JOE STRUMMER AND THE MESCALEROS - Rock art and the X-ray style

Trpělivost přináší růže. Z dvojice kohoutů na clashovském a poclashovském smetišti Strummer - Jones byl prvně jmenovaný tím, kdo tahal po rozpadu Magnificent Four za kratší konec. Jenže kde jsou Big Audio Dynamite? Joe Strummer po letech vystoupil ze stínů a na Rock art and the X-Ray style dokažuje, že když nic jiného, měl tam dobře nastražené uši. "Opět trochu punku!" hlásá tuzemský reklamní materiál. Klademe-li důraz na slovo 'trochu', pak slogan sedí, pakliže na slovo 'punku', výrazně méně. Neboť Strummer a jeho Apačové (má zajímavé kamarády: kytarista Anthony Genn figuroval v Pulp a Elastice, klávesista Martin Slattery v Black Grape a ko-producenta Richarda Norrise si leckdo pamatuje z Grid) zplodili Strummerův sólový "Combat rock", pestrou, měňavou a bohužel i poněkud nesourodou desku nabírající z rozmanitých rock&popových studní. Uměřený, možná přeci jen trochu soft - konečně, hlavnímu hrdinovi je pětačtyřicet - a hodně 'britský' písničkářský bigbít, tu ovanutý reggae, tu folkem, onde upomínající na Strummerovu punkovou minulost. Kombinace tradičních nástrojů a nasamplovaných zvuků je vyvážená - v té souvislosti je pěkné, jak Strummer ve vířivé čtyřce Techno Day popisuje jakousi zásadní party ve stylu 'byl to den bojovníků za svobodu' a za ním klape živá kapela. Hned jak skončí, Mescaleros přecházejí v ostrém střihu do jemné, folkrockové Road to rock'n'roll, jedné z nejhezčích písniček na albu a právě takové střídačky jsou asi nejcharakterističtějším rysem alba. Road to rock'n'roll operuje s klasickým strummerovským vtipem - jednoduchým, odhalekaným motivem, který je ve své podstatě dokonalý a může být omílán až do konce - viz třeba Bankrobber a další perly z časů Magnificent Four. Pro stylové rozpětí alba je hodně symbolický jeho závěr, kde reggae Yalla Yalla, důvtipně využívající hypnotických spodků typických pro taneční žbrďoly, střídá jímavá - možná přespříliš dlouhá - balada Willesden to cricklewood. Paralely s "Combat rock" lze použít pro konečný verdikt. To album tehdy vůbec nebylo zlé, jen nedrželo pohromadě - třeba ve srovnání s fascinujícím způsobem gradovaným závěrem London calling. Obdobným způsobem nahlížím na Rock art nad the X-Ray style.

Radek Diestler