prostřednictvím přímé akce ohrožených skupin. Antifašistický boj není jen hlasitý antirasismus v demokratické kabátě. Jde především o akci zdola, o boj, který je veden na více frontách - jak proti štvavým pravičákům, tak proti těm, kteří nám ubírají naše sociální práva a ženou tak část pracujících do rukou fašistů slibujících zlepšení ekonomické situace.
Základem pro skutečný antifašismus proto může být pouze samosprávné a neautoritářské hnutí pracujících a dalších ohrožených skupin, které bude zabraňovat jakékoli pravicové propagandě a zároveň bude nabízet vůči současnému systému alternativu samosprávné a svobodné společnosti. Pokud mluvíme o samosprávném a neautoritářském hnutí, máme tím především na mysli principy, jakými by měla skutečná antifašistická organizace fungovat. Její struktura musí být pravým opakem k vůdcovským principům uplatňovaným v oficiální politice, které nedávají obyčejným lidem možnost sebevyjádření a ovlivnění výsledných rozhodnutí, jednou za pár let jim pouze dovolují vybrat ve „svobodných volbách" z několika takřka totožných programů. Členství v takové organizaci tedy neznamená placení příspěvků a poslouchání rozkazů stranického aparátu, ale naopak vlastní svobodu rozhodování, autonomii jednotlivých skupin a jednotlivců, které stmelují pouze společné principy práce a cíle.
Osvěta, propagační činnost…
V našem boji je nejmocnější zbraní především propagace našich myšlenek. Nemůžeme očekávat, že se nad námi smilují média, která jsou v rukou vládnoucí třídy. Abychom dokázali naše názory šířit na veřejnosti, je naším úkolem vytvořit síť alternativních zdrojů informací, které budou reagovat na oficiální pravicovou propagandu a výstupy nacionalistických politiků. Další ze zbraní je podpora nezávislých médií nebo využívání těch, která ještě nestojí na systémových pozicích nebo se k němu staví na odpor. Ať již jde o noviny, časopisy,internet nebo nezávislé rádio, všechny tyto cesty mohou být antifašisty využívány, a to nejen jako zdroje jiných úhlů pohledů, ale především jako síla schopná nabídnout veřejnosti naší společenskou alternativu. Kromě neosobního kontaktu s lidmi skrz masmédia je také nutné orientovat naše aktivity lokálně - propojení celospolečenské osvěty a lokální akce se dá docílit přednáškami a diskusemi ať již na antifašistická nebo sociální témata, kulturními akcemi a řadou dalších aktivit, které budou seznamovat s našimi názory a aktivitami a zároveň mezi neprivilegované vrstvy vnesou duch solidarity a vzájemné podpory.
…sociální boj…
Jak jsme již zmínili na začátku, fašisté jsou často vnímáni jako společenští reformátoři schopní odstranit sociální dopady volného trhu na pracující třídu. Ve skutečnosti je pravdou naprostý opak. Fašisté vždy mezi prvními útočí na ty, kteří se svých sociálních práv domáhají - ať již jde o odborové hnutí nebo sociálně angažované aktivisty a menšiny. Slova o sociálních změnách prováděných fašisty ve prospěch pracující třídy se po jejich nástupu k moci změní v prosté potlačování všech, kdo se nehodlají nechat dennodenně vydírat ve jménu „národa a jeho potřeb" - ve skutečnosti potřeb vládnoucí třídy a majetných vrstev. Proto je důležité se stejnou měrou jako na propagandě, která bude napadat fašistické lži, se podílet na boji za naše sociální práva v nezávislých a radikálních sdruženích organizujících pracující přímo na pracovištích. Nemyslíme si, že antifašistickou alternativou pro pracující třídu ve volbách je podpora kandidátů jedné z více či méně levicových politických stran a „nezávislých" uskupení, jak se tomu děje často v zahraničí a u nás se podobné tendence vyskytují u různých miniaturních „revolučních „ skupin. Nemáme žádný důvod podporovat státní aparát, ani pod argumentem volby „menšího zla", kterým se demokratičtí politici tak rádi ohánějí. Jakou legitimitu mohou mít volby, ve kterých kandidují zastánci masových vrahů?
Sociální boj se nevede jednou za čtyři roky u volebních uren , ale každý den na pracovištích každého z nás. Skutečnou odpovědí na nátlak fašistů, pravice, zaměstnavatele nebo státního aparátu může být aktivita radikálních odborových iniciativ sdružujících zaměstnance na principech přímé akce, samosprávy, solidarity a nehierarchického uspořádání.
…přímé akce…
Málokdo by před pár lety asi připustil, že českými ulicemi budou znovu pochodovat nacistické demonstrace a gangy ultrapravičáckých rváčů budou terorizovat řadu našich měst. Díky laxnosti většiny „antifašistů" a minimálnímu zájmu veřejnosti vraždí neonacisté již přes deset let Rómy, barevné cizince, levicové aktivisty a homosexuály. Pacifističtí antifašisté na tyto projevy často pouze reagovali psaním antirasistických nót a petic, případně odsuzováním jakéhokoliv násilí ( včetně toho , které bylo použito proti neonacistům. Jak je jasné již z názvu naší organizace, způsoby, které používáme v boji proti fašistům, se zakládají na naší vlastní aktivitě. Nespoléháme se na policii a státní systém v očekávání, že za nás problém neonacismu (ne)vyřeší. Nezapomněli jsme, kolikrát policie chránila účastníky neonacistických demonstrací a kolikrát se pokoušela kriminalizovat ty, kteří se bránili útokům naziskinheadských bojůvek. Pokládáme za nutné fašisty konfrontovat všude, kde se snaží o šíření své nenávistné propagandy a ovládnutí ulic, a to i za cenu fyzického střetu. Přímá akce , která může fašistům narušit nebo zcela zkazit veškerou veřejnou činnost, má mnoho podob - od protidemonstrací a blokád míst srazů ultrapravice až po sabotáže koncertů rasistických hudebních skupin nebo militantní akce proti členům neonacistických organizací a jejich majetku. Způsobů, jak ultrapravici zasáhnout , je skutečně mnoho a jedna jediná taková akce, pokud je zaštítěna vhodnou antifašistickou veřejnou propagandou, má na neonacisty mnohem větší dopad než sto antirasistických petic. Nedovolme neonacisty ovládnout ulice a poté i veřejné mínění.my sami musíme zabránit teroru strachu, který svými útoky neonacisté šíří.Pokud nebudeme reagovat dostatečně razantně, mohou i u nás stejně jako v severoněmeckých městech vznikat tzv. „osvobozené zóny" ovládané ultrapravicí, kde jsou neonacistickými gangy napadáni všichni, kdo se liší barvou pleti, politickými názory nebo jen „nevhodným" oblečením.
…a kulturní boj
Další frontou, na které se s fašisty i státním systémem musí antifašistické hnutí střetnout, je kultura. Dnešní systém i jeho kultura je založený na konzumu, komerci, manipulaci a pasivitě příjemce. Pokud má být náš boj úspěšný, musíme vytvořit vlastní kulturu, která bude přinášet alternativu k té stávající v podobě vlastní iniciativnosti, spojování různých proudů a subkultur a maximální nezávislosti a odkomercializování. Naším cílem je rozšířit radikální antifašistické myšlenky v hudební scéně, získat více aktivních lidí pro antifašistické hnutí a přímé akce proti fašistické pouliční propagandě. Již dříve se konala řada koncertů.které byly více či méně propagovány jako antifašistické benefity, dnes je však nutné dát této formě propagace ucelenější a organizovanější formu. Spojit dobrou hudbu a antifašistickou politiku.Lidé se chodí bavit a poslouchají hudbu, proto i tam musí antifašisté prosazovat své myšlenky a nedát fašistům jakkoliv získat pro svoji odpornou ideologii další přívržence. Zkušenosti ze zahraničí dokazují, že hudba a politika mohou jít ruku v ruce.
Nejde však jen o hudební scénu. Stejnou měrou musí být naše myšlenky zastoupeny ve všech ostatních formách kultury, ať již jde o literaturu, divadlo nebo dokonce filmovou tvorbu. Současný systém nám nikdy nedá v jím ovládaných médiích prostor prosazovat nebo alespoň obhájit naše názory a politické přesvědčení. Budujme proto svou vlastní informační alternativu, vlastní sítě nezávislých informací, které budou jen minimálně závislé na systému.Ať jde o vlastní tiskoviny, letáky, knihy, internetové stránky až po pirátské nebo internetové rádio a televizní stanice, které jsou již v některých evropských zemích poměrně hojně rozšířené. Vytvořením sítí, kterými budeme moci veřejnost informovat o našem pohledu na události a společenské problémy, zároveň vezmeme státu a systému monopol na informace a rozbijeme informační embargo, které šéfové mainstreamových médií uvalili na hnutí odporu.
Proč Antifašistická Akce?
Antifašistická tradice z 30. let S nárůstem fašistického hnutí v Evropě na počátku dvacátých let vznikaly i organizace, které rozpoznaly nebezpečnost fašistických myšlenek a stavěli se vůči nim na odpor. První antifašisté byli většinou ti nejohrožovanější - radikálové pracující třídy - anarchisté, revoluční socialisté, komunisté a radikální odboráři. Ti tvořili první militantnější antifašistický odpor. Politické strany, které ve svých programech proklamovaly prodělnické a levicové postoje však odmítaly fašistům otevřeně čelit, buď jejich iniciativa spočívala ve svolávání antifašistických kongresů a psaní protestních nót nebo dokonce tiše tolerovaly nástup fašistů k moci. I když u některých politických stran vznikly radikální antifašistické výbory, podcenily situaci a místo budování široké a radikální ofenzívy se zaměřovaly spíše na hospodářský boj. Přesto fašisté k moci nepochodovali bez překážek. Byli zuřivě konfrontováni organizovanými militanty odhodlanými je smést. Ve všech těchto souvislostech byli antifašisté připraveni bojovat a prohráli jen díky zradám a omylům, většinou ze strany liberální a státotvorné levice. Organizace s názvem Antifašistická akce poprvé vznikla v roce 1932 v Německu, po zániku bojovného antifašistického spolku Roter Frontkampfer Bund. Jejím úkolem bylo vytvářet po celém Německu antifašistické výbory, které by se bránily fašistickému teroru. Po nástupu nacistů k moci přešli její členové do ilegality, řada z nich skončila na popravištích a v koncentračních táborech, jiní odešli bojovat roku 1936 do Španělska proti fašistickému puči generála Franka.
Ve Španělsku se proti Frankovým fašistům a církvi vytvořila společná fronta složená z anarchistů, komunistů , revolučních socialistů a republikánů. Nejsilnějším subjektem byly anarchistické odbory CNT s 1 600 000 členy, kteří sami řídili výrobu v továrnách i v zemědělství na principech rovnosti a samosprávy, a tak ve Španělsku proběhl proces, který je možný označit jako počátek sociální revoluce.
Anarchističtí militanti také vytvořili jedny z nejbojovnějších oddílů, které dlouhé měsíce čelili s minimálním vojenským vybavením frankově ofenzívě. Nakonec však byli anarchisté i revoluční marxisté zrazeni svými „předáky" a bolševiky , kteří se obávali úspěchu revoluce vedené samotnými pracujícími a ne pod taktovkou sovětských poradců a bolševických aparátčíků. Zatímco anarchisté bojovali na frontě, bolševická policie zavírala a likvidovala v zázemí všechny významné osoby anarchistického hnutí.
Tyto zkušenosti určily na dlouhou dobu další taktiku revolučně antifašistického hnutí, které dnes odmítá spolupráci s autoritářskou levicí.
Antifašistická Akce byla v Německu obnovena až v 60tých letech z podnětu levicových studentů. Na počátku let devadesátých se pod tímto názvem zformovali radikálové německého revolučně antifašistického a autonomního hnutí, aby se organizovaně postavili na odpor proti státu a na síle nabírající ultrapravici. Ve světě dnes existuje síť stejnojmenných organizací či organizací založených na podobných politických principech, které vzájemně spolupracují. Jednou z nich je i česká Antifašistická Akce.
Proč vznikla AFA v ČR?
I přes relativně vysoký počet lidí, kteří se na počátku 90. let hlásili k anarchistickému a antifašistickému hnutí, bylo toto hnutí silně roztříštěné a nekoordinované, a založené spíše na subkultuře a autonomnosti než na snaze o skutečný boj proti fašistům, státnímu aparátu a o sociální požadavky pracujících. I přes časté antifa demonstrace a veřejná vystoupení činnost hnutí postupně ztrácela na efektivitě a svou nečinností a neschopností ukazovat na skutečné problémy začalo vyklízet pozice fašistům. Stejný tlak jako fašisté na hnutí vyvíjely i státní represivní složky snahou o kriminalizaci aktivních anarchistů a antifašistů. Na tento fakt bylo třeba reagovat. Po policejním zásahu v klubu Propast, kde se konal benefitní koncert na uvězněného antifašistu, se stalo nutností založení organizace, která by byla schopná čelit fašistům a bránit anarchistické a antifašistické hnutí před státními represemi. Inspirací byly především zahraniční revolučně antifašistické organizace s programem byl založeném na boji proti fašismu, rasismu a sexismu, jejichž kořen byl spatřován v sociální nerovnosti, kapitalistickém systému a státním zřízení.
Potřeba AFA u nás
Antifašisté mohou svým nepřátelům z řad ultrapravice a státu odporovat pouze, jsou-li dobře organizovaní a mají-li k tomu dostatečné zázemí. To vše je úkolem revolučně antifašistické organizace jako je AFA. Antifašistická Akce sdružuje ty, kteří se rozhodli postavit na odpor proti nárůstu nacistických a rasistických aktivit a státnímu represivnímu systému. Nehodláme již dál přihlížet vraždícím rasistům a policejní zvůli a teroru. Naší cestou je antifašistický boj organizovaných skupin, které konfrontují neonacistické aktivity. Náš boj má mnoho podob, od monitorování činnosti ultrapravice, informování veřejnosti o konkrétních neonacistických aktivitách, kulturní činnost a presentaci revolučně antifašistických a anarchistických myšlenek až po snahu o veřejnou konfrontaci nacistů při jejich srazech a demonstracích včetně přímých akcí.
Naší snahou však není jen neustále napadat pravičáky, chceme především ochraňovat prostor před fašistickou propagandou a státním systémem. Úkolem AFA je konfrontace fašistů a následné zaplnění politického prostoru našimi, revolučně antifašistickými aktivitami a ambicemi svobodného revolučního a samosprávného hnutí. Náš boj nebude úspěšný, pokud prostor, který „vyčistíme" od fašistů, zároveň nezaplníme vlastní aktivitou položenou na zásadách samosprávy, solidarity a svobody. Musíme být všude tam, kde fašisté útočí na menšiny, azylanty, „nezávislou mládež" nebo radikální pracující. Jedině se vzájemnou podporou ohrožených skupin jsme schopni fašisty zatlačit tam, kam patří.
Státní antifašismus???
Vedle AFA existují v ČR ještě další organizace, kampaně a iniciativy, které se nazývají „antifašistické" nebo „antirasistické". Většinou jde o organizace, které jsou buď přímo zřizované státem nebo mezinárodními institucemi a slouží maximálně k tomu, aby se jejich peníze utratily v lepším případě za nesmyslné obří billboardy, jejichž obsah by bylo dost těžké definovat alespoň jako antirasistický. Státní kampaně proti rasismu jsou pouze zástěrkou pro získání politického kapitálu a prestiže na veřejnosti. „Opravdovost" státních protirasistických kampaní je možné brát asi tak stejně vážně jako četná „radikální" prohlášení politiků po vraždě súdánského studenta VŠE ubodaného neonacisty na podzim r.1997, na která se zapomenulo stejně rychle jako byla vyřčená.
Taktiku spolupráce s policií využívají i další „nezávislé" iniciativy. Ty se však v poslední době kromě na ultrapravicové aktivisty soustřeďují i na boj s „extrémisty", antifašisty nevyjímaje. Jejich boj proti fašismu formou podávání trestních oznámení proti nositelům fašistické symboliky a jejich občasným militantním výstřelkům je pouhým střetem se špičkou ledovce celé ultrapravice. Tyto iniciativy a skupiny spolupracující se státem jsou revolučnímu antifašistickému hnutí nebezpečné především v tom, že se nikdy nepokusily odhalit skutečné kořeny fašismu a snaží vždy neonacisty démonizovat jako porazitelné pouze pomocí zákonů a státní moci a nikoli samotnými organizovanými antifašisty.
Naše akce…
Antifašistická Akce se od svého vzniku v roce 1996 pořádala nebo se podílela na řadě veřejných akcí, diskusí, koncertů, protidemonstrací a přednášek.První akcí byla demonstrace na podporu kriminalizovaných antifašistů z německého města Göttingen, která se uskutečnila v létě 1996 na Betlémském náměstí v Praze. Byla zakázána a napadena policií. Následoval podzimní Antifašistický festival sjednocení, který na Ladronce navštívilo přes 600 lidí a kampaň vedená proti státním policejním represím. Ta vyvrcholila v lednu 1997 demonstrací na Palackého náměstí v Praze, která byla zároveň namířena proti státnímu sociálnímu útlaku, který zapříčiňuje nárůst neofašistických tendencí. AFA organizovala mnoho velkých i menších kulturních akcí , jejichž seznam by byl,opravdu dlouhý. Bylo to mnoho koncertů, přednášek, diskusí, promítání a výstav spojených s antifašistickou osvětou. Kromě kulturní činnosti vydává AFA časopis zabývající se antifašistickým a antikapitalistickým hnutím nazvaný Akce, dříve Antifa news. Česká AFA je zároveň respektovanou součástí celosvětové sítě revolučně antifašistických organizací. Zástupci AFA se zúčastnili řady zahraničních antifašistických konferencí, setkání i mezinárodních demonstrací. Na řadě z nich se podílela organizačně, jako například na demonstraci proti setkání MMF a SB a mítinku neonacistů 23.9.2000 v Praze. V současné době aktivity AFA směřují především ke snaze o potlačení jednotícího se neonacistického hnutí v ČR v podobě nově vzniklé ultrapravicové strany Národně sociální blok.
Příčiny jsou v systému
Fašismus a státní systém Stát i když se snaží tvářit jako ochránce společenského pořádku a řádu, slouží především k ochraně postavení a majetku vládnoucí elity. Vláda a stát jen udržují stávající status quo a prokládají ho kosmetickými úpravami, aby byla společnost udržována v klidu s představou, že stále probíhají změny, které by měly stav zlepšovat. V případě sociální nespokojenosti, otřesů a politické nestability nachází stát řešení v udržení vlastních mocenských zájmů, v posilování státních represivních složek na úkor sociálních a veřejných výdajů - taková cesta vede k policejnímu a totalitnímu státu. Fašistický systém stejně jako bolševický, pokud se dostanou k moci, maximalizují úlohu státu. jejich autoritářské metody se snaží předurčit a ovlivňovat místo každého jedince ve společnosti a zbavují ho veškerých práv, které nemohou využít ve svůj prospěch. Stát nevznikl k potřebám společnosti, ale k ochraně soukromého majetku a moci vládnoucí třídy, a právě fašismus mu slouží jako záchranný kruh.
Nerovnost tříd
Sociální nerovnost, která je přirozeným průvodním jevem politiky celého pravicového spektra, je ve fašistickém systému vystupňována na maximum. Sociální otázky má vyřešit korporativní zřízení, tzv.stavovský stát, kde zástupci stavů, tedy jednotlivých společenských skupin zastupují celou veřejnost. Celý korporativní systém je řízen vůdcovským principem. V duchu toho, že stavovský systém je „odborným" zastoupením lidu, fungují jen jediné odbory, které jsou přímo řízené státem. Ty zastupují pracující i zaměstnavatele v tzv. "zájmu národa a státu". Jakýkoliv jiný způsob odborového organizování je zakázán a tvrdě postihován. Sociální požadavky a konflikty jsou potlačovány díky centralizované totalitní moci a sociální smír je udržován pod pohrůžkou násilí vůči pracujícím a sociálně slabým lidem, kteří jsou umlčováni výhrůžkami a obelháváním o společném sloužení „národně-státním zájmům" podle hesla „vše ve státě, vše pro stát".
Souvislost fašismu a kapitalismu
Kapitalistický systém neustále prohlubuje sociální rozdíly ve společnosti. Ta je rozdělena na sociální vrstvy - třídy, jejichž společenské zájmy jsou protichůdné. Vládnoucí elita a kapitalisté se snaží upevňovat svou moc, postavení a majetek a tak se uchylují k fašistickým a nacistickým politickým tendencím, které jim tuto ochranu nejlépe umožňují a samotný stát jim vytváří cestu. V minulosti i v současné době obří průmyslové organizace podporují nacistické a fašistické strany a organizace. Za druhé světové války to byly podniky jako Siemens, Ford atd.… V 60tých letech to byla např. ropná společnost Shell. I dnes je německá neonacistická NPD či rakouská Strana svobodných (FPÖ) podporována finančníky a mamutími koncerny.
Fašismus je ve své podstatě extrémní a násilnou formou kapitalismu. Kapitalismus tuto tvář ukáže v době, kdy cítí, že je ohroženo jeho postavení, jinak se snaží v klidu udržovat sociální smír a sociálně rozdělenou společnost. Kapitalismus je i v dalším případě živnou půdou fašismu, který využívá podmínek ve společnosti k vlastnímu růstu skrz politické fráze o společných národních zájmech a stavovském systému. Získává body svým programem udržení sociálního smíru, pořádku, odstranění korupce, nezaměstnanosti, posílení státních pravomocí a uchylují se k němu především ty skupiny, které se cítí být ohroženy levicí a sociálními požadavky zaměstnanců. Je nutné si uvědomit, že propastné společenské rozdíly, které jsou vlastní kapitalistické ekonomice, nezpůsobují pouze materiální strádání většiny společnosti, ale především vhánějí pracující tlačené zoufalstvím a populistickými sliby do řad fašistického hnutí. Opravdu důsledný boj proti fašismu musí být veden až k jeho původním příčinám, a kapitalismus jí bezesporu je.
Revoluční antifašismus
Možnost skutečné porážky fašismu Z předchozího je zcela evidentní, že problém fašismu je otázkou širších celospolečenských souvislostí. Ani jeho řešení tedy logicky jednoduché být nemůže. Antifašismus nemůže být chápán pouze jako boj proti těm nejmarkantnějším projevům ultrapravice, ale především jako boj proti jednotlivým základním kamenům a prvkům fašistické a nacistické ideologie, kterými je nerovnost, útlak, vykořisťování a snaha o maximalizaci moci. To je ta nejefektivnější prevence proti možnosti navrácení autoritářské politiky a totalitních režimů. Antifašistické hnutí proto zároveň musí usilovat o jasnou a radikální změnu společnosti a jejího zřízení směrem ke společnosti, která bude založena na opačných principech než je dnešní státně -kapitalistický systém „ostrých loktů" - tedy na hodnotách svobody, solidarity a samosprávy. Vládnoucí třída takovéto aktivity považuje přirozeně za ohrožení svého postavení a moci. Proto nemůžeme čekat, že se jí dobrovolně vzdá. Myslíme si, že veškeré pokusy vyřešit problém fašismu v rámci státu jsou logicky určené předem k nezdaru a pokoušet se o něco takového je zároveň základní nepochopení fašistické ideologie, vedoucí pouze k částečným nic neřešícím reformám prodlužujícím politické možnosti vládnoucí třídy. Naší cestou je radikální změna zdola - tedy změna revoluční. Jako revoluční antifašisté ji nemůžeme chtít bez toho, aniž bychom řekli, k čemu má vést a jak jí dosáhnout. Taková změna by se proměnila pouze v chaos, který by zapříčinil vznik nové vládnoucí elity nebo by pomohl bývalé vládnoucí třídě k návratu k moci. Proto musí mít revoluční antifašisté jasný program a vybudované samosprávné struktury udržující v chodu vše, co je pro společnost potřebné.
Sebeorganizace
Radikální společenská změna nepřijde sama od sebe. Jejím základem je dlouhodobá práce v řadách utlačovaných vrstev. Úkolem AFA je především zajišťovat prostor samosprávným strukturám a hnutím a chránit ho před útoky pravice, autoritářů a státního aparátu. AFA je zde především proto, aby sama vytvářela nebo otevírala prostor současnému antiautoritářskému hnutí a podporovala organizace a jednotlivce bojující za sociální práva pracujících a jejich snahu o samosprávu. Ať jsou již tímto prostorem myšleny kulturně sociální centra nezávislá na státním aparátu, samosprávné anarchistické odbory, organizace a informační centra, obsazené domy nebo radikální a sociální ekologické iniciativy, to vše pokládáme za základ struktur, které mohou být zárodkem pro budování nové nehierarchické sociálně spravedlivé společnosti. Pokud budou fungovat, může se nám podařit vytvořit skutečné hnutí, které bude reálně schopné provést společenskou změnu směrem ke svobodné a samosprávné společnosti jako celku.
Svoboda, samospráva, solidarita, rovnost
Pokud chceme skutečně dosáhnout samosprávné bezstátní společnosti, nesmějí se tato slova stát jen líbivými hesly nebo slovy bez hlubšího významu. Jsou to základní principy, na kterých by měly fungovat všechny struktury revolučního antifašistického hnutí, od vazeb mezi jednotlivci až po spolupráci různých organizací či proudů v revolučním neautoritářském hnutí. I Antifašistická akce se na těchto principech snaží postavit strukturu své organizace. Myslíme si, že dodržováním těchto hodnot dokazujeme možnost fungování samosprávných společenských struktur a zároveň tím vytváříme první základy, na kterých bude možné v budoucnu vystavět společnost, v jejíchž podmínkách již nebude možný návrat k fašistickému, potažmo státnímu systému a jakémukoli útlaku vůbec.
