CLASH - From here to eternity

Vydání prvního live alba je v diskografii The Clash - i té posmrtné - vpravdě zásadním momentem. Doposud jediný oficiálně vydaný záznam The Clash naživo je - opravte mě, jestli se mýlím - dvaadvacet let starý, na béčku singlu Remote control najdete živou verzi London's burning. Mimochodem, na From here to eternity pak také. Sedmnáct vybraných písniček (selekci prováděli Strummer se Simononem, takto nejdůslednější správci pozůstalosti) mapuje koncerty The Clash v časovém rozpětí od dubna 1978 (již zmíněná London's burning, zde zaznamenaná verze ovšem logicky není totožná s tou singlovou) až po americké turné na podzim 1982, z jeho tří zastávek pochází rovná polovina desky. Dramaturgická kostra From here to eternity se ovšem tohoto chronologického pořádku nedrží: písničky jsou za sebou seřazeny podle doby vzniku, od rané Complete control až po bývalých punkýšů nehodnou (s pro žánr neobvyklou, více než sedmiminutovou stopáží) Straight to hell z alba "Combat rock". Hnidopich by mohl poukázat na dva dramaturgické lapsy: City of the dead, béčko singlu z podzimu 1977, patří před Capital radio - ta je o půldruhého roku mladší - a I fought the law, zdobící první album Clash, by z logiky věci měla též figurovat na začátku. I natvrdlejší posluchač si všimne nepřiznaného dělení č.3 - na dvě strany imaginárního LP. Mezi I fought the law a London calling zeje díra, která od sebe odděluje dva životy The Clash. V tom prvním vidíme punkýše, v druhém plánu ovlivňované svými jamajskými kamarády z vybraných londýnských klubů ("Last train to Skaville!" upozorňuje Strummer v závěru White man in Hammersmith Palais). V druhém pak originální písničkáře po-punkového věku, kteří provedli malou revoluci v mezích žánru a dobyli tím oné v názvu alba zmiňované věčnosti. Energické, originálům nepříliš vzdálené verze písniček v některých případech trpí zpěváckými minelami hlavního výtečníka s. Strummera. V úvodní Complete control nestíhá své spoluhráče, ve sborech (White Man...) vyhoří i s Mickem Jonesem a jeho výkon v Guns of Brixton je též mizerný. Albu to na druhou stranu dodává autencititu. PS: Většinu bookletu zaplňují nadšené reminescence clashovských fanoušků na koncerty jejich milovaných. Nejvybranější, byť atypický, si dovolím ocitovat: "Je mi teprve 18. Nikdy jsem Clash neviděl, ale prodal bych vlastní babičku, abych je vidět mohl." (Daniel)

Radek Diestler