CHANCERS - Rudeboy Polka

Předem upozorňuji, že tato recenze bude jiná než všechny, které jste doposud ode mne mohli číst. Slova budou sice stejně hluboce a krásně modrá jako moje oči (kukadla) a budou vyrovnávat ten zbytek, ale váčky (pytlíky) pod nimi se budou plnit jinými konotacemi. Konotace se budou spíš než po golfových hřištích rádoby objektivních zjištění (v předpisech BBC se praví: racionální skepse musí zkoumat předpoklady, rozšiřovat znalosti a chápání a omezovat oblast nevědomosti...) procházet po bolivijských pralesech, kde za každou kytkou můžete spadnout do Che Guevarovy zemljanky pocitů. Konotace se budou vyhřívat na sluníčku a relaxovat ve vybydlených klubech s lahví vodky, která se nakonec ukáže býti Havana Clubem. A možná budou z melounového cukru a možná z pstružího oleje. Zkrátka a dobře, nebude pro mne snadné nastolit ve vlastní mysli pořádek. Rudeboys jsem donedávna věnoval asi tolik pozornosti jako dětské přesnídávce. Lidi trávící večery na Sedmičce nebo na Újezdě pitím piva, fotbálkem a křičením Oi! Oi! nevzbuzují lásku na první pohled. Jsou to The Chancers a jistě v tom nejedou sami. Jejich zpěvákem je nejmenší skinhead na světě (Simon Ruffskank). "Myslím, že se ti budou líbit. jsou to fajn lidi," řekl mi někdo. Myslel jsem, že mu změknul mozek, a teď bloudí někde po pustinách Braníku a pláče (neptáte se mě, doufám, co mám normálně proti skins?). Nějaký čas  jsem o tom uvažoval, skrývaje tyto úvahy před zbytkem své mysli. Ne že bych z toho nemohl usnout, to zas ne. Byla zima a úvahy byly zamrzlé až do doby, než na Vltavě postavili kaskády. První přehrada se jmenuje Stephen Elder, druhý zpěvák. Je Skot a socialista. Druhá Marco McKee, kytarista a třetí zpěvák. Je to vlastně pankáč. A tak to šlo, až jsem měl v ruce první ska desku vydanou v Čechách, nadto vlastním nákladem (velmi levnou - Copy kills music industry. Tape this CD for your friends). Stálo na ní Love music hate racism. Ve ska povinnosti - předělávce James Bond Theme coby úvodu k Out of southend Simon volá "you got to stop the fascist killer".  A když Simon s bubeníkem Davidem Snaperem vyprudili katolíky, nebylo už na Vltavě pro voraře místo. Mé znalosti 2tone ska jsou pouhým odpoledním stínem znalosti jiných stylů. Ale poznám, když je brokovnice nabitá střelou dum-dum. Víte, že mám pro dechy slabost. A tohle sviští celých 50 minut! Jeden hit vedle dalšího se tlačí, strkají se lokty, aby vás roztančili. Protože ska není hudba k poslechu, nýbrž k zběsilému tanci. U toho se nedá v klidu posedět, když už, tak alespoň lomíte do rytmu rukama! K psaní této recenze jsem musel zalepit čudlík zvaný play, abych plně ovládal klávesnici. Není to nuda, padesát minut přimočarých skočných hitů? ptáte se jistě. Ale ne, vy hlupáčkové! Ono jim to přeskakuje do reggae, občas úplně nestylovými klávesami do osmdesátek (Across the ocean, Time and place - to je Bajkonur!), Simon si ulítává do ragga (Across the ocean), Stephen jako by souloval, kytara někdy není vůbec punkově jednoduchá. A občas je to zase báječně dětsky jednoduché! A tam je ten největší kus energie, velký jako pořádný sójový biftek. Ptáte se po neodolatelných hitech? Rub it easy (původně Rub and squeeze od Lee Perryho, dokud se do toho nevložil Simon se svým masturbačním textem), Ska island, Rudeboy back in jail, Time and place, no všechny, no, hlavně Tuffer than tomorrow, kterou si můžete vychutnat ve dvou verzích. A texty Britů v Praze (zbytek devítihlavé bandy jsou Češi) si fakt dejte! "You see all rulers are bastards now they bum Indonesia down, you look to South Korea bum I'm too fatigued I want my TV Prima and Nova Tv." (Time and place). Za Things can only get worse hovoří sám název. Nevím, proč byste si měli procházet to samé co já. Prověřil jsem to za vás - tohle se oplatí. Nemusíte si myslet, že the mestska jsou pigs, pokud u nich dělá někdo z rodiny. Ale můžete mu to pustit. Kvůli hudbě samotné. Já osobně se nikdy nemůžu dočkat, až si v Tuffer... zařvu Oi! Oi!

michal nanoru