JELLO BIAFRA - Arbiter underground

(Veronika Handlířová)

V červnu 1996 to bylo přesně deset let, co kalifornské represivní orgány postavily Jello Biafru a několik jeho přátel z firmy Alternative Tentacles a distribuční společnosti Mordam před soud. Ctihodnostem se nelíbilo, že "Frankenchrist" (1985), album skupiny Dead Kennedys, kterou Biafra vedl, obsahuje obrázek amerického výtvarníka H.R. Gigera "Landscape No. XX", zvaný též "Penis Landscape". Připadal jim obscénní. Stát Kalifornie proces nakonec pro nedostatek důkazů prohrál, Dead Kennedys však již zvonila hrana, v roce 1986 se sice ještě vzepjali k albu "Bedtime for democracy", následující kompilace "Give me convenience or give me death" (1987), už ale definitivně potvrdila rozchod. Nyní, o více než deset let později, přiznal znenadání bývalý prokurátor, který tehdejší proces spunktoval, že celé této epizody lituje. "Byla to nešťastná kampaň" řekl nedávno listu The Washington Post, "a ironií osudu jem, že můj syn Jello Biafru zbožňuje, a tak mi Dead Kennedys znějí den co den v uších."

Punker a rebel Jello Biafra (vlastním jménem Eric Boucher) definoval se svou skupinou Dead Kennedys základy toho, co dnes nazýváme americký hard core. Do dějin rock'n'rollu se jednou provždy zapsal jako revolucionář, snažící se svou muzikou podkopávat 'ideje' konzumu a diktatury a bořit společenská tabu. Nikdy však nepropadl na dno zaslepujícího fanatismu, každý svůj čin obhájil tuctem promyšlených argumentů a naopak plytká hesla a násilnické 'hurá akce' jedinců, potřebujících být součástí jakéhokoli stáda, byť namířené proti stejným cílům, považoval za nebezpečné. Skutečnost, že Jello Biafru před časem přepadli a v přesile hnusně zmlátili punkáči tak, že si dlouhou dobu poležel v nemocnici, je pak podstatně zhůvěřilejší než se zdá. Není totiž vůbec vyloučené, že to bylo právě již zmíněné album Frankenchrist, které kdysi těmto mladíkům otevřelo oči...

Jello Biafra je tak dnes mezi dvěma mlýnskými kameny. Z jedné strany na něj útočí pukoví fundamentalisté a z druhé je presován 'spořádanou většinou': prostřednictvím besed, rozhovorů v médiích a desek s mluveným slovem (No more cocoons - 1987, High priest of harmful matter - 1989, I blow minds for a living - 1991, Beyond the valley of the gift police - 1994) totiž neustále brojí proti šovinismu, xenofobii, konzumu a lhostejnosti. Zdá se však, že mu tyto tlaky energii spíše dodávají. Firma Alternative Tentacles, kterou kdysi založil, běží na plné obrátky a její katalog (čítají taková jména jako Alice Donut, NoMeansNo, D.O.A., Brutal Juice, Half Japanese, Dog Faced Hermans, God Bullies, Zeni Geva, Victim's Family, Les Thughs, Neurosis...) patří mezi nejrozmanitější a nejlepší alternativní sbírku kapel vůbec. Stabilní skupinu od rozpadu Dead Kennedys Biafra nemá, o to houževnatěji se však věnuje projektům s jinými soubory - desky Lard, Tumor Circus, společné nahrávky s NoMeansNo, D.O.A., Mojo Nixonem a mnoha dalšími jsou vesměs ve znamení nejvyšší kvality a sarkastického, s ničím nezaměnitelného Biafrova humoru...

Během svého života jste si vyzkoušel tolik profesí, že by to vystačilo na několik osudů: byl jste hercem, muzikantem, filmařem, politickým aktivistou, šéfem nahrávací společnosti...čím se cítíte být nejvíc teď?

Nic mě nenapadá! No, myslím, že jsem stále především jedno proklatě červené rock'n'rollové srdce, abych tak řekl. I když občas točím desky s mluveným slovem.

Mnoho lidí si vás ale pořád ztotožňuje především s Dead Kennedys a osobnost jménem Jello Biafra pojímá až v druhém plánu. Nevadí vám to?

Vadí, ale nemohu s tím samozřejmě nic dělat. Nikdy nevím, jestli mám být rád nebo se cítit divně, když za mnou přijde někdo, komu je tak dvacet pět nebo i třicet let a říká: "Jo, Dead Kennedys jsem měl strašně rád, když jsem byl na střední škole." Vždycky se musím ptát: "A proč mi to říkáš teď? Zajímá tě to, co dělám v téhle době? To by sis měl poslechnout nové album Lard!" Netuším, jak se s tím mám srovnat, vím, že to lidi myslí jako kompliment, ale já prostě považuju všechno, co jsem kdy natočil, včetně desek s mluveným slovem, za jeden velký balík práce.

Myslíte si, že dnes ještě existuje čistě punková komunita?

Nemyslím, že by zde měla existovat čistě punková komunita. Všichni ti lidé v oblasti San Franciska, kteří se nazývají čistokrevnými punkáči, v zásadě punkovou komunitu rozbíjejí, protože neustále nálepkují: tenhle člověk je punkáč, tenhle není, tenhle se zaprodal, protože my ho nemáme rádi, tenhle člověk je v pořádku, protože s námi ve všem souhlasí, a tak dál. Stále mají potřebu všechny zařazovat. Když se člověk podívá na tak šílený tiskoviny jako je třeba Maximum Rock'n'roll, což býval mimochodem kdysi skvělý časopis, jak v každém čísle věčně omílají a pitvají stupidní, malicherné kontroverze...Kromě tohoto kolektivu idiotů to nepřispívá nikomu. Jsou to lidi, kteří si říkají političtí aktivisté a vedou nekonečné diskuse o Green Day nebo Lookout Records, ale nezajímají je homelessáci na rohu. Punk už dnes v USA nic politického neznamená. A i když není současná vláda u vás, v České republice, nijak perfektní, myslím, že může být pořád ještě příkladem pro všechny salónní radikály, protože lidé v ní a okolo ní dokázali vaši zemi zbavit komunistické diktatury bez boje, a bez násilí se ji snaží uvést do normálního stavu. Mnozí z těch, co o sobě prohlašují, že jsou pravověrní punkáči, nemají daleko k naboženským fanatikům.

Napadá vás, proč se dnes část lidí, vyznávajících punkové ideály, tak extrémně radikalizuje?

Nepovažuji je za radikály, ale za konzervativce. Fundamentalisté nejsou radikální, ale vždy konzervativní.

Třeba je to i tím, že jistý druh lidí prostě potřebuje hledat a mít za všech okolností nějakého nepřítele - i ve vlastních řadách.

Jistě. Oni si vybírají nepřítele ve vlastních řadách proto, že se tím pádem nemusejí zabývat tím, co se doopravdy děje mimo ten jejich kokon, co mají místo mozku. Zapomínají ale, že například v San Francisku mnoho mladých lidí, o kterých si myslí, že by měli poslouchat punk, nejsou běloši, ale afroameričané, latinoameričané...a ti poslouchají hip hop.

Myslíte, že je úspěch firmy Alternative Tentacles tím hlavním důvodem, proč vás někteří lidé, zejména Tim Yohannan a jeho Maximum Rock'n'roll, tak nesnášejí?

Myslím, že je tu víc zásadnějších důvodů. Jedním z nich je skutečnost, že jsem veřejně vystoupil proti punkovému fundamentalismu a dokázal, jací jsou to idioti. Při tom jsem použil fakta a konkrétní příklady, jako třeba to, že jsem Yohannan, diktátora Maximum Rock'n'roll, usvědčil z toho, že o mně lže. Jemu se samozřejmě nelíbí, když ho někdo označí za lháře, nicméně lhář je. Takže jako každý pacholek si spočítal, že nejlepší způsob, jak odvrátit pozornost od sebe, je zničit toho, kdo to rozhlásil, abych tak řekl. Americká vláda útočí na lidi jako je Tupac Shakur nebo Snoop Doggy Dog kvůli skladbám o násilných zločinech, místo toho, aby v první řadě zaútočila na příčiny těch zločinů. Dalším důvodem, proč tihle lidé nemají rádi Alternative Tentacles, je skutečnost, že vydáváme spoustu druhů muziky namísto jedné úzké, konzervativní, umělé definice punku. Samozřejmě, že pořád vydáváme punkové kapely jako třeba The Fixtures, Buzzkill a teď zrovna jednu skutečně dobrou hardcoreovou kapelu, která se jmenuje Logical Nonsense. Vždycky jsem cítil, že punk je spíš určitý duch a zvuk a lidé, kteří dokáží nově pracovat se zvukem, jsou daleko blíž původnímu duchu punku. A ten číší z mnoha kapel - Ramones, Sex Pistols, Talking Heads - namísto z oné úzké hloupé definice, která se hlásá dnes. Kromě toho jsme jediná firma, která se dala dohromady s Life After Life, kde jsou dva čeští muzikanti.

Kolem Life After Life teď panuje jakési mrtvé ticho. Bohužel právě v době, kdy vydali první desku.

No, ony ty nesrovnalosti přišly spíš zvnějšku, ale pokud vím, Jaroslav (Erno Šedivý) má v úmyslu shromáždit kapelu, včetně Jima Čerta, v San Francisku a uspořádat turné. Doufejme, že se to nějak spraví, já je mám moc rád a bylo by mi líto, kdybych je už neviděl hrát. Jejich muzika mě chytla, dlouho jsem čekal na někoho, kdo by dokázal zahrát tak výbornou směs tradiční staré evropské hudby a tvrdého rocku.

Když už mluvíme o Alternative Tentacles, ten název jste vymyslel vy?

Ano, je to docela dobré jméno.

A kdo ve firmě rozhoduje, jaké desky se budou vydávat?

Já.

Vážně jenom vy?

Samozřejmě, že poslouchám návrhy lidí, kteří v Alternative Tentacles pracují.

Znáte osobně každou kapelu ve vašem katalogu?

Ano. Kromě jiného i podle toho poznám, koho mám vydat. Jsou to všechno lidé, jejichž osobním přítelem se stávám. Lidé, kteří myslí jen na to, jak vydělat co největší peníze, do Alternative Tentacles nemůžou zapadnout a měli by si hledat jinou firmu. Z toho důvodu si dokážu muziku těch ostatních vychutnat a neřeším hloupé obchodní detaily.

Vyšla někdy u Alternative Tentacles deska, za kterou si jako šéf firmy moc nestojíte?

Možná existuje tak jedna nebo dvě, o nichž si myslím, že měly být lepší, ale v zásadě jsem pyšný na celý náš katalog. Nevyměnil bych ho za žádný jiný na světě.

Pojďme hovořit o Lard. Proč byla mezi deskami "Last Temptation of Reid" (1990) a letošní "Pure Chewing Satisfaction" tak dlouhá pauza?

To kvůli hlavnímu a daleko většímu projektu pánů Ala Jourgensena a Paula Barkera, skupině jménem Ministry. Také já mám své projekty. Lard nebyli nikdy míněni jako klasická kapela s turné a klipy, prostě se jen čas od času zavíráme do studia. Al zkrátka jednoho dne zavolal, že bych měli dokončit naše druhé album. Řekl jsem jo, proč ne. Svět je plný tupé a nudné muziky, a tak mi došlo, že skutečně potřebuje další Lard. (smích)

Jak vypadá nahrávání s někým jako je Al Jourgensen?

No, žádná nuda. Ať už v lepším nebo horším smyslu.

Kdy jste se vůbec poprvé setkali?

Nejspíš někdy v roce 1982 nebo 1983. Když ještě stále dělal ten syntezátorový pop (smích). Nicméně já jsem slyšel nějakou jeho nevydanou muziku z té doby, včetně jedné skladby, kterou udělal s Iggy Popem, takže jsem věděl, že je dobrý a že dělá i daleko tvrdší věci než jak tehdy zněli Ministry. Jakej je Al úžásnej muzikant mi ale definitivně došlo, až když jsem slyšel, co prováděl s Ianem McKayem z Fugazi.

A co Al osobně? Přece jen je to úplně odlišná osobnost...

Ano, jsme každý úplně jiný, ale víte, já se o jeho osobě nechci vyjadřovat v tisku.

Jednou jste o něm řekl, že jeho životní styl je něco mezi Philem Spectorem a Jerrym Lee Lewisem. Můžete to upřesnit?

(smích) Myslel jsem tím, že jeho životní styl se dá srovnat se životem Jerryho Lee Lewise - a ta část o Philu Spectorovi - ta se týká jeho geniálních schopností, které prokazuje za mixážním pultem.

Jakým způsobem jste skládali materiál na tuhle desku? Nedávno jste sebekriticky přiznal, že nejste příliš zdatný instrumentalista.

Oni tentokrát vymysleli muziku dávno předtím než jsem přišel a nazpíval vokály. A co se týče ostatních dvou projektů Lard, vždycky jsme to nějak dohromady vymysleli přímo na místě, kde jsme nahrávali.

Vlastně se pořád točíte okolo muziky, ale nepřijde vám někdy líto, že už dlouho nemáte normální kapelu, nejezdíte na turné...?

Někdy ano, někdy zase ne. Nikdy jsem nebyl z těch, co chtějí prožít život na turné, to mě moc neuspokojuje. Někdy si přeju mít zase kapelu a někdy jsem rád, že ji nemám. Šest měsíců poté, co skončili Dead Kennedys, jsem myslel, že budu mít novou skupinu, ale nějak to nefungovalo. Možná někdy v budoucnu ještě dám dohromady kapelu, ale vím jistě, že neoživím Dead Kennedys. Neslepím narychlo muzikanty jenom proto, aby hráli starý věci.

Takže to, že budete mít někdy v budoucnu novou, stabilní kapelu, nevylučujte?

Ne. Možná k tomu dojde. Pořád si myslím, že existuje rok, kdy se to stane - a potom přijde zase něco jinýho.

To, že nahráváte s jinými, je tedy jistý způsob kompenzace, nemyslíte?

Ano, nejspíš.

Které z těchto setkání pokládáte za nejvydařenější? S D.O.A., NoMeansNO, Steel Pole Bathtub...

To nemůžu říct, protože všichni lidé, se kterými jsem spolupracoval, jsou mí přátelé a já mezi nimi nemůžu vybírat. Některých z nich by se to mohlo dotknout a mohli by znervóznět. Ale hodně si stojím za jedním ze svých nejlepších projektů, který, jak se zdá málokdo zaznamenal, a to je "Tumor Circus". Hraje zde čaroděj noiseové kytary, Australan Charles Talnay. Myslím, že to je typ vážně dobré noiseové desky. Kdyby to vyšlo u Amphetamine Reptile nebo u Touch & Goa na obalu byl obrázek továrny, lidi by po tom třeštili...Ale ti, co poslouchají tuhle muziku, to nechtěli znát, protože tam bylo moje jméno. A punkáči to nechtěli poslouchat proto, že to na ně bylo moc šílený (smích). Nicméně je to skvělá deska.

Sledujete dodnes nejnovější trendy v muzice? Mám na mysli zejména oblast tzv. dance music.

Slyšel jsem pár skladeb, které se mi líbily, ale bohužel nevím od koho jsou. Slyšel jsem je v rádiu, ale ani v jednom případě neřekli, oč jde. Mnohé z toho, co je dnes považováno za velkou elektronickou vlnu, mi připadá spíš jako revival diska. Nová vlna syntezátorového popu z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. To mě moc nezajímá, radši bych slyšel něco opravdu nového, vzrušujícího a silného, jako třeba...Life After Life (smích).

Zdá se vám v pořádku, že se dnes mladí lidé dostávájí k Dead Kennedys většinou jen přes nové punkrockové kapely, jako jsou Rancid nebo The Offspring?

Skutečností je, že hudba Dead Kennedys je ještě dnes pro lidi relevantní. A to proto, že jsem zbytek kapely po celé ty roky prudil, abych měl jistotu, že naše desky znějí dobře a že každá je jiná. Samozřejmě, že lidé, kteří dnes poslouchají Rancid a pak uslyší Dead Kennedys, nerozumějí skoro ničemu, protože většinou nečtou texty. To je samozřejmě daleko větší problém v zemích, kde není hlavním jazykem angličtina. Možná se někdy mé texty a desky s mluveným slovem přeloží i do češtiny...

Ale i když odhlédneme od jazykové bariéry: soudíte, že dnešní mládež už prostě nemůže pochopit celkovou ideu Dead Kennedys?

Někteří ano, někteří ne. Já stále lidem věřím, že to alespoň zkusí, ale ti, co se o to ani nepokusí, mě opravdu rozčilují. A lidé, kteří dokonce odmítají se s něčím seznámit, mě štvou ještě víc. Tihle a ještě také ti, co v jednom kuse řvou: "Proč se nedáte zase dohromady? Proč neuděláte revival turné?" Je to právě tak hloupé, jako když někteří lidé v Americe v sedmdesátých letech chtěli předstírat, že jsou léta padesátá, a žili svůj životní styl skrze stupidní televizní show jako třeba Happy Days.

Když už jsme zmínili The Offspring. Dextera Hollanda znáte velmi dobře. Dokonce jste spolu založili nadaci F.S.U. Foundation. Můžete vylíčit, o co jde?

F.S.U. znamená Freedom Starts Underground a peníze, které se zde nashromáždí, budou využity na řešení sociálních problémů. Jako první ji koncertem podpořili The Offspring, protože tahle nadace má dokázat právě to, že i kyž se punková kapela stane hvězdou, její punkerství to nemusí znehodnotit.

Čímž chcete říci, že by punkové kapely typu The Offspring, které se dostanou na výsluní, měly investovat do různých nadací a tak podobně.

Rozhodně. Myslím, že je to vážně dobrá myšlenka, a proto třeba The Offspring podporuju. I ostatní kapely, které zkusily takovéhle věci. Například Beastie Boys, které já osobně neznám, vymysleli svůj vlastní projekt. Nadaci, skrze kterou apelují na dodržování lidských práv v Tibetu. Grateful Dead, kteří z hudebního hlediska nejsou mou oblíbenou kapelou, velmi respektuji za to, že založili nadaci, která se jmenuje Rex Foundation, a F.S.U. je tak trochu vzorem. Peníze z ní jdou na účet malých organizací, které je často využijí lépe než giganti typu Greenpeace. Dexter chtěl ale první F.S.U. show podpořit i ty dobře známé organizace, takže nějaké peníze šly na Amnesty International. Něco dostali lidé z Poor People United, malé bostonské nadace, pomáhající ženám bez domova. Doufáme, že F.S.U. zaujme mnoho dalších kapel anebo že založí své vlastní projekty. Obojí je dobré.

Co je podle vás nejbolavější problém současné americké společnosti?

Řekl bych, že je v ní až příliš mnoho hrabivosti, nenávisti a blbosti. A všechno se to nakumulovalo díky společnostem, které se v Americe chovají jako skuteční diktátoři. Mnoho lidí očekávalo, že po nástupu Billa Clintona se z Ameriky stane humánnější místo k žití, ale to se nestalo. Mezi republikány a demokraty už totiž není žádný rozdíl. Je to jen maškaráda, kdy se předstírá, že tu máme dvě odlišné strany. Jádro pudla je v tom, že jak republikáni, tak demokraté spolupracují s těmito společnostmi stejným způsobem, jakým si zkorumpovaná Institucionální revoluční strana vede v Mexiku. A tak zkoušejí udělat z Ameriky a světa další velkou verzi Mexika nebo Střední Ameriky, ke velmi bohatí lidé kontrolují prakticky veškeré finance a ti, kteří pracují v hrozných podmínkách, si netroufají stěžovat, protože by jinak o svou práci přišli. Nebo by ji společnosti přesunuly do míst, kde jsou levnější pracovní síly. Myslím, že podobné úmysly mají velké konglomeráty i s bývalým Československem. Myslím, že společnosti, které vládnou tomuto světu, nikdy opravdu nechtěly přístup zemí, kdysi podřízených bývalému Sovětskému svazu, k opěvovaným výhodám kapitalismu. Jediné, co u vás a v bývalém Sovětském svazu hledají, je levná pracovní síla. Je to velmi krátkozraké a šílené, dokonce i pro nenasytný kapitalismus. Víte, děsí mě, že se zemím bývalého Sovětského svazu stále účinně nepomáhá. Naposledy se to nevyplatilo po první světové válce, kdy se nepomohlo Němcům z jejich mizérie. Výsledkem bylo, že se rozmohla bída, nezaměstnanost, a tedy i zklamání a zloba, a tím pádem si demokraticky zvolili do čela Hitlera. Po druhé světové válce jsme už byli poučeni, a tak vznikl Marshallův plán na obnovu Německa, Japonska...pro jistotu, aby už podobná diktatura neměla šanci. A teď, po skončení studené války, děláme stejnou chybu.

Politika je ošemetná, ale když už jsme u těch problémů - co podle vás dnes nejvíc otravuje ovzduší rock'n'rollu?

No, problémy tohoto světa a této společnosti jsou pořád ještě závažnější, než jakýkoli problém okolo muziky. Takže i když jsem si stěžoval na punkové fundamentalisty, stále si uvědomuju závažnější věci. To samé platí o rocku obecně či o světě showbusinessu. Můj názor je, že když člověk nemá rád to, co mu vnucují velké nahrávací společnosti a rádia, je jen na něm, jesti nezpohodlní a začne se pídit po muzice, která mu vyhovuje. Nerozčiluje mě, co vysílá MTV, protože se na ni nikdy nedívám, je mi úplně ukradená. Taky proto nenatáčím žádné klipy. Namísto toho si raději poslechnu něčí desku, kterou mám rád. Nemusí to být nutně něco novýho. Rád poslouchám desky z šedesátých nebo padesátých let.

Bývalý prokurátor, který vedl v osmdesátých letech proces proti Dead Kennedys, nedávno řekl, že toho dnes lituje. Cítite zadostiučinění?

Ano, cítím velké zadostiučinění. Doufám, že je to lekce pro všechny ty lidi, jako je Tipper Goreová  a Clintonova žena Hillary, kteří vytáhli do boje proti rapperům. Historie nikdy nebojuje s obhájci. Vaši zemi přivedla do mizerného stavu komunistická vláda a to, co jí při tom pomáhalo, byla cenzura. Zas tak dobře poměry u vás neznám, ale mám to, že se i v České republice potvrdí, že zatímco muzika přežila, cenzoři a policajti umřou zapomenuti.

Snad je to na dobré cestě...

To je dobře. Víte, důvod, proč mám rád Life After Life, je ten, že přišli s vlastním, hodně zvláštním výrazem. A to v době, kdy celý svět jen imituje americkou, britskou či německou scénu. Ponořili se hluboko do českých kořenů, které jsou Jaroslavovi a Jimovi nejvlastnější. Zaznamenal jsem, že undergroundová a punková hudba v zemích jako jsou Čechy, Maďarsko nebo bývalá NDR se nyní velmi "pozápadnila" - od té doby, co odešli komunisté. Je to smutný, myslím, že před tím byla daleko originálnější. Lidé by se měli víc vydat po stopách svých vlastních kořenů.

Kdybyste přijel do České republiky, určitě byste pár takových muzikantů tady našel...

Už dlouho si přeju podívat se k vám, ale znáte to, zatím jsem prostě neměl tu příležitost. Ale ještě není všem dnům konec.