RAMONES

Punk je mrtev

„Když jsem v roce 1977 v Dublinu viděl Joeye zpívat, pochopil jsem, že v tu chvíli pro něj nemá nic jiného význam. Velice brzy nemělo nic jiného význam ani pro mě."

I když se to téměř nezdá pravděpodobné, tahle slova pronesl den poté, co se svět dozvěděl o smrti Joeye Ramonea, Bono z U2. Pokud sýčci houkali v posledních dvaceti let něco o smrti punku, nikdy nebyli blíž pravdě než teď.
S Joeyem Ramonem skutečně svým způsobem zemřel punk zemřel, protože to byl on a jeho kapela, která jej oživila.

Bona a jeho kapelu ovlivnili Ramones nad očekávání silně. Nebyl to žádný z neopunkerů, jejichž vděk punkové prageneraci nemůže být nikdy dost velký, ale právě superstar Bono Vox, kdo v pátek 13. dubna zatelefonoval do newyorské presbytariánské nemocnice, kde Joey dobojovával závěrečnou bitvu sedmileté prohrané války s rakovinou lymfatických uzlin, a nechal si umírajícího dát k telefonu. Moc si nepopovídali, Joey už nemohl, když ale o velikonoční neděli zatelefonovali z nemocnice Joeyovu bratru a matce, že se čas naplnil, vzal bratr s sebou cédéčko U2 All That You Can't Leave Behind a v nemocničním pokoji se rozezněla skladba In A Little While. Než dohrála, byl Joey Ramone mrtev. Tu noc na koncertě v Portlandu, Oregon, nabídli U2 publiku cover skladby Ramones I Remember You a nesmrtelný spirituál Amazing Grace.

„Jsem přesvědčený, že rock'n'roll nebude po smrti Joeye Ramonea to, co býval za jeho života. Když nic jiného, nikomu se už nikdy nepodaří být tak v pohodě jako jeho. Byl to rock'n'rollový pohodář. Brýle. Kožená bunda. A sotva hnul prstem. Jen tam tak stál..."

Teprve v den pohřbu Joeye Ramanea se vzpamatovali i ostatní a jali se říkat světu, jak moc jim Joey bude chybět a co pro ně znamenal. Tohle pronesl Billie Joe Armstrong z Green Day. „Aspoň má dobrý výhled," řekla zase Debbie Harryová, zpěvačka Blondie, když Joeye ukládali za odříkávané modlitby kaddiš do hrobu newjerseyského hřbitova.
Přišla tam s kolegou kytaristou Chrisem Steinem, zpěvačkou Joan Jettovou a také s původním bubeníkem Ramones Tommym Erdelyim. A zpěvákův bratr Mick Leigh řekl všem shromážděným truchlícím, že by dokázal o svém zemřelém bratrovi mluvit celé dny, zatímco jemu by na to stačily dvě minuty deset vteřin.

Nejlépe má ale stejně pusu prořízlou Bono, marná věc: „Ramones zastavili hudební svět na dost dlouho k tomu, aby mohly naskočit i další garážové skupiny. A vymysleli jednu velkou věc: že totiž velkým tě dělají tvoje limity. Tvoje ulice, tvoje sousedství, hadry, které nosíš, tvoje sbírka desek, to všechno najednou získává rozměry vesmíru."

Vyčouhlého hubeňoura s růžovými lenonkami, v křiváku a v roztrhaných džínách, nakročeného levou nohou vpřed, pravou zakročeného dozadu a levou rukou svírajícího mikrofon, do něhož křičel buď výše zmíněné pozdravné heslo nebo některý ze songů, které nebyly o moc delší, si bude nadosmrti pamatovat snad každý, kdo viděl některý z 2262 koncertů Ramones, anebo ten 2263., který v roce 1994 odehráli v pražské Lucerně.

Protože si vymyslel, že všichni v kapele budou Ramones, vytěsnil ze svého života jméno Jeffrey Hyman, pod kterým se v květnu roku 1951 narodil. Ramones měli už dávno po pubertě, když se dali dohromady. Bylo to v roce 1974, Joey tehdy usedl k bicím, avšak dva měsíce po prvním koncertu přistoupil k mikrofonu a už u něj zůstal. V tomto rozdělení úloh zahráli krátce poté prvně i v CBGB, legendárním newyorském klubu, kde se za aktivní přítomnosti Patti Smithové, Talking Heads či Blondie zrodil punk dávno předtím, než si ho mezi šikézními hadříky v butiku všiml v Londýně Malcolm McLaren. Rok nato jako první punková kapela podepsali Ramones kontrakt s gramofonovou firmou na nahrání alba. To vyšlo napřesrok a už jeho pořizovací cena 6000 dolarů svědčila o tom, že to nebude svátek cizelované hudby pro estéty a milovníky technologických fines. Naopak, Ramones dali zelenou kapelám z ulice, když pobořili pracně stavěný mýtus předchozích rockových generací, že hudebník má být mistrem svého nástroje a v oboru vzdělaným jedincem.

Z bezpočtu alb, která následovala, lze jistě vypíchnout Rocket To Russia z roku 1977, a to nejen proto, že obsahovalo některé dodnes nesmrtelné songy (Cretin Hop, Rockaway Beach nebo We're A Happy Family), ale že neochvějně čelila nástupu diskoéry, jež se na svět valila všemi propustěmi otevřenými Horečkou sobotní noci. A pro zajímavost a rovněž do určitého kontrastu lze postavit desku z roku 1980 End Of The Century, na které povolili uzdu své slabosti pro producenta 60. let Phila Spectora a spojili k jejímu natočení své síly s jeho...

Ani žádné z následujících deseti alb nepotrhalo nikdy hitparády ani nenadmulo kasy vydavatelů, přesto vliv Ramones trvá dodnes a jako svou inspiraci je i dnes uvede nejen nejeden začínající neopunker. Když 9. srpna 1996 po ohlášeném rozchodu hráli svůj definitivně poslední koncert, na pódium tehdy spontánně přišel Eddie Vedder z Pearl Jam a taky Chris Cornell ze Soundgarden, aby si se svými idoly zahráli. A i když od té doby moc aktivit nejevil (a poslední rok byl prakticky demobilizován), po zbytek 90. let usilovně prosazoval, manažoval a produkoval desku horrorové ska kapele The Independents a tři poslední roky také pracoval na svém vlastním sólovém albu.
Podle producenta Daniela Reye, který roky pracoval i s Ramones, je album šťastně dokončeno a vyjde s malým odkladem ještě letos. Joey Ramone pro ně napsal dvacet nových skladeb, které nahrál s Reyem hrajícím na kytaru, s baskytaristou Andym Shernoffem ze skupiny Dictators a s bubeníkem Crackeru Frankem Funarem.