LARD - O stahování předkožky (svobody)

(Petr Korál)

To máte tak. Když muzikanti nevědí, co dělat roupama, dost často je popadne myšlenka zosnovat nějaký projekt. To znamená příložitostné sdružení nějakým způsobem spřízněných duší, které si jeho prostřednictvím hodlají takříkajíc odfrknout od toho, co běžně vytváří ve svých mateřských formacích (event. na sólové dráze), a vyzkoušet si buď spolupráci s jinými hudebníky, nebo dočista jinou muziku, popřípadě obojí najednou. Těmi roupy bývá povětšinou umělcův vrozený tvůrčí neklid, někdy ale za vším vězí spíš jen pokus zpětně na sebe upoutat pomalu odeznívající zájem posluchačstva nebo přímo snaha vydělat nějaké ty peníze díky přirozenému zájmu lidí o netradiční věci, o neobvyklé či leckdy vysloveně nečekané spojení různých známých osobností. Většinou jde o ryze účelové společenství, které se sejde ve studiu, natočí nějaký materiál a následně si jeho členové zase jdou po svých. Občas se uskuteční i pár koncertů nebo dokonce souvislejší turné, ale pak jde všechno k ledu. Jen málokterý projekt má delší než výše naznačenou životnost - tedy že natočí víc než jednu (byť sebezajímavější) desku, že aktivisté daného projektu se ve stejné nebo jen minimálně obměněné sestavě znovu po čase sejdnou k další spolupráci pod už dříve použitou hlavičkou. Těleso s názvem LARD patří k čestným výjimkám, třebaže většina zasvěcených už ho považovala za dávnou mrtvou záležitost.

Kdo nebo co jsou Lard? Lard rovná se výsledek kooperace tří zdánlivě (ale právě jen zdánlivě) odlišných osobností amerického (ale zdaleka nejen amerického) rocku. Na jedné straně stojí Jello Biafra, zpěvák a textař, někdejší kapelník doslova a do písmene nesmrtelných Dead Kennedys. Na straně druhé duo Al Jourgensen (zde kytara, klávesy a programování) a Paul Barker (basa, klávesy, programování), tedy to nejjádrovatější jádro jiné kultovní legendy, skupiny Ministry. Záliba v projektech je u obou 'polovic' Lard dobře známá: Biafra vydal dva singly a jedno elpíčko pod praporem kapely-nekapely Tumor Circus, natočil společné desky s kanadskými punkýši D.O.A., s jazz/hardcorovými NoMeansNo i s countrymanem Mojo Nixonem (skvělé album "Prarie home invasion" ze čtyřiadevadesátého, což byl mimochodem Biafrův donedávna vůbec poslední hudební počin), členové Ministry se zase angažovali a dodnes angažují v celé řadě záležitostí, počínaje Revolting Cocks a konče třeba 1.000 Homo DJ's. Ke společné práci pod praporem Lard se nadechli poprvé před zhruba devíti lety a vyplodili nejdřív EP "The power of Lard! (1989) a posléze regulérní LP "The last temptation of reid" (1990). Následovalo sedmileté ticho po pěšině (tedy co se Lard týče), nicméně minulý měsíc se na trhu dost nečekaně objevilo zbrusu nové, druhé řadové album Lard nazvané "Pure chewing satisfaction". Album, ze kterého takřka hmatatelně sálá, že jeho vznik nepodnítily nějaké firemní, existenční či jiné tlaky, ale pouze a jedině přetlak kreativity jednotlivých příslušníků pomyslného kmene Lard a jejich touha zkusit to opět dohromady.

I když na veřejnosti se Lard prezentujjí jako rovnocenné sdružení tří nezávislých hudebníků, nejdůležitější postavou tu je nenapravitelný provokatér Jello Biafra. Muzika (nikoliv texty) Lard je sice společným dílem všech tří zainteresovaných osob, ale stejně téměř ze všeho cítíte nejsilnější právě Biafrův dotyk a jeho 'ideově-vůdčí' rukopis. Rukopis jedné z nejkontroverznějších a zároveň nejinteligentnějších osobností, které se kdy pohybovaly v aréně zvané pop music (ach, jak zrovna k jeho jménu pop nepasuje!). Rukopis toho Biafry, který vede celá léta zřejmě nekončící litý boj proti hudební cenzuře. Toho Biafry, který se před lety ocitl tváří v tvář soudnímu senátu v roli obžalovaného kvůli údajně obscénnímu bookletu alba "Frankenchrist" a jehož činností se dvakrát zabýval dokonce samotný americký Kongres. Toho Biafry, jenž kdysi nadzvedl mnoha lidem mandle svojí zcela vážně míněnou kandidaturou na post starosty San Francisca. Toho Biafry, který se potýká s problémem, že řada prodejen gramodesek po celých Spojených státech odmítá prodávat cokoliv spojeného s jeho jménem. Opravdovou ironií osudu je, že v roce 1994 byl hned dvakrát napaden při návštěvě rockových koncertů doma ve Frisku ortodoxními vyznavači 'čistého punku' (v klubu Berkeley byl surově zkopán do obličeje skupinou lidí, kteří vykřikovali, že se zaprodal a je z něj rocková hvězda) a že nejznámější punk/hardcorový časopis Maximum Rock'n'Roll odmítl udělat recenzi na už zmiňovanou společnou desku s Mojo Nixonem a zatratil ho jako kolaboranta s velkými gramofirmami. Jen proto, že vydavatel, společnost Caroline, spadala pod koncert EMI. "Kombinace tiskových a fyzických útoků na moji osobu mne jen přesvědčila o tom, že dnešní punk nemá s tím původním absolutně nic společnýho," říká Jello Biafra a na adresu větší části současné přebujelé scény, označované za americký neopunk, dále uvádí: "Pro mne je skutečná hloubka punku v tom, že nutí lidi přemejšlet. Začal jsem se jím zabejvat, protože to byl určitej čerstvej vítr, na rozdíl od toho všeho, co se v 70. letech hrálo za muziku. Tenkrát, v prvním období punku, to bylo úplně jinak než teď. Když jsi zněl jako nějaká jiná kapela, lidi na tebe nechodili. A jestliže jsi nebyl osobnost, ignorovali tě taky. Nebylo to jako dneska, kdy každej předstírá, že není žádná hvězda. Tehdy všichni dělali, že jsou hvězdy, a to hned od začátku. A nesmím zapomenout ještě na tu radost, kterou člověk zažívá, když vyleze na pódium a totálně otráví publiku..."

Třeba drtivou většinu snímků, na nichž se nějakým způsobem podílel, si Jello Biafra vydává na vlastní značce Alternative Tentacles, už dávno si uvědomil, že pouze cestou undergroundové distribuce a zarytého odmítání jakéhokoliv kontaktu s většími firmami se jeho desky k mnoha lidem nedostanou. Což ale neznamená, že by se vůči tzv. major labels stal smířlivějším: "Myslím si o nich jen to nejhorší. Hrabou se v bordelu a těžce odírají svoje umělce." Zároveň ale připouští, že pokud by nabídka od nějaké zavedené firmy byla skutečně solidní, podepíše ji. Důkazem může být jeho učinkování na poslední album The Offspring "Ixnay on the hombre"...

Vrtá vám hlavou, proč Biafra od dob rozpadu Dead Kennedys (1986) už nikdy nezaložil regulérní - tj. běžně fungující - kapelu? "Přemejšlím o tom skoro pořád, ale nikdy nemám dost času to dokončit. Je to děsná práce, napsat tolik písniček, aby kapela mohla normálně koncertovat. Vždycky upínám svý síly do mnoha směrů a prostě to nestíhám. Kromě toho odmítám neustálý opakování zažitýho schématu turné-deska-turné. Prožil jsem to s Dead Kennedys a už nechci, aby mě to potkalo znovu."

Vraťme se ale na závěr ještě přímo k Lard. Chtěl bych vás jen speciálně upozornit na obsahovou stránku alba, protože to je vážně docela 'maso'. Biafra je naprosto stejně břitký, sarkastický a do palčivých boláků (nejen) americké společnosti tnoucí jako v dobách, kdy doháněl některé jedince k nepříčetnosti legendárními skladbami "California über alles", "I kill children" nebo "Holiday in Cambodia". Nic pro něj není tabu. V písni "I wanna be a drug-sniffing dog" (Chci být psem šňupajícím drogy) vyjadřuje přání být členem křesťanského sdružení, aby pak mohl dělat nemravné návrhysvým dětem a prznit je tak dlouho, dokud by jeho nevlastní dcera neutopila své děti v jezeře. Ve "Faith hope and treachery" (Důvěra, víra a zrada) zase zpívá o dětech let osmdesátých, ztvarovaných Reaganovou nenasytností, a po něm samotném zlostně vyprskne, že byl jako dítě vyhoštěn z lásky. Biafrově jedovaté slině neunikne ani Bill Clinton ani jeho manželka Hillary, stejně jako čínští komunisté, feminacistky, ekoteroristé, brutální policajti v San Franciscu...Dráždí vlastně už jenom samotnými tituly skladeb ("Peeling back the foreskin of liberty" - Stáhni zpět předkožku svobody) a když v "Generation execute" (Generace popravuje) barvitě popisuje přímé televizní přenosy z poprav, které jsou pojaty jako zábavná show pro celou rodinu, znalce amerických poměrů mrazí v zádech při vědomí, že to vůbec není tak nereálná záležitost, jak by se mohlo zdát..."Plyn! Křeslo! Bůh žehnej Spojeným státům!" cynicky tu Biafra křičí a veršem "Děti vidí v televizi odpornost a hrůzy? Klid, za to může MTV..." vsypává poslední dávku pepře do jedné z mnoha ošklivě mokvajících ran na těle poněkud obézní, stárnoucí a kulhající dámy známé jako Amerika, která se ovšem stále, co se týče svobody a demokracie, považuje za Miss Universe. Poslouchat Lard bolí, hodně bolí. Ale bolest může být sebeočistná.