NOMEANSNO - One

Těžko se s tím smířit, ale jedna z bezesporu nejdůležitějších alternativních stálic devadesátých let (a přiznávám - moji oblíbenci) kanadští NoMeansNo, natočili na své poměry velmi slabou desku. Je sice pravda, že už dva roky staré album "Dance of the headless bourgeoisie" obsahovalo několik hluhých míst, nicméně živá podoba materiálu z této desky (kterou NoMeansNo prezentovali vyprodanému Roxy) byla stále ještě více než uspokojující. Ovšem nevěřím, že se kapele to samé povede se skladbami z One. Úvodní The graveyard shift ještě zdaleka nedává tušit rozporuplnou kvalitu celého alba. NoMeansNo už sice na svých předešlých deskách měli nesrovnatelně lepší otvíráky, ale The graveyard shift je tak jako tak hodně silná skladba s mohutnou melodií a typickým spádem. Následující Under the sea už ale v refrénu přináší jen nepatrný zlomek naléhavosti, která byla dříve pro nosné nápěvy NoMeansNo charakteristická. Ta nezaměnitelná osudová rozmáchlost jejich melodií, kterým dominoval pevný hlas Roba Wrighta, je pryč. Kapela se na zbyku One přiblíží svým nejlepším okamžikům už jen v The phone call, a to je při více než hodinové stopáži a velkém očekávání přece jen trochu málo. Zajímavostí je jistě zařazení dvou coververzí, to na svých deskách NoMeansNo dříve neměli ve zvyku. Na novince jsou ovšem hned dvě - Bitches brew od Milese Davise a závěrečná Beat on the brat od Ramones. Napadá mě, že mezi těmito dvěma odlišnými póly se hudba NoMeansNo pohybovala vždycky: punková přímočarost kombinovaná s výjimečným muzikantským citem a nesporným talentem. Ale kapela nikdy neměla potřebu toto své úžasné rozpětí nějak komentovat a odkazovat k možným isnpiracím (výjimkou je jen Hendrixova Manic depression na desce "You kill me" z roku 1986 a občasný boční projekt The Hanson Brothers, vyžívající se v punkových evergreenech). Jako by snad sami NoMeansNo cítili, že jejich nová deska potřebuje jakýsi umělý rámec, do kterého by se dala v kontextu jejich bohaté a kvalitní diskografie umístit. Pro hudbu NoMeansNo se vžil celkem výstižný termín jazzcore. Na čerstvém albu One je těch jazzových elementů snad více než v nedávné minulosti, ale postrádají otevřenost směrem k posluchači a většinou jim chybí i výbušná nadstavba té druhé, punkovější části NoMeansNo. Přesto si troufám tvrdit, že kapela ještě zdaleka neřekla poslední slovo. V porovnání s většinou ostatní hudební produkce je to stále ještě nadprůměr.

L Dopa