Krutost Velké Pardubické však zdaleka nespočívá jen v Taxisu. Většina zabitých koní totiž umírá na jiných překážkách nebo je uštvána během závodu. 60-80% koní dostih vůbec nedokončí, což samo o sobě vypovídá o jeho obtížnosti. V roce 1993 dokonce dojel z devíti startujících jezdců jen jeden. V roce 1998 z dvaceti pouhých sedm. Podle ve světě všeobecně uznávaných pravidel není možné, aby jezdec po pádu znovu nasedl na koně a dojel do cíle.
Něco takového zahraniční steeplechase nepřipouštějí a každý pád je v řeči pravidel důkazem, že kůň jednoduše na dostih nemá. U nás však toto pravidlo neplatí. Další odlišností je podklad, na kterém se steeplechase běhají. Nikde na světě nebývá dráha upravována pluhem - naproti tomu v Pardubicích běhají koně po oranici. Ta se původně orala pluhem taženým koňmi a brázda byla hluboká 20-30 cm. Později, kdy se orala traktorem, dosahovala brázda hloubky i přes 40 cm, což zvýšilo celkovou náročnost dostihu, a způsobovalo tak extrémní vysílení koní, jehož následkem pak padali i na jinak snadných překážkách. I délka dráhy je v rozporu s normou dostihového sportu - normálně by neměla přesahovat 5 000 m. S trochou nadsázky se dá říct, že ve světě je Velká Pardubická řazena kamsi na úroveň dostihů na zamrzlém jezeře. "Musím přiznat, že tradici Velké jsme viděli i v její nebezpečnosti a možná i krutosti," připustil v tisku dokonce i bývalý ředitel Dostihového spolku Jiří Janda. Změny? Po protestech domácích i zahraničních ochránců zvířat v letech 1992-93 došlo k některým úpravám závodní dráhy, z nichž však většina byla jen kosmetického rázu. Za skutečně prospěšné lze považovat pouze zavlažování dráhy, které zmírňuje nápor na klouby koní a tak i jejich celkovou únavu, správným krokem bylo i snížení brázdy oranice na cca 10 cm. Naopak kritickým bodem zůstává Taxisův příkop, kde došlo mj. ke snížení plotu na 140 cm z původních 150 a snížení hloubky příkopu ze dvou metrů na jeden. Nicméně Taxis nezabíjí svou hloubkou, ale především svou délkou, a tak se na obtížnosti překážky prakticky nic nezměnilo. Navíc snížení živého plotu může vést k menší odrazové aktivitě, která skok zkrátí. Tento argument ostatně vznášeli i někteří žokejové. Při již zmiňovaném 103. ročníku Velké Pardubické spadlo z devíti startujících koní šest právě na Taxisu. Je zřejmé, že většina úprav slouží jen manipulaci s veřejným míněním a až na výjimky zůstává náročnost a nebezpečnost závodu zachována. Koně na Velké Pardubické umírají dál - v roce 1998 měla tragický konec hromadná kolize na překážce Popkovický skok, při které si zlomil nohu sedmiletý hnědák Damion a musel být utracen. Další kůň byl při kolizi těžce zraněn.
Majitelé stájí, plemenáři a příznivci dostihového sportu obhajují nezbytnost provozování dostihů argumentací, že koně byli pro vrcholový sport vyšlechtěni. Uvědomme si však, že stejně jako by nám připadaly obludné zásahy do přirozeného výběru partnerů u lidí, je zrůdné a nezodpovědné i genetické šlechtění koní. Místo koní jsou produkováni závodníci, u kterých je genetická informace lidským zásahem záměrně pokřivena. Člověk tak zasahuje do genofondu celého druhu. Plemenáři se svými výsledky pyšní před veřejností a dostihový průmysl podporuje další výzkum. V laboratořích se pracuje na objevování stále nových a účinnějších chemických prostředků, které mají za cíl ovlivnit výsledky závodů. Nejrůznější chemické a hormonální přípravky slouží k potlačení únavy, zvýšení výkonnosti nebo k celkovému tlumení bolesti.
Lidmi tak byl vyšlechtěn druh, jenž by ve volné přírodě neměl šanci přežít a který se tak stal zcela závislým na péči člověka. Život dostihových koní je naplněn tréninkem a závody, při kterých zvířata často trpí stresem. Zvláště prestižnější dostihy jsou v první řadě velkým byznysem, což se negativně projevuje i v chování jezdců. Na životy koní tak padá stín permanentního rizika smrti na dostihové dráze nebo utracení v důsledku zranění či úplného vyčerpání.
