D.O.A.

(Alex Švamberk)

Vancouverští D.O.A. vedení zpěvákem a kytaristou Joeyem 'Shitheadem' Keithleyem (posledním z původních členů) nejsou tak slavní jako Dead Kennedys. Ale právě oni pomohli rozšířit termín hard core, který se objevil v názvu jejich druhého alba a heslem Talk-Action= O dali jasně najevo, že samotná sebekritičtější slova nestačí.

Jestli se nemýlím, patříte k nejdéle působícím kapelám na punkové scéně...

To ano. Nejdéle hrající punkovou skupinou jsou UK Subs, když nebudu počítat Sex Pistols, neboť dvacet let nehráli, tak po Dickies, kteří jsou napůl punk a napůl pop, jsme třetí nejdéle fungující punkovou kapelou. V roce 1977 jsme viděli Ramones, kteří přijeli do Vancouveru. Kromě nás je skoro nikdo neznal a v rádiu nabízeli lístky na koncert zdarma. Šli jsme a ve stejném roce založili The Skulls, s těmi jsme hráli šest měsíců a v únoru 1978 postavili D.O.A.

Změnilo se pro vás za ta léta něco?

Když jsem začínal, byl jsem kluk, a tak jsem se mohl snadno plně odevzdat hudbě, protože jsem ještě neměl takové zkušenosti. A pořád tu ještě zůstává živé vystupování a snaha vybudit lidi.

Není to ale pomalu stejné, jako chodit do továrny?

Tak trochu jo, proto teď děláme nanejvýš tří-čtyřtýdenní šňůry, zatímco dříve turné trvala půl roku a hráli jsme každou noc. Dělám totiž talk show v internetovém rádiu, rozhovory s hudebníky, herci a politiky, kteří přijedou do města. Je to hodně jiné než hrát, a přitom podobné, protože je to také o komunikaci s lidmi. Pro mě to znamenalo působit politicky (v kanadské Straně zelených, za kterou dokonce v roce 1996 kandidoval ve volbách), ale také cestovat na místa, kde jsem ještě nikdy nebyl. Loni jsem jel na deset dvanáct dní poprvé v životě do Japonska a zcela mě to tam fascinovalo, protože jejich kultura je zcela odlišná. Navenek to vypadá, že jsou pozápadnění, ale po pár dnech vidíte, že je to jen tenký nátěr, reprezentovaný McDonaldem a tímhle svinstvem. Ale i v hudbě se snažím udělat různé věci, třeba jsem nahrál folkové akustické album.

Jak jste se dostal k folku?

Když jsem jako dítě vyrůstal, byl jsem ovlivněn nejen Jimi Hendrixem, ale také Bobem Dylanem a Woodym Guthriem, který pro mě představoval hrdinu amerického folku. A vždycky jsem se tohle všechno snažil dostat do své tvorby.

Pojímáte svou hudbu jako politické poselství?

Politika je její velkou součástí, ale představuje jen jeden z prvků. S D.O.A. chci dělat hlasitý rock'n'roll. Je to sice dobrá zábava a hodně vypitých piv, ale současně se snažíme něco říkat. Proto máme na novém albu píseň "Just say no to the WTO", takže se snažíme vyjádřit určité poselství. Kdyby ale všechny byly vážné, bylo by obtížné je poslouchat. Snažím se to vyvážit tak, jak to dělali The Clash, kteří psali politické písně, ale vedle nich hráli "Brand new Cadillac".

Nakolik D.O.A. inspirovali tvůrce filmu Hard Core Logo?

Ani ne tak režiséra, který četl stejnojmennou knihu, a řekl si 'tohle je dobrý příběh', jako spíše jejího autora. Kniha stojí čistě na příběhu D.O.A., jen jména jsou pozměněná. Režisér odvedl dobrou práci, je to dobrý hudební film. Byli jsme u natáčení, tým chtěl třeba vidět všechna videa D.O.A., aby poznali, jak taková kapela vypadala. Režisér myslím udělal jedinou chybu, která souvisí s tím, že pochází z Toronta. Nechal kapelu cestovat napříč Kanadou, byť jsme byli spojení se scénou na západním pobřeží a jezdili mezi Vancouverem, Seattlem, San Franciskem, L.A. a San Diegem. Také pominul, kolik v této hudbě bylo politiky - a teď nemám na mysli jen Dead Kennedys, kteří byly přímo političtí stejně jako The Clash -, ale také Black Flag nebo Circle Jerks.