To, že se vlasy mohou komukoli bez větší námahy samy cuchat do chomáčů, tady bylo samozřejmě dřív než každodenní hygiena. Dreadům byla ale ve středověku připisována zvláštní moc, což mohlo klidně stačit k nařknutí z čarodejnictví. To jejich popularitě samozřejmě nijak nepřidávalo. O něco tolerantnější dvanácté století ale přineslo přineslo nečekané možnosti. O masovou popularitu dreadů se postaral kultovní rastaman BOB MARLEY (1945-1981), kterému se podařilo z Jamajky rozšířit do světa zprofanovaný hudební styl reggae. Všichni už tedy víme, že jde o hudbu postavenou na americkém soulu a rhythm a blues s Jamajskou lidovou taneční hudbou. Marley v roce 1967 konvertoval k rastafarianskému náboženství, které se potom stalo ústředním tématem k jeho hudbě. Jde o duchovní hnutí vzniklé ve dvacátých letech tohoto století, podle kterého je jediným opravdovým bohem etiopský císař Haile Selassie (1892+1975), původně známý pod jménem Ras Tafari. Starozákonní Sion leží podle tohoto výkladu světa v Etiopii. Rastafariani totiž tvrdí, že bělošstí kazatelé úmyslně zatajili světu fakt, že Adam a Ježíš byli černoši, odmítají byrokratické struktůry v církvi a protestují proti tomu že se církevní představitelé zapojují do politiky. Bob Marley, který nosil dready neustále, je díky svému hudebnímu nadání samozřejmě odpovědný jednak za širokou popularitu reggae a jednak za to, že s rastafarianstvím si dnes nejvíc lidí automaticky spojuje právě afroameričany a jejich dready.
Věci jsou jinakNenechejte se ale zmást. I když vám třeba skupinka lidí sedící v některé z čajoven může svým účesem připomínat rastafariany, prvni dojem v tomto případě neprozrazuje všechno. Důležitý je jen světonázor s reggae spojený. Pravý rastafarian totiž pochopitelně není ten, kdo si nechal na hlavě vytvořit podle poslední módy divoké hady. Raastafarián je ten, jak říkají zasvěcení, pouze ten, kdo "nosí reggae v srdci". Existuje spousta nepravověrných, kterým se dready prostě líbí, ale k ničemu je to nezavazuje. Dready přitom nejsou mezi příznivci jamajskoetiopské kultury rozhodující. Sympatizanty Haileho Selassieho spojují i jiné prvky. Jsou to především klidní a veselí lidé, kteří mají vřelý vztah k muzice a hlavně ke konopí.Kouření marihuany v tomto světě patří k běžným rituálům a nemůže chybět na žádném rastamanském dýchánku. Rastamani vnímají ganju jako nejlepší lék a poté, co jí poprvé ochutnají, každému vysvětlují že je to nejvěčí milodar. Jako důkaz používají zajímavou interpretaci pasáže z Bible, kde se můžete dočíst že Bůh dal lidem víno. "to je záměrně překroucený překlad" , vyvedou vás z omylu rastafariani. Správná verze podle nich zní takto: Bůh dal lidem rostlinu. Dal jim tedy rostlinu, která roste volně v přírodě, sbližuje lidi a v její společnosti je ještě lépe dávají vnímat rytmu reggae. Záleží jenom na tom, kolik milodaru je zrovna k dispozici. Není divu: během dlouhé cesty životem mohou úvahy samozřejmě sklouznout z cesty. Pak se třeba dovíme, že Keltové měli dready určitě, Adam a Eva nepochybně taky. Nebo to že čeští poslanci, kteří mohli schválit takovou zvláštnost jako je "větší než malé množství"drogy, nechápou v čem kouzlo konopí vlastně tkví. Měli by ho začít rači taky kouřit: byli by šťastnější a klidnější, protože ganja probouzí v lidech jenom to dobré.
Musí to být v srdci
Zajímavé je, že rastafariany nepřistihnete moc často u piva. Bůh jim přece dal rostlinu a ne výrobek. Na tom se shodnou snad uplně všichni. Konopí je všelék. Žádné další zásady u rastafarianů neplatí. Ti, s nimiž se potkáme na ulici v čajovnách a nebo v klubech si většinou zakládají na jediné věci. Aby byla zachována jejich osobní identita, aby nebyli škatulkovaný, aby bylo jasný, že si každý žije tak, jak zrovna chce. "Hlavní je respekt. Systém odmítáme, tak bude pravděpodobně znít odpověď, když se zeptáte co kromě marihuany mají tyhle lidi společného. Nevyznačují se módním oblečením. Naopak působí dojmem, že na na nich samotných záleží ze všeho nejméně. tolik si zakládají na tom, že jsou každý jiný a že nerespektují žádná pravidla , že se to dá uvést paradoxně jako jejich další charakteristika. V mnohém připomínají anarchisty. Pokud vás napadá otázka, zda by jste je zahlédli třeba na pražské Global Street Party, tak velkou část z nich určitě ANO. Nebudou ale participovat na rozbíjení výloh. Spíš než na demonstraci proti globalizaci by je asi zvedl ze židle hudební festival. Mohli by tam hrát třeba Hypnotix, Švihadlo, DJové Liquid A, Bourama nebo Babylonrocker. Kouřila by se marihuana, všichni by se cítili jako bratři a sestry. Nebyl by problém si jen tak od cesty zafilozofovat o tom, že reggae nepochopí každý. Je to věc, která se nedá popsat ani předat. Člověk ho totiž musí mít v srdci.