FRANTIŠEK GELLNER

Nečekám nic od reforem...

Nečekám nic od reforem,
nových zásad, nových forem,
miluji jen kladivo,
které bije na zdivo,
na zvětralé zdivo.

Svět, jaký byl, vždy bude stejný,
život stejně beznadějný,
lze jen tíží kladiva
udeřiti do zdiva,
do starého zdiva.

Nad mou hlavou rudý prapor
hlásá pouze zmar a zápor,
hlásá ránu kladiva,
která padne do zdiva,
do starého zdiva.

Pomalu v revolver se ztrácí víra...

Pomalu v revolver se ztrácí víra
a o důvěru přichází též jed.
Sešlostí věkem nejlépe se zmírá,
líp ještě sešlostí svých mladých let.

Neznámá věčnost za člověkem leží
a marná zvědavost je škol a sekt.
Před pohledem ji úzkostlivě střeží
nízký a úzký lidský intelekt.

Věčně jsme byli, věčně taky budem,
z ducha jak hmoty nic se neztratí.
Je to jen marná honba za přeludem
v smrti své vykoupení hledati.

Za námi věčnost, před námi věčnost,
bezpočtukrát se vrátí tentýž děj.
Komu mám za to projevit vděčnost?
Pán bůh má štěstí, nevěřím-li v něj!

Už se mi k srmti protiví...

Už se mi k smrti protiví
ve svých citech se nimrat.
Už se mi k smrti protiví
bolestí svou se šimrat.

Nejlépe bylo by přetrhnout
všechna pouta a svazky,
minulost svoji zavrhnout,
zříci se poslední lásky,

cynickým smíchem zabušit
v marnou ješitnost svoji,
stesk svého srdce přehlušit
bouřemi, bídou a boji.

Nejlépe bylo by vzdálit se
a nikdy se nenavrátit,
svým bližním a nejbližším ztratit se
a sám sobě se ztratit.

Sentimentální žádosti

Má touha rameno hubené
v pláči vášnivém zvedá.
Teplo zhaslého plamene
v studeném popeli hledá.

Sentimentální žádosti
v duši mé křídloma tlukou.
Má touha pláče a tělu se mstí
třeštivou, horečnou mukou.

Jsem dneska zase nemocný.
Krev v spáncích bije mi prudce.
Tesklivě sahají v moje sny
dvě bílé, panenské ruce.

Perspektiva

Má milá rozmilá, neplakej!
Život už není jinakej.

Dnes buďme ještě veselí
na naší bílé posteli!

Zejtra, co zejtra? Kdožpak ví.
Zejtra si lehneme do rakví.

To je teď celá moudrost moje

To je teď celá moudrost moje:
Milovat hlučnou vřavu boje,
za nocí vnikat do snů žen
a trochu býti zadlužen,
pískat si, jak mi zobák narost,
vínem si plašit z čela starost,
svůj život rychle utratit,
nic nezískat, nic neztratit.

Po nás ať přijde potopa!

Vy dobří hoši, co jste vyšli bořit
se vzdorem v srdcích, s pěstí sevřenou,
co lidstvu nové ráje chcete stvořit,
vám zpívám píseň na rozloučenou.

Můj vzdor se zchladil volnou sprchou času,
rez s pochvou srostil meče rukojeť.
Brutální, zpěvnou, lehkovážnou chasu
v svém srdci jsem si zamiloval teď.

Mí přátelé se v sympoziích baví,
by zase zítra klesli do bídy.
Navečer z loží zvedajíce hlavy
se v duchu těší: Diem perdidi.

Se zbožnou úctou nelíbají holku,
je nevábí zjev plodných samiček.
V kavárnách nočních u politých stolků
jsou rytíři pochybných dámiček.

Mám za přátele marnotratné muže.
Z nás každý rád svou hřivnu zakopá.
My do svých vlasů vplétáme si růže,
a po nás -- ! což -- ať přijde potopa!