RAMONES - Život s vrtulí v řiti

(Vojtěch Lindaur)

Brzy to bude pět let, co jsem po mastných schodech sestupoval do smrdutých útrob pražského paláce Lucerna. V šatně, v takové cele s jedním stolem seděl chlápek v černé kožené bundě, kromě chatrného osvětlení si kazil zrak ještě brýlemi proti sluníčku a tvářil se, jako když čeká na výslech. Dobře jsem věděl, že kytarista Johnny Ramone, vl. jménem John Cummings, ročník 1951 není žádným myslitelem, ostatně kdo z téhle kapely jím kdy byl? Skutečnost však předčila očekávání. I přes mé přátelské zacházení se choval docela statečně - kromě pár citoslovců a několika nepodstatných holých vět jsem z toho chlápka s nejsveřepějším výrazem nic nedostal. Vypotácel jsem se na chodbu a opřel se o zeď obtaženou vzduchotechnikou, plynem a elektřinou a jinými zdroji energie - pro Ramones vlastně docela příhodné místo. Z druhé cely vyšel Ivan Kral, jemuž jsem si postěžoval. Slíbil, že mi tedy představí hvězdu zpěváka Joeyho Ramona, vl. jménem Jeffrey Hyman, ročník 1951. Potřásl jsem rachitickému čahounovi rukou, když ten 'spiderman' povstal, dostal jsem strach, že se rozsype. S výřečností na tom byl ještě o něco hůř, jelikož byl zmarihuovaný a taky dost ožralý. "Víš...," řekl jakoby omluvně, "oni už jsou takoví, já je dobře znám, ale hrajou, že budeš čumět." Bodejť, že je zná, a bodejť, že 'sem čuměl', ačkoli jsem celé roky tyhle rock'n'rollisty s vrtulí v řiti nebral nijak moc vážně.

I.

Tedy vzhledem k jejich příslušnosti k partě, která v polovině sedmdesátých let kralovala newyorskému klubu CBGB, oproti Talking Heads, Blondie, neřkuli Television a Patti Smith, se mi vždycky zdáli dost jednoduší, málo intelektuální. Lze to chabě omluvit už vysokoškolskou zabedněností a také tím, že mi bubeník a první manažer Tommy Ramone, vl. jménem Thomas Erdelyi, ročník 1949, ačkoli původem Maďar, nikdy nezavolal a nenutil mě pod hrozbou smrti přijít na koncert Ramones do CBGB. Majitel klubu, Hilly Kristal, byl jedním z mála, který neznámé kapele newyorského Queensu z neznámých důvodů důvěřoval. Joey Ramone ještě po létech vzpomíná, jak jim Hilly řekl, aby nečekali, že se budou někomu líbit, ale že je nevyhodí. "Snad se mu zdálo, že v nás něco je. Náš úplně první koncert sledoval jen barman a jeho pes a teprve mnohem později jsme dostali to umělecké warholovské publikum." A Tommy si sedl k telefonu: "Hrajeme v úterý. Minule jste nepřišli. Jak to?!  Tak tedy v úterý. Fakt musíte přijít, prostě musíte," volal někdy z kraje roku 1975 a nechával vzkazy Líze Robinsonové, novinářce z tehdy módního časopisu Rock Scene, a taky Dannymu Fieldsovi, recenzentovi newyorského týdeníku Soho Weekly News a svého času také manažerovi Stooges, MC5 a Lou Reeda. Oba byli zámí svou náklonností k tomu, co se dělo v CBGB, a ohledně výše zmíněného odstínění tamních kapel bychom se nejspíš shodli. O Ramones se tehdy říkalo, že nenávidí všechny ostatní, nebyla to úplně pravda, nesnášeli jen ty, které měly publicitu. "Tihle Ramones jsou jako osiny v prdeli - nedají pokoje," řekla Líza a vydala se tam. Druhý den volala Fieldsovi: "Musíš je prostě vidět, to budeš čumět." Za pár dní seděl Danny hodinu s otevřenými čelistmi jako u zubaře a o chvíli později povídá: "Změnili jste můj život - musím vám dělat manažera."  - No tak jo," souhlasil Johnny, "V první řadě potřebujeme nový bicí. Můžeš je koupit?" Danny byl nadšený i zblblý do té míry, že si okamžitě od rodičů půjčil pár tisíc dolarů. "Když tomu tak věříš...," řekla maminka a podepsala šek. Té paní rozhodně nemělo cenu vykládat, že Ramones Dannyho zaujali předevšm "skvostnými písničkami, z nichž žádná netrvala déle než čtrnáct vteřin." Hlavně že kapela měla nové bubny a on měl novou kapelu.

II.

Víc než čtvrtstoletí poté píše Danny Fields tyhle historie do bohatě vypravené vázané knihy tištěné na křídovém papíře doprovázející dva kompakty s osmapadesáti  písničkami. Dvě a půl hodiny čistého času zahrnuje alespoň symbolicky všech 2263 koncertů, které Ramones odehráli, včetně posledního v Los Angeles, 6. srpna 1996 a jednadvacet studiových nebo živých alb, které za všecky ty roky natočili. Jako by chtěli dostát tolikrát citovanému vtipu: "Ramones prý vydali kompilaci svých třiceti největších hitů!" - "A to je maxisingl?" Za svou éru, zejména v počátcích, nasbírali tolik věčně opakovaných přívlastků, že téměř veškeré dění okolo Ramones mělo povahu klišé. Kdo ví, zda právě v tom nebylo ukryto tajemství jejich kultu. Jen v málokterém novinovém článku scházela citace bojového pokřiku 'Gabba Gabba Hey!!!', s nímž se vrhali do každého vystoupení, stejně jako jejich '1-2-3-4', namísto přestávek mezi skladbami a samozřejmě v různých modifikacích skvěl se název skladby Blitzkrieg Bop, jako by stvořený pro novinářské přesmyčky. V promo 'evangeliu' jsou dodnes pravidelně zapsáni jako pravní vynálezci punk rocku, což je dokládáno bonmotem: "Ramones znají tři základní tempa: rychlé, rychlejší a nejrychlejší!" Ramones byli také první kapelou punkové generace, která získala kontrakt s velkou vydavatelskou firmou (v jejich případě Sire), k čemuž je nutné vědět, že už zmíněná novinářka Líza, mimo jiné také pravá ruka Dannyho Fieldse v manažerských počátcích, byla ženou Seymoura Steina, jednoho z nejvyšších šéfů firmy, který navrhl velkorysý kontrakt poté, co shlédl jedinou zkoušku. Fields tvrdí, že ačkoli nebyl příliš rozhazovačný, začínající kapele věřil jako málokdo - první, kdo naučil Angličany hrát rychle a nahlas. Při červencovém turné v roce 1976 zvládli sedmnáct písniček za půl hodiny a Fields užaslému Malcolmu McLarenovi tvrdil, že když se Ramones dostanou do tempa, zvládnou to i za dvacet minut - první, kdo naostro poslal aristokratické, ale nudné hvězdy šedesátých let, baštící kaviár a kokain, ke všem čertům, ačkoli i zde je nutné přidat, že první písničky Ramones znějí se všemi těmi šalalali a hulahula refrény trochu jako raní Beatles křížení se surfařskou érou Beach Boys.

K výčtu zakládajících členů nám schází baskytarista Dee Dee Ramone, vl. jménem Douglas Calvin, ročník 1952. Všem bylo lehce přes dvacet, když se v newyorském Queensu sešli k první zkoušce s poměrně jednoduchou filozofií - odstranit z rock'n'rollu všechno zbytečné a zamířit k jádru čili 'rovnou na dělohu', jak se říká u nás. Všichni se podobně oblékali - uniformou byla černá kožená bunda, roztrhané džínsy, tričko, kecky - a zastřihovali černé vlasy do takových pážecích frizúr, neboť "rock'n'roll je jen polovina písničky, tou druhou je image" (Johnny) Bylo to velmi rafinované - ty bundy symbolizovaly motorkáře a vůbec padesátá léta, kecky, džínsy byly z hippiesáckého nebo spíš beatnického šatníku, zástřihy mohly evokovat Beatles stejně jako pionýry glam rocku. Název kapely prý pochází ještě z hamburských časů liverpoolských brouků - Paul McCartney ještě v éře Silver Beatles vystupoval pod pseudonymem 'Ramone'. První opravdový koncertní průlom zaznamenali Ramones v roce 1975 ve Waterbury, kde coby předkapela Johnny Wintera vystoupili před dvaceti tisíci diváky.

III.

Přes všechnu shodu byli každý trochu jiný: Joey miloval Del Shannona, Beatles, Rolling Stones, Kinks, Beach Boys a Who a jako teenager byl fanatickým posluchačem rock'n'rollových rádií - viz skladba Do you remember rock'n'roll radio?. "Když jsem pak v březnu 1974 začal jako Ramone konečně hrát, možná to bylo i proto, že jsem cítil, že moje milovaná hudba pomalu, ale jistě mizí." A nejspíš měl pravdu - o jalových artrockových dinosaurech, předlouhých nudných sólech, kosmickém umění a blábolivých básních si 'chudák kluk' nemohl myslet nic dobrého.

Johnny si do kapely z vojenského učiliště přinesl smysl pro disciplínu. Jako kytarista si připouští jen rock'n'rollové, rozhodně ne bluesové vlivy. "Chtěl jsem, abychom byli originál. Když jsme začali hrát, přestal jsem poslouchat jinou hudbu." Jistě přehání, coby teenager napodoboval Jimiho Hendrixe a Leslieho Westa z Mountain, ale je pravda, že jeho hraní v Ramones, to byla pravá rock'n'rollová DNA, prazáklad všeho žití.

Dee Dee byl básníkem kapely, 'tajná skladatelská zbraň' (dokonce i když z Ramones počátkem devadesátých let odešel - nahradil jej C.J. Ramone - psal dál a jeho Poison Heart patří k vrcholům alba Mondo Bizarro.

Tommy, to byla kotva, která držela kapelu pohromadě. Nebyl bubeníkem 'odjakživa' a coby zvukový mistr se podílel na albech Herbieho Hancocka či Johna McLauglina, zjevuje se také v soupisce nahrávacího týmu slavných Hendrixových Band Of Gypsies. Měl malé studio, v němž 30. března 1974 zkoušeli ještě coby trio s Joeym u bicích a zpěvákem Dee Dee. "Když jsem je jednou slyšel hrát Joeyho písničku Judy is a punk, pochopil jsem, jak jsou dobří a rozhodl se, že si sednu k bicím, ačkoli jsem na ně nikdy předtím nehrál." A Joey se na svých pavoučích nožkách postavil k mikrofonu. Tommy byl díky svým zkušenostem také pánem ve studiu při nahrávání alb.

IV.

Tím nejdůležitějším, co kdy Ramones natočili, byla první tři alba. To debutové nazvané Ramones vyšlo v dubnu 1976. "Tak, jak jsme nenáviděli všechnu tu mystiku, tak jsme tenkrát milovali takové ty komiksové bubblegumové kapely, všechno to 'Chewy chewy, Yummy yummy' a třeba Bay City Rollers. Náš první singl Blitzkrieg Bop to bylo jejich Saturday night." (Joey) Jiná pozoruhodná skladba Now I wanna sniff some glue odkazovala na lacinou drogu, nejspíš něco jako čikuli, a prokazovala slušný smysl pro humor, který Ramones milovali, jejž však jejich publikum většinou, bohužel, neopětovalo.

Za necelý půlrok už nahrávali dvojku Leave home (vyšlo v únoru 1977), tentokrát s producentem Tonym Bongiovim, jemuž zdatně sekundoval Tommy. Gimmie gimmie shock treatment, Pinhead se slavným pokřikem 'Gabba gabba...' či Swallow my pride se časem zařadily mezi klasiku, písnička Carbona not glue uváděla na pravou míru parodii z předchozího alba.

A konečně v listopadu téhož roku vešla ve známost dlouhohrající deska Rocket to Russia. Původně se prý měla jmenovat 'Ramones se vede dobře', snad by se tak byla tehdy lépe pašovala k nám. Od prvního zpěvného 'surfového' singlu Sheena is a punk rocker přes Rockaway beach či Teenage lobotomy až po naštvané I don't care vnímáme čirou energii, punkovou protoplazmu.

Uvědomme si, že tahle tři alba, která se stala nedílnou součástí rockové historie, byla natočena během osmnácti měsíců od února 1976 do listopadu 1977. Ačkoli má každé z nich trochu jiný zvuk, ačkoli je patrný vývoj, kterým kapela prošla, přesto se dá říct, že vlastně tvoří jeden celek, ostatně většina materiálu byla napsána, nazkoušena a obehrána ještě před tím, než kapela vešla poprvé do studia.

Následující album Road to ruin vyšlo téměř po roční pauze. Ramones se částečně vzpamatovávali z hektických časů, zároveň byli trochu zaskočení i naštvaní, že se ani Rocket to Russia komerčně nijak zvlášť nedařilo (49. místo bylo zklamáním). Jen singl Sheena is a punk rocker byl dvaadvacátý v Anglii. Tommy se rozhodl skončit s bubnováním a věnovat se čistě manažerské a produkční práci (čtvrté album už produkoval jako šéf). Novým bubeníkem se stal Marky, vl. jménem Marc Bell, ročník 1956. Nové písničky se zase třásly vzteky, vybuchovaly frustracemi a přesto jako kdyby hoši začali nenápadně v zatáčkách brzdit, má-li to cenu se tak štvát? Needles & Pins, letitý hit Sonnyho Bona proslavený Searchers vyjadřuje onu povznesenou melancholickou náladu i zraněnou pýchu. V Don't come close se dokonce objevuje akustická kytara. O únavě je také jedna z nejslavnějších skladeb Ramones vůbec I wanna be sedated. "Hodně jsme experimentovali, chtěli jsme natočit 'Velkou popovou desku Ramones'", tvrdí Tommyho spoluproducent Ed Stasium. Nevyšlo to, 103. místo se zdálo jako velký propad a Ramones se rozhodli (asi pod slušným nátlakem firmy) rozejít se s Tommym a povolat slavného Phila Spectora, tvůrce slavných wall of sounds, zvukových stěn pro černé vokální kapely z poloviny šedesátých let. Spector Ramones dobře znal, vždy, když vydali nové album, telefonoval Joeymu svoje připomínky. Základní problém společné práce nebyl v tom, že by Spector neměl Ramones v lásce, ale v tom, že se jim pokoušel vnutit svůj postup při nahrávání. Když Johnnyho nechal několikrát opakovat úvodní riff k Rock'n'roll High school, kytarista se naštval a řekl, že dává padáka. Když album End of the century začátkem roku 1980 vyšlo, nebylo t ani popové album, jak jej mínil Spector, ani ryzí rock, jak měli ve zvyku Ramones, jen výjimečně se jejich cesty sešly (Do you remember rock'n'roll Radio?). Přesto (anebo právě proto) to bylo komerčně nejúspěšnější album Ramones vůbec (44.).

Další alba a vlastně i osudy prvních punkáčů na světě po roce 1980 jsou, řekněme, méně vzrušivé - ostatně v souladu s nadcházejícími časy. Ramones nikdy nebyli žádná stadionová kapela - jen si je představte na Live Aid, novovlnné či videopopové stylizace jim nepadly a oni sami se ani nikdy nesnažili jít, jak se říká, s dobou. Natáčeli stále 'nová alba starých písní' (na čas se k produkci vrátil Tommy, jednou to zkusil dokonce Bill Laswell, jindy Ramones sami, na posledním studiovém albu Adios Amigos (1995) si dokonce upravili I don't wanna grow up, peterpanovský výkřik o věčném mládí, a stárnuli.

"Trička s naším názvem nosí Axl Rose, kluci z Pearl Jam, Offspring, Rancid, Green Day, je to skvělé vidět se v nich, slyšet v jejich hudbě Ramones." (Joey)

Ať tedy Ramones dnes odpočívají v pokoji, což je právě někde úplně jinde, než prožili uplynulých třicet let. Smutek zaplašíme nadějí, že do nás už brzo třeba hned v roce 2000 zase někdo jiný kopne: "1-2-3-4!"...