SEX, DRUGS & HAPPY END - LOS PUNKOS ANGELOS

(Jan Petričko)

V době, kdy Evropu zachvátila v roce 1976 londýnská punková revolta, byl stylový ekvivalent na druhé straně Atlantiku už řádně odrostlým čertovským kvítkem. Zvláště detroitská a newyorská scéna vybujela do úctyhodné šíře, na řadě bylo Los Angeles, které se mělo z města andělů proměnit v benzínem, kůží a číry provoněnou garáž, doupě rebelů, a rozrůst se v omamný suterén, v němž to nebývale kypělo životem. Tohle je příběh o zrodu, vzestupu, pádu a neuvěřitelném happyendu hollywoodského punk rocku. Příběh komunity, která darovala hudebnímu světu rozkošnou rebelantskou vášeň, drzý zvuk a nehynoucí písně ve stylu, který byl poprvé definován Ramones a poté jistým Johnnym Rottenem, aby překvapivě přežil dodnes...

Hollypunk hills

Vydáte-li se z losangelského aeroportu dolů po dálnici a minete početné benzínové pumpy, motely, hostely, restaurace a sklady, dostanete se na La Cienega Boulevard, odkud už můžete patřit na Hollywood. Jeho kopce jsou jako ostrou čepelí rozděleny od severu k jihu a od východu k západu místy jako Sunset Boulevard, Santa Monica, Melrose Avenue nebo Beverly Hills. Pro místní je Hollywood sluncem prozářená pavučina hotelů, nočních klubů, barů, restaurantů, divadel a bijáků. Je to místo slávy i bídy, smogu, špíny i okázalé krásy. Los Angeles je vůbec jedinečné město, už pro svou obří rozlohu - je čtyřikrát větší než Londýn a dokonce osmkrát než New York! Více než 15 miliónů lidí žije na místě, které téměř nemá žádnou infrastrukturu hromadné dopravy, na toho, kdo čeká na autobus, se ostatní dívají jako na exota.

"Člověk má sklony po letech události vidět romantickýma očima," říká EXENE CERVENKA, vokalistka a skladatelka důležité proto-punkové kapely X,  "ale ta punková komunita tu byla opravdová, inspirující a ve své upřímnosti naprosto ojedinělá."

Alespoň zprvu, dlužno dodat. X se dali dohromady v polovině 70. let, kdy se Exene, rodačka z farmářského městečka Mokena v Illinois, dostala oklikou přes Floridu a Alabamu do LA, kde potkala týpka, který si říkal John Doe (policejní terminus pro neidentifikovanou mrtvolu - pozn.). Doplněni ještě bubeníkem DJ Bonebrakem a kytaristou Billy Zoomem, pak X vydali alba jako Los Angeles, Wild Gift a Live At The Whiskey, na nichž nadchli punkem v těch nejlepších amerických tradicích. "Byla to hektická, neuvěřitelná doba," pokračuje Cervenka, "hráli jsme třeba v klubu The Masque a bylo totálně narváno. Bez jediné zmínky v novinách, plakátu či oznámení v rozhlase. Absolutní underground. A byli tam přitom všechny sorty lidí - vlasáči ze San Fernando Valley, hollywoodští uličníci, děcka v mejkapech, čtyřicetiletí designeři a grafici, všichni. Postupem času, jak se na nás nabalovaly další a další kapely, už se začali promoteři klubů stavět na zadní a protože nechtěli mít potíže, kapely typu Bangs, Fear nebo X odmítali, takže to všechno dostalo ještě větší příchuť zakázaného ovoce. Ze začátku to opravdu byla spíš legrace, nic intelektuálního jako v New Yorku."

"Byl jsem v šoku," vzpomíná i současný kytarista Bad Religion Greg Hetson, tehdy člen Redd Cross a epizodně i velmi uznávaných Circle Jerks. Jejich debutové album bylo tak krátké (16 minut!), že Hetson zakamufloval stopáže na obalu, "vyrůstal jsem na periférii Los Angeles a absolutně netušil, jaká muzika se hraje pár kilometrů od našeho domu. Když jsem poprvé uviděl The Dickies na Sunset Stripu, změnilo mi to život. Nejen, že byli skvělí, ale byli to zároveň i obyčejní lidé a to si pak člověk uvědomil tu strašnou sílu muziky, kterou jsi najednou mohl hrát i ty. Do té doby jsem si myslel, že muzika je jen pro hrstku vyvolených a najednou...Druhý den už jsem založil kapelu!"

Punkoví demokraté

Tento fakt charakterizuje britskou stejně jako losangeleskou punkovou komunitu. Byla to v prvé řadě demokratická scéna. Její krása nevyvěrala pouze z její energie, rebelanství a vzdoru, ale i z prostého a silného faktu, že k ní mohl patřit doslova každý. Idylka netrvala dlouho a hniloba uniformity, komerce a komiksové schématičnosti začala prorůstat i do losangeleského punkového stromu. Začátek 80. let se však ještě nesl ve znameních originálních a vpravdě určujících kapel Black Flag, Circle Jerks, zmíněných X či The Germs, které se zasloužily i o další nezanedbatelný fenomén. Kapely nebyly totiž sdruženy pod jakýsi násilný prapor uniformní formy, neexistoval žádný "LA sound", ještě dnes je fascinující, jak se kapely tehdy od sebe lišily, což přispívalo i kreativitě a nezvyklé barevnosti tamní scény. Osvobozující agrese Black Blag neměla nic společného s rockabilly-punkem X, pečlivé melodie Adolescents byly na hony vzdáleny vzdoru v intencích ska Fear. Circle Jerks ani v nejmenším nepřipomínali The Germs, a naopak. Byli tu ještě Go-Go's, Runaways (s pozdějšími metalovými divami Litou Ford a Joan Jett) a samozřejmě Social Distortion, vše kapely, které spojovala jen stejná telefonní předvolba Los Angeles. A určitý podprahový duch sounáležitosti a kreativita přece jen vzdálená typickému tříakordovému mustru.

Vokalista Greg Graffin z Bad Religion má pravdu jen částečně, když tvrdí, že to byla především absence jakési jednotné filozofie, která posléze místní scénu téměř rozbila. Stejně tak je i po letech nadmíru jasné, že scénu držela při životě silná vlákna a na první pohled ne příliš viditelná struktura, která tuto muziku katapultovala za hranice obecně vnímané jako hudební, jako koherentní součást životního stylu.

Mesiáš Rodney

V Anglii mezitím (se ctnou výjimkou Stiff Records Jakea Rivery, 'domova' Damned, Iana Duryho a jeho Blockheads či Elvise Costella) všechny kapely patřily pod křídla velkých labelů, což v sobě neslo nevyhnutelné prokletí. Totiž v tu chvíli, kdy začal stagnovat sound a prodej alb, zmírala i celá punková komunita. V Los Angeles tvořily vydavatelskou infrastrukturu početné firmy a firmičky: Slah (kde působili např. The Germs a X), SST (Black Flag), Posh Boy (Social Distortion) aj. Existovaly i stylové magazíny typu Slash či Flipside. Ty působily jako majáky a příznivcům punku přinášely čerstvé informace o kapelách a hlavně o koncertech a příslušných akcích na místech jako Whiskey A Go-Go, Roxy, Sunset Boulevard, Fleetwood, Café De Grande.

"Byli jsme strašně mladí a reagovali jsme na společnost, která reagovala na nás," říká Mike Ness, frontman Social Distortion, "nikdo nám nesměl říkat, co máme nebo nesmíme dělat. Když jsi pustil televizi, tak se tam přes celou obrazovku objevila tvář Phila Collinse. Takže zbývalo buď televizi vyhodit z okna nebo se upnout k punku. To byl náš hlas. A navíc to bylo to jediné, co jsme měli..."

Jestliže byl hlasem Los Angeles punk rock, musel mít také svůj zesilovač. Tím byl jistý Rodney Bingenheimer, moderátor tehdy nejdůležitějšího rozhlasového pořadu Rodney On The Roq. Bingenheimer se narodil v San Francisku a když posléze zakotvil v LA, ihned rozjel klub na Sunset Boulevard. Dodnes mnozí vzpomínají, jak Rodney pouštěl muziku mezi sety Iggyho Popa, Ramones a dalších veličin. V roce 1976 mu rádio KROQ nabídlo zmíněný pořad, díky němuž  mohlo množství fanoušků poslouchat svou muziku. Do sytosti: čtyři hodiny v sobotu i v neděli.

"Pamatuji si, že úplně první písnička, kterou jsem tam pustil, byla Beat On The Brat od Ramones," vzpomíná Rodney, "začali volat do studia, jestli jsem tam dal správnou rychlost, nikdy předtím nic takového neslyšeli. Po nějaké době jsem začal hrát i místní kapely přímo z Los Angeles, Black Flag, X, Circle Jerks, Bangs, The Dills, JFA, Social Distortion, The Germs." Veleaktivní mesiáš Rodney nelenil a připravil i tři kompilační alba, na nichž dostalo prostor množství nadějných kapel z LA. Byl hrdý, že je členem punkové komunity a pomáhá jejímu šíření. Kapely i fanoušci ho milovali.

Imploze

"Ten jeho pořad jsem poslouchal přímo nábožně," říká Randy Bradbury, tehdy obyvatel Long Beach a dnes basista Pennywise, "všechno jsem si nahrával a dělal si vlastní výběry na kazetách. Když nás nějaká kapela zvlášť zaujala, hned jsme se vypravili na její vystoupení. Byli jsme parta asi dvaceti lidí a byli jsme nadšeni, že vidíme živě X, Black Flag, Circle Jerks..."

"Já byl taky z Rodney On The Roq v sedmém nebi," doplňuje Greg Graffin, "hráli i všechny ty skvělý kapely z Anglie - Damned a samozřejmě Sex Pistols. Nejdůležitější ale bylo, že dával prostor kapelám z LA. Bylo to pro mě jako zjevení."

Nic však netrvá věčně a do soundu a textů kapel začal pronikat hysterický tón. "Seru ti na tvou vřelou náruč/Chci tě nakopat do ksichtu..." pěli Fear ve Fresh Flesh a Circle Jerks se sugestivně ptali: "Paní Ameriko, jakpak se daří tvému milovanému synovi? Zajímá tě ještě vůbec?" A Black Flag, ve městě, kde tehdy bílí tvořili menšinu, už začali přímo rasisticky a en face: "Jestliže toho nenechají/Bude z nich hromada mrtvol...". Jestliže však nějaká píseň v sobě zkoncentrovala jádro LA scény, byla to Los Angeles v podání X: "Začala jsem nenávidět všechny ty negry, žiďáky a Mexikánce, teplouše a zkurvený zbohatlíky."

V roce 1983 byla punková scéna v Los Angeles vším jiným než zdravím kypící selankou. Před třemi roky ztratila svého enfant terrible, Darbyho Crashe z The Germs. Ten se 7. prosince 1980 předávkoval heroinem a podle jeho tehdejší přítelkyně tak učinil v návalu nekritického obdivu vůči Sidu Viciousovi. O pár hodin později zavraždil psychopat Chapman na druhé straně Atlantiku Johna Lennona. "Darby byl pro mě jako bratr, kterému jsem nemohla pomoct," říká Exene Cervenka, "byla jsem v šoku. Když umřel, tak jsme zrovna byli na malém turné a všichni byli na dně z Lennonovy smrti. Kdykoli dnes slyším Imagine, vzpomenu si na Darbyho."

Frontman Social Distortion Mike Ness smrti z lopaty v poslední chvíli utekl. "Začal jsem brát už ve dvanácti letech, a pak jsem pořád přecházel na tvrdší a tvrdší materiál, až jsem skončil po krk v heroinu. Když vyrosteš v Orange County a pak jsi najednou v Hollywoodu, tak to s tebou pořádně zacloumá a ztratíš soudnost. S heroinem jsem začal ve dvaaosmdesátým, to mi bylo devatenáct. Do té doby jsem musel vždycky dvě až tři hodiny chlastat, abych byl schopen odehrát vystoupení a s heroinem to bylo vžžžžůůůům a bylo to tam. Když jsem šel po ulici, cítil jsem se jako Sid Vicious. Nejdříve jsem musel denně cálovat tak deset dolarů, později už to bylo stopadesát."

Památná story praví, že po koncertu kapely v Café De Grande zařídil Mike výplatu honoráře v naturáliích. V heroinu. Drogy, nevázaný sex a bitky ovládly punkovou scénu v LA.

Bijte je!

Ze zpočátku nevinných půtek a pří se stal organizovaný boj mezi gangy, hlásícími se k určitým kapelám. Punk se stal vítanou záminkou pro frustrované násilníky, kteří záhy ovládli koncertní sály a kluby nebývalou měrou. Ze scény se stalo bojiště a staří punks najednou nechápali, co se to stalo. Bitky za kapely (které o takové zviditelnění nestály), o území vlivu. Existovaly opravdu ostré gangy z Huntington Beach, z nichž nechvalně proslul LADS (Los Angeles Death Squad), bojůvky z Ventury a Venice Beach i jistá parta násilníků z prapůvodního jádra známého souboru Suicidal Tendencies.

"Byla to noční můra," vzpomíná Exene Cervenka, "lidé na koncertech byli bezdůvodně mláceni, často šlo o život. Pamatuji si, jak John Doe musel v jednu chvíli přerušit muziku a vytáhl k sobě na pódium kluka, kterého by dole za chvíli umlátili k smrti. Mezi násilníky bylo množství imbecilních rváčů, nadupaných jako skříně."

Divil by se jen naiva. Už v roce 1980 byl do amerických kin uveden snímek The Decline of Western Civilisation: The Punk Years, sugestivní dokument o losangeleském punu, s protagonisty 'lidumilů typu X, Fear a dalších'. Na jednom místě jsme přeneseni na koncert jmenovaných Fear, kdy frontman Lee Ving provokuje obecenstvo do nepříčetnosti. Jedna dívka se jme vyšplhat nahoru, aby Leeovi zacpala nevymáchanou pusu. Ten ji nakopne. Brutálně. "Kdo sem pustil tu vlasatou stvůru," ječí jako smyslu zbavený, "je rok osmdesát, tak si pořid správnej účes, krávo!!!"

Když o čtyři roky později je při vystoupení X ubodán jeden fanoušek k smrti, vše se vymkne kontrole. "Bylo to šílené," říká Bradbury z Pennywise, "ten stav, kdy se najednou z normální bujnosti stává násilí, opravdu životu nebezpečné násilí. Scéna byla najednou prorostlá, přímo zamořená násilníky, kteří si mysleli, že se mají chovat právě tak. Slyšeli, že se někdo někde na koncertu porval a tak to všechno chtěli zahnat do ještě většího extrému. Byla to strašná řetězová reakce, odporný kruh násilí. Když ztratíš kontrolu, je těžké ji znovu najít. A když jsi navíc vymaštěná hlava..."

"Už se vůbec na kapely nedalo chodit, nedalo se ani hrát," připojuje se Greg Graffin, "každý den stejný obrázek, násilí a krev. A smrt. Tohle jsme přece nechtěli, říkali jsme si my, kteří jsme stáli u začátku LA scény, tohle ne. Jak můžeš vystupovat, když se pár metrů od tebe děje takové svinstvo?"

Klinická smrt

Nadešel rok 1988 a punková scéna v LA se stala karikaturou sebe sama, zplundrovaná násilím, drogami, apatií a absencí jakékoli kreativity. Kvalitní kapely dospěly a nasměrovaly svůj zájem raději jinam. X zvolnili a vsadili na poprockové písničky, vždy nezkrotní Black Flag nudili sáhodlouhými politickými výlevy, které prokládali instrumentálními kusy, TSOL přijali heavy metal a z Circle Jerks se stala banda zvětralých a vyčichlých patronů. Všude vládne glam. Večery na Sunset Strip, ještě před pár lety plné punku, se najednou nesou ve znamení vlasatých, zoufale antitalentovaných kapelek, toužících vycucat pár centíků z dolarového koláče Guns N'Roses. Trendu podléhají i ctihodné osoby. Brian Baker, v současnosti člen Bad Religion a druhdy součást nadčasových Minor Threat, ze sebe neváhá dělat šaška v kapele jménem Junkyard. Obraz, alespoň z punkového úhlu pohledu, je to víc než tristní. Nejlépe ho patrně sumarizují Motorcycle Boy ve skladbě I hate the Sunset Strip: "I hate the Sunset Strip/Heavy metal shit." Ten mírně neumělý, ale o to upřímnější rým jistě není třeba překládat.

A pak najednou vydají Bad Religion album Suffer a jako kouzelným proutkem spasí kalifornskou punkovou scénu, odkopnutou a odsouzenou k neodvratnému zániku. " V roce 1988 byl punk v Kalifornii ve stavu klinické smrti," říká Brett Gurewitz, kytarista Bad Religion a pozdější guru veledůležitého labelu Epitaph, " když jsme nahrávali Suffer, nechtěl mít nikdo z šoubyznysu s punkem nic společného. Třeba SubPop v Seattlu byl tehdy velmi trendařský label, punk byl prostě pasé. Zdravé jádro tu přitom v Kalifornii určitě bylo, dalo se na něm znovu stavět. Nastoupil hard core, kapely znovu začaly hrát přímočaře a od srdce. Ale dle mého názoru až naše deska Suffer vlila scéně opět adrenalin do žil."

Víc než to. Bad Religion už v té době byli nějaký ten pátek radarem hudební scény Města andělů. V roce 1982 vydali debut How could hell be any worse s obrazem rodného města na titulu a rázem se stali uznávanými talenty a potřebnou novou krví. Randy Bradbury z Pennywise si jasně uvědomuje dopad. Jaký na něj album Suffer mělo: "Šel jsi po Sunset Strip a všude jsi potkával kluky, kteří vypadali jako holky, po punku ani stopy. A do toho najednou zazní Bad Religion a jejich Suffer - neuvěřitelně vzrušující, inteligentní, skvěle vymyšlená a nahraná muzika se silnými písničkami! Bylo to jako nadechnout se čerstvého vzduchu poté, co ses už málem udusil."

Epilog? Epitaph!

Deska se stává albem roku, opětovným bodem nula. Protože: jestli jí Bad Religion prodali dvanáct tisíc, pak pozdější Against the Grain už atakovalo stotisícovou hranici a když se kapela o pět let od Suffer prezentuje albem Stranger Than Fiction, prodá ho jen v USA za jediný rok milion! Vzniká nová generace kapel, je to jako povodeň - Green Day, Pennywise, NOFX, Rancid ...

"Ano, opravdu si upřímně myslím, že jsme jako Bad Religion výrazně pomohli punku udržet se na živu," říká se smíchem Gurewitz, "alespoň mi to každý říká a tak tomu věřím. Prostě jsme si tehdy uvědomovali, že se něco děje. Existovaly nejméně dvě kapely, které držely koncem osmdesátých a začátkem devadesátých takzvanou nezávislou scénu nad vodou. My a Fugazi ..."

Za normálních okolností bychom mohli na tomto místě náš příběh uzavřít. Los Angeles si znovu nazulo punkové škorně a vesele se roztančilo za tónů muziky, která po dlouhé době opět stála za to. Scéna začala být znovu populární jako dřív a nezávislá v obdobném, starém dobrém duchu. V době, která následovala po Suffer, začaly nové kapely střídat staré a unavené tváře, žíly se znovu nalily jasnou krví. Existuje však ještě lepší konec, opravdový happy end, jakého by se nikdy nikdo, kdo je jakkoli zainteresován v punkrocku či vůbec v 'independentní' scéně, nenadál ani v těch nejdivočejších snech. Ano, je to divoký film, v němž hraje hlavní roli právě Brett Gurewitz a jeho slavná firma Epitaph. Brett ji založil začátkem 80. let s od táty poskytnutým kapitálem půl druhé tisíce babek a bez větších ambicí. Ošetřil jím zmíněný debut Bad Religion How could hell be any worse a větší aktivity s ním nepodnikal. Na konci 80. let na úsvitu nového vzmachu kalifornského punku, se však pod jeho střechu začaly hrnout nové, nadějné kapely - NOFX, L7, Little Kings, Down By Law, SNFU. Ze striktně nezávislého Epitaphu si pak prostřednictvím neméně nezávislých distributorů začaly nacházet cestičky ke stejně nové generaci vyhladovělých fans. Label narůstal, stáj se rozšiřovala. Nacházely v ní azyl kapely příliš malé pro velké firmy a příliš velké pro své vlastní botky.

Pak se firmě podařilo získat naděje jménem The Offspring a začaly se dít opravdu velké věci. První album Ignition dalo tušit, že by mohlo jít  o velkou bombu. Ta vybuchla v rámci druhé desky - Smash. Nomen omen. "Ta deska mě nadchla, pouštěl jsem si ji v autě pořád dokola, všechny ty skvělé písničky jako Come out and play, Low self esteem, všechny, doslova všechny skladby mi zněly jako masivní monstrhity. Tak jsem přijel domů a volám na svou tehdejší manželku: 'Čau, zlato, už jsem doma. Jo, mimochodem, budeme příšerně bohatí!"

Old-skool, new-skool

Stalo se. Z Come out and play byl po chvíli opravdu hit jako hrom. Levňoučký klip natočený v garáži pak MTV 'hrála každých pět minut.' Rozhlasová skladba roku, video roku. V punk rocku naprosto bezprecedentní situace. "Bylo to jak blesk z čistého nebe," vzpomíná frontman Dexter Holland, "nikdo to nečekal. Opravdu jsme neměli ambice být takhle úspěšní. Jeli jsme na turné s NOFX a pořád dokola si říkali, že se muzikou stejně nikdy živit nebudeme, a když, to by byl absolutní vrchol, nic víc jsme nechtěli."

Noodles pak mohl nechat místo vrátného na základní škole někomu jinému a Greg K se konečně odstěhoval od mámy do vlastního bytu. Ostatní je historie. I s oním průvodním jevem, kdy byl kalifornský punk rock, prezentovaný svými nejúspěšnějšími koni Offspring a Green Day, na základě nečekaného komerčního úspěchu okamžitě odsunut staromódními punks na smetiště. Nic to. Obě kapely začaly přesto prodávat po milionech. Desky Smash se dodnes prodalo téměř 13 milionů kusů. Nejenže je to nejúspěšnější album firmy Epitaph, Smash je absolutně nejprodávanějším tzv. nezávislým albem všech dob! Vedle Epitaphu se záhy vyrojila další vydavatelství (Fat Wreck Chords, Nitro aj.), scéna opět v rámci železné pravidelnosti v podobných hudebních vývojích opět rozbují horšími či lepšími epigony, nohsledy, ale i originálními kapelami, což je neměnné pravidlo jakékoli geneze něčeho nového a neotřelého, co má navíc znatelný úspěch. Losangeleská punková scéna se nikdy nevrátí na začátek, i když určitý kruh tu opsán byl. Zajímavější je neuvěřitelný stav, kdy se z kalifornského punk rocku stal jednu dobu téměř vůdčí hudební trend, totálně vyklouzl z undergroundu, který si musel začít hledat nové spasitele. Jistě, tzv. 'old school punk' existuje i nadále, pěkně v obskurním skrytu, čas od času vyšlehne na povrch, ale nikdy nebude takovým mainstreamem, jak se to podařilo v jeho mírně připoplé modifikaci kalifornských mladíků. A samozřejmě srovnání Offspring a Green Day třeba s Dead Kennedys, Ramones či Sex Pistols pokulhává. Je si však položit otázku, zda je to bezpodmínečně nutné. Absurdně rozkošná situace, není-liž pravda?