JSME JEDNÉ KRVE

Zvíře je bratranec člověka. Je to tvor, který je v pravém slova smyslu příbuzným člověka. Zároveň, a dnes je tomu tak víc než kdy jindy, je zvíře považováno za věc, a také se s ním tak zachází. Vezměme si jen krávy. Krávy jsou maso a maso je výrobní faktor. Dobytek je lidem ve všem vydán napospas, je jim totálně podřízen, postrádá jakákoli práva. Hromadný chov, transporty zvířat, průmyslová jatka - taková je životní realita těchto tvorů.
To, jak se denně chováme ke zvířatům, k bezbranným tvorům, jež jsou našimi příbuznými, je skandál. I v každém z těchto živých tvorů je přítomen obraz stvořitele. A jaká je naše etika? Jaký je vlastně důvod skrývat všechnu brutalitu, s jakou využíváme zvířata před veřejností?
Činčilový kožich byl a je znamením přepychu. A živé činčily, co o nich víme? Jen to, že jsou to malá zvířátka z Jižní Ameriky, kde již, kvůli své hedvábné kůži, byla vlastně vyhubena. Pro výrobu jednoho činčilového kožichu je zapotřebí dát dohromady asi sto barevně sladěných kožek. Sto zvířat za jediný kožich! Je to nejdražší kožich na světě - stojí mezi 20 tisíci až půl milionem marek. Činčily jsou zvířata, která ráda skáčou, honí se, dovádějí. Na svobodě žijí tak jako norek nebo liška samotářsky na velkých územích. Pěstitelé je chovají ve stísněných klecích ve vlhkých sklepích, garážích, nebo na půdách. Tam v těsném drátěném prostoru čekají, než z nich uděláme kožich. Často zahynou ještě dřív, než se dočkají této poslední "radosti". Činčily i norci jsou velice citliví na zacházení a málo odolní na nevhodné prostředí, teplotu a výživu. Klec je pro tato zvířata nesnesitelnou trýzní. Do jedné klece, ne větší než roztažené noviny, je nacpáno až šest norků. Po 7-8 měsících chovatel zvíře sadisticky zabije elektrickým proudem, kdy lišce, norkovi nebo činčile zastrčí elektrodu do zadku, přelomí vaz, nebo otráví plynem, tak aby se nepoškodila kožešina. Chovatelé mají výhradně jediný cíl - vydělat na jednom zvířeti zhruba 1000 marek, a tak se z chovatelství stává podnik, výrobní podnik jako kterýkoli jiný, jako automobilka nebo něco podobného. Je to velmi výnosné týrání zvířat. Tenhle tichý holokaust v šedé zóně zákona na ochranu zvířat pokračuje dál. Když se zpřísní zákon v samotném Německu, pěstují se tedy činčily pro Německo v příhraničních oblastech Čech. Protože na Západě čím dál víc lidí chápe tragédii zvířat, odbyt kožichů tam začíná klesat. Množství zvířat chovaných pro kožichy však vzrůstá v bývalých komunistických zemích.
Máte rádi humry? Nejenom kožichy z činčil můžeme považovat za životní luxus, i humři patří do lahůdkářské branže. Tahle delikatesa žije na dně moře. Humr rád cestuje, některý rok se dostane až 150 km daleko. Může se dožít až 100 let. Ale nedožívá se. Jen jediný z tisíce těchto podmořských zvířat totiž přežije nástrahy člověka. Na většinu čeká mučednická cesta na náš slavnostní stůl. Vylovené humry zasypou kousky ledu. Humři musí zůstat čerství. Tisíce vysoce citlivých receptorů každého humra spaluje led. Mučednickými komorami jsou pro ně těsné bedny vystlané ledem a nebo vodní nádrže, ve kterých jsou namačkaní humři vykrmováni až do zimy, kdy stoupne jejich cena. Na jejich jídelníčku jsou odpadky z ryb a tzv. medicínská strava, za kterou se neskrývá nic než nejrůznější léky a antibiotika. Namačkáni na sebe ve velkých hromádkách pak humři vyčkávají, co bude dál. Jejich citlivá těla plná chemických čidel registrují každou bolest. Čeká je letecká přeprava v dalším ledovém loži a podobně budou uskladněni v obchodech a chrámech gurmánů, než budou zaživa ponořeni do vařící vody. Jak dlouho tvrá, než jsou skutečně mrtví, je sporné. Někteří hovoří o několika vteřinách, jiní tvrdí, že humr se ve vařící vodě zaživa trápí ještě 2 a půl minuty. Na řadě je "humří příbor". Co zůstane, je dojemná zvířecí mrtvola. Na obložených chlebíčcích či v pomazánkách již zcela jistě nejeví známky života. Jak daleko dosáhne pohled labužníků za okraj talíře?
Humr je tvor, který má za sebou 250 milionů let vývoje v oceánech a mořích, kde přežil dobu ledovou i období maximálního horka, dokázal se prosadit i proti zabijáckým čelistem žraloků a jiných dravých ryb. Proti honu, který na ně v celosvětovém rozsahu připravil člověk, zůstali humři bezmocní. Humra není možné pěstovat, roste pomalu - třeba sto let. V některých oblastech mu hrozí vymření. Dříve bylo možno vymírání zvířecích druhů měřit podle pravidla: jeden zvířecí druh ročně. Dnes je tomu trochu jinak. Každou hodinu přicházíme na téhle zemi navěky o jeden zvířecí druh.
Jinou módní delikatesou jsou husí játra. Zatímco například Rakousko násilný výkrm hus zakázalo, v sousedním Maďarsku se rozvinul skutečný průmysl výkrmu hus. Husy jsou natlačeny v drátěných klecích a lapají po vzduchu. Čtyřikrát denně jim obsluhující speciální trubičkou nacpe až do žaludku slanou nabobtnalou kukuřici. Díky tomuhle pravidelnému týrání se játra zvířete nadmou, ztuční a dosáhnou až 1 kilogramu váhy. Zvířata trpí žízní, ale k pití se dočkají jenom slané vody - i to působí na zvětšování jater dobře. Aby se zvířata aspoň trochu ochladila, ostřikují se hadicí. Proč to všechno? Existuje dost labužníků, kteří zbytnělá nemocná husí játra považují za kulinární zážitek.
Ani kachnám se nedaří líp. Aby se zvířata ve stresu navzájem nezraňovala, jejich zobáky se prostě osekají. Kachní zobák je ovšem navýsost citlivý - asi jako náš koneček prstu. Zatímco gurmání básní nad nadpozemsky křehkou konzistencí a lehce nasládlou chutí vykrmených zduřelých jater, zvířeti je špatně, nedokáže zvládat neustálé předávkování, lapá po vzduchu a pokouší se trýznivou potravu vyzvracet. Játra zbytnělá tukem jsou nemocné orgány, protože to zrovna nejsou místa, kde by se měl tuk usazovat. Orgán se zvětšuje, zvíře dýchá stále obtížněji, až mu hrozí udušení. Je to vlastně smrtelná choroba. Za 15 dní zkrmí 13 kilo kukuřice. Dlouhé trápení pro krátký požitek. Nemocná játra pro nemocné lidi.
Ale vraťme se od lahůdek k něčemu všednějšímu. Je jím jateční dobytek. Krávy celý svůj krátký život stráví v těsném a tmavém prostředí, většinou zbaveny jakékoli možnosti pohybu. Žijí ve stresu, a na ten, který souvisí s transportem na jatka, nejsou připraveny v žádném případě. Mnohé ze zvířat ani na vlastních nohou nedojde až k vlastní porážce. Transportem oslabená zvířata po vystoupení z kamionů či vagonů padají ze strmých nakládajících ramp, které ani nemají zábradlí. Lámou si nohy, vaz. Nikoho, kromě zvířete samotného, jeho zranění nezajímají. Délku strastiplné cesty ke smrti určuje zisk. Ročně překročí hranice jenom v Evropě přes 250 milionů zvířat cestujících za smrtí. Transporty čítající 3000 km přitom nejsou ničím neobvyklým. V tomhle smyslu jsou podmínky pro všechna chovná zvířata stejná, bez ohledu na to, zda jde o to přepravit 100 tisíc kožešinových zvířat z Polska do Koreje nebo jateční zvířata napříč celou Evropou, například z Polska do Tunisu. Pro peníze není žádná cesta dlouhá - jak dlouhé se však zdají dny a noci zvířatům stojícím a namačkaným v dusných kamionech? Podle zákona musí být zvířata nejdéle po 24 hodinách jízdy napojena vodou. Již v Německu vypadávají z kamionů zvířata, která se zhroutila vyčerpáním. Misto hltu vody je čeká elektrický šok a konec někde na německé silnici.
Evropou necestují v náklaďácích jenom krávy. Cestují i koně. Surovina na salám. Jestliže jsou země, kde ochrana práv zvířat je alespoň teorií, pak např. v Itálii jde o naprosto neznámý pojem. Do Itálie vjíždí koně z Německa - pro mnohá zvířata tu cesta teprve začíná, i když několikadenní trápení na německých silnicích mají za sebou. Zvířata jsou ztrápená, vysílená a zraněná. Každým rokem jich při tomhle "tažení na jih" pojde 4 až 7 tisíc. Jsou ovšem zvířata, která necestují jen po souši, ale i po mořích. Statisíce ovcí a hovězího dobytka přestupuje v jednom z chorvatských přístavů z náklaďáků do podpalubí dopravní lodi, jejímž cílem je Libanon, Sýrie, Saudská Arábie nebo Jemen. Ani ovce nejsou tak odolné, jak by se možná zdálo. Jejich nohou se lámou snadno, ale koho to teď zajímá? Z každého náklaďáku přístavní dělníci vytáhnou několik mrtvých ovcí. Udusily se nebo se umačkaly. Některá zvířata v náklaďáku jsou mrtvá už celé dlouhé dny. Jsou ve stadiu polovičního rozkladu. Co na to ty ostatní? Nás to nezajímá. Zvířata jsou věci. Jedna ovce má zlomené zadní nohy. Utlučou ji nebo jí podříznou krk. Zvíře musí fungovat, nebo zemře. "Živá konzervace" masa je levnější než jeho přeprava v mrazírenských vozech.
Krávy se ženou po strmých můstcích do vícepodlažního břicha nákladní lodi. Jedno zvíře padá a zlomí si kyčelní kloub. Nemůže jít dál. Ani kopání, ani údery na oči, dokonce ani elektrošoky zvíře nedonutí vstát. Už prostě na nohy nemůže. Na bolesti se zvířete nikdo neptá - leží tu půl tuny masa, a to něco stojí. Náklady za ztrátu nese dopravce. Kapitán lodi ovšem tenhle zvířecí vrak odmítá převzít - stejně by ho musel hodit do moře. Snad by stačil jen přidržet elektrický bič pořádně dlouho na citlivých místech a zvíře vstane. Ale ať teď trápí zvíře sebe víc, vstát prostě nemůže. Zůstává mu jenom šílených strach. Rutinovaný trapič z přepravy boj vzdává po půlhodině. Zvednou zvíře na laně navijákem. Zavěsí je za přední nohu. Kotník se pod tou velkou tíhou zlomí. Zvíře se nehybně houpe na laně. Je ochrnuté bolestí a hrůzou. Ten, kdo si myslí, že tímhle dosáhl respekt vůči živému stvoření nulového bodu, ten se mýlí. Vysokozdvižný vozík vláčí zvíře od jedné špeditérské stáje ke druhé a zase zpátky. Měl by tu být veterinář, ale celé dny už ho tu nikdo neviděl. Místo toho, aby zvíře aspoň okamžitě omráčili a zbavili ho nesnesitelného utrpení, povaluje se další hodiny na vysokozdvižném vozíku. Konečně se dohodli. Zvíře, které najednou nikam nepatří, se nakonec znovu hodí do lodi. Je to normální den v mezinárodní přepravě zvířat. Nic výjimečného se neděje.
Ale jsou tu i zvířata, která necestují a která naopak nemají naprosto žádnou možnost pohybu, alespoň za živa ne. Drůbež. Po 21 dnech v umělé líhni se právě vyklubala jednodenní kuřata. Sotva se prokoušou z vejce ven, dobrá polovina z nich už musí zase zemřít. Kuřata-samečci se totiž k budoucímu výkrmu nehodí a vytřídí se. Vytřídí? Dostanou se do mlýna smrti. Propadnou trychtýřem, ve kterém bleskově rotují ostří nože. Nebo se otráví plynem. Minimálně 25 milionů kuřat se takhle v jedné zemi udusí v plynu. Továrna na smrt. Kuřata, která jsou vhodná pro další život, tedy pro další výkrm, přece jen jedna cesta čeká. Transport do hromadných slepičích farem. Mají teď před sebou 40 dnů života. Taková je tradice v drůbežím průmyslu. Šest týdnů pod nikdy nezhasínající zářivkou zobat, zobat, žrát a žrát, a pak na tácek nebo na stůl. Je libo smažené kuře? V Německu připadá na jednu osobu 12,4 kilogramů drůbežího masa na rok, před pěti lety to bylo 9,3 kg. Životní úroveň závratně roste.
To byla kuřata, nejhorší osud ovšem čeká slepice, nosnice. Prvních 15 měsíců života tráví 95 procent všech slepic po pěti v těsných klecích. Musí se tísnit na ploše, která je menší než jejich vlastní tělo. Mají vyškubané peří, poškozené klouby, a často i uříznutý zobák. Slepicím se "musí" odřezávat zobáky, aby se v tak těsném prostoru nezahákly mezi dráty klecí. Slepice je stroj, který musí v kleci vyrábět a snášet vejce. Po 12 až 15 měsících se dostaví opotřebovanost. Mnohé slepice mají zlámaná křídla, když se ve věčném spěchu cpou po 10 nebo 12 kusech do přepravních beden. Pružný zákon na ochranu zvířat dovoluje trápení zvířat jen tehdy, když se najde k takovým činům rozumný důvod. Takovým rozumným důvodem je např. vydělávání peněz. Než se 6000 kusů slepic nastrká do beden a naloží do náklaďáku, netrvá to ani hodinu. Je to poprvé, co tahle "domestikovaná" zvířata zahlednou normální denní světlo. Jako při každé přepravě, ani v tomto případě nemohou dojet do cíle všechna zvířata živá. Mnoho se jich cestou udusí, zvláště v horkých dnech. Zdá se, že 0,8 procent drůbeže, která pojde při přepravě, není zase tolik. Když se však pokusíme sečíst čísla, vyjde nám, že se za tímhle nízkým stupněm cestovní úmrtnosti skrývá strastiplná smrt více než 3 milionů slepic ročně. Než začne samotná pouť k cíli, 24 hodin zůstane drůbež v bednách v autě. Výchozí stanicí je Německo, cílem jsou drůbeží jatka v Polsku. Tato drůbež zemře, stejně jako většina ostatních "užitkových zvířat", ve spěchu na běžícím pásu. Stres a strach je pronásleduje od narození až do posledního vzdechu. Mnohá slepice zůstane poslední podívané ušetřena - mrtvou ji vytáhnou už z přepravní bendy. Je to odpad. Jenom v Německu se ročně zabije 414 milionů kusů drůbeže. Tendence je vzestupná. A smrt? Je stejná u všech: omráčení v elektrické lázni. Proud má zastavit srdce. Někdy zastaví, jindy ne. Malá nebo bránící se zvířata bývají omráčena jen napůl. Když se jim podřezává krk, nejsou v bezvědomí. Bezvědomí znamená být bez pohybu a bez pocitu. Spousta slepic se po vytažení z elektrické lázně hýbe a má zvláštní pocity. Je nezbytné jim ještě hlavu potopit do vody. Každý zaměstnanec v takovém provozu podřeže 1000 krků za hodinu. Jsou ovšem moderní velkoprovozy, kde elektrický nůž zvládne podřezat 4 až 5 tisíc krků za hodinu. Jako jiná "užitková zvířata" i drůbež nakonec umírá vykrvácením. Když elektrický nůž náhodou netrefí tepny na krku zvířete, dostane se do krvavé lázně nebo zpracujících strojů živé. Co na tom - poražená drůbež se počítá na tuny, a ne na jednotlivá zvířata. Co v průmyslové velkovýrobě znamená život jednoho zvířete?

Kde zůstala úcta před stvořením? Snad bychom se mohli zeptat křesťanů. Žijeme přece v křesťanském světě, nebo ne? A nebo došlo ve vztahu naší civilizace ke zvířatům k úplnému selhání?
"Je otázkou, zda vůbec jde o selhání. Když se podíváme na naši duchovní a kulturní historii, tak přece jen zjistíme, že v prostoru západního myšlení otázka vztahu člověka k přírodě a zejména ke zvířeti, vlastně žádnou otázkou nebyla. A jestliže se těmito otázkami nezabývají ti, kterým tyto problémy přísluší, odkud si má své měřítko vzít normální občan, aby se na tyhle věci podíval kritiky," říká prof. Teutsch, člověk, který se téměř 20 let stará o moderní ochranu zvířat. Stará náboženství i církev přece znaly něco jako vzájemné příbuzenství mezi tvory - příbuznost stvoření. Proč tedy církve k trápení zvířat mlčí? Výraz "příbuzné stvoření" se používá už 200 let. Tenhle výraz v nás chtěl vyburcovat soucit se zvířetem, jakožto naším příbuzným, nicméně přesto, že tu dávno byly myšlenky Františka z Assisi nebo později např. Alberta Schweitzera, je takovýto postoj úcty ke zvířeti stále ještě relativně nový a nezakořeněný ve vědomí lidí. Těžko se pak přistupuje k novelizaci zákona na ochranu zvířat. A přesto už ve Starém zákoně se hovoří o tom, "že milosrdný se slituje i nad dobytkem, kdežto bezbožník je nemilosrdný ke všem." Nepříjemné obrazy trápení zvířat vídáme jen výjimečně. Průmysl zabývající se využitím zvířat si vždycky najde způsob, jak nám své výrobky představit jinak. To hrozné, co tuhle živočišnou "výrobu" provází, většinou zůstává za zdí. Produkty se zpravidla prezentují ve formě elegantních kožichů, kuřátek grilovaných do křupava nebo slavnostně připravené mísy. Všichni příliš rádi věříme, že je to všechno, co k výslednému produktu patří. Je to skutečně všechno?
Jestliže má skončit utrpení zvířat, musí nejdříve skončit mlčení o něm. Blíží se doba, kdy už člověk nebude moci vést válku proti zvířatům na všech frontách a v jakékoli formě bez újmy na vlastním těle a duchu. Neměli bychom zapomínat, že i když všichni nezabíjíme, všichni jsme spotřebitelé.