NoMeansNo - Já, můj brácha a hokej

(Ondřej Váša)

Mluvit v případě NoMeansNo o punku je poměrně ošementná věc - vzpomínka na jejich začátky v roce 1978 v provinčním městečku Victoria na samém konci Kanady, možná na chvíli ukolébá hříšnou myšlenku na bezmála sedmnáctiletou kariéru, která pomalu začíná ztrácet dech, ale ta se s novou, v pořadí již osmou deskou "Dance of the headless bourgeoisie" vzápětí vrátí - má to ještě vůbec smysl? Ba ne, NoMeansNo ještě nejsou lógrem na dně kávy, jen před vámi místo přidrzlých kluků stojí odrostlá bratrská dvojice Johna & Roba Wrightových, kteří (kromě rozličné účasti na cizích projektech) tvoří páteř kapely. Vztek nebo stesky proletariátu jsou jim cizí, radši zpívají o pivu, o hokeji, nebo si dělají prostou legraci z věcí kolem. A Rob Wright, se kterým jsme před jejich loňským koncertem v Roxy pořídili rozhovor, oplývá téměř zázračným klidem - ahoj, já jsem Rob, a ty se, kluku, klidně ptej, na co budeš chtít.

Jste tu už v rozmezí sedmi let počtvrté, vzpomeneš si ještě na vaše první vystoupení?

No jistě, to bylo přece tehdy v takovém podzemí, bylo to skvělé vystoupení. Pod Stalinovým pomníkem? Ano, ano, vzpomínám si...jak říkám, skvělé...

Bylo to dva roky po převratu, všechny změny jste ještě mohli vnímat hezky zčerstva. Jak na vás ta nadšenecká atmosféra působila, zvlášť když jste ve východní Evropě vystupovali už před pádem železné opony?

Máš pravdu, my už jsme před vaší revolucí hráli třeba v Maďarsku, v Polsku nebo ve Slovinsku. U vás to bylo skoro jako kdybychom se vrátili a všechny ty změny vítali spolu s vámi. Bylo úžasné vidět, kolik a v jaké míře se všechno v téhle části světa obrátilo k lepšímu. Ne že bych byl vším zrovna nadšený, ale rozhodně se jednalo o pokrok. Připadalo mi to svým způsobem zvláštní - najednou jsme se ocitli uprostřed společnosti, která právě procházela bouřlivou revolucí se vším všudy, a my u toho chtěli být taky.

Díval ses dneska ven? V klubu je plno a před vchodem ještě čeká spousta lidí, je beznadějně vyprodáno. S trouchou nadsázky se dá říct, že tu jste už skoro doma.

Koukal jsem, je to opravdu milé. Možná proto, že jsme sem jezdili docela často - a navíc si myslím, že lidi ze zemí bývalého východního bloku si k umění stále zachovávají velký respekt, víc než v Americe, kde jsou na prvním místě peníze. Vždycky jsme tu našli příznivou odezvu, proto se sem vracíme tak rádi.

V té souvislosti mě zaujala informace, že prý vaše začátky ve Victorii byly docela těžké...

Ani ne, i když je pravda, že místní komunita je poměrně konzervativní. Za celou tu dlouho dobu, co jsme v kapele, jsme sjezdili už kus světa, vystupovali jsme jak ve velkoměstech, tak skoro na vesnicích. V porovnání s naším současným úspěchem se nám doma možná hrálo trochu hůř, ale to je přirozené - nejdřív si musíš získat reputaci.

Začínali jste jako kamarádi a téměř šestnáct let hrajete ve stejné sestavě. Až na Andyho Kerra, který v roce 1991 po albu "0+2=1" odešel a nahradil ho Tom Holliston. Co Andyho k  jeho rozhodnutí vedlo?

Unavilo ho věčné koncertování, a kromě toho potkal v Holandsku dívku svých snů, se kterou se později oženil. Je pak docela těžké, zkoušet s někým, kdo žije v Amsterdamu, když ty jsi z Kanady. Nenatáčí desky, nehraje, muzice se už nevěnuje.

Když Andy NoMeansNo opustil, nebyl to pro vás trochu šok?

Ano, protože on byl náš kytarista už od samého začátku, i když původně jsme vlastně začínali jen brácha a já - bubny, basa a zpěv. Hráli jsme tak asi rok a půl, než se k nám Andy přidal. Původně jsme byli bez kytary. Směr stejně určujeme především s bráchou, píšeme většinu skladeb. Tom má například vlastní kapelu Show Business Giants a skládá spíš pro ni. Chci říct, že to tehdy určitý šok byl, ale zůstali jsme stejnými NoMeansNo, jako jsme byli předtím. Pořád děláme to, co umíme a co nás baví.

Ty sám ale také neúčinkuješ jen v NoMeansNo. Dočetl jsem se například o projektu Mr. Wrong, jehož biografii na vaší internetové stránce jsi sám napsal.

Ano, napsal jsem to sám. Je to můj sólový projekt, ve kterém hraju a zpívám. Hodně materiálu, který je na nové desce NoMeansNo, bylo původně napsáno pro něj, nebo jsem ho už dokonce jako Mr.Wrong hrál. Je to dobrý způsob jak neztrácet inspiraci i určitý druh nadšení.

Těch vedlejších projektů je ale víc...

Já ale skládáme věci vlastně jen pro NoMeansNo nebo pro sebe.

Měl jsem na mysli The Hanson Brothers, i když...

Ano, ale to jsme vlastně zase my, protože v téhle kapele hrají ti samí lidé. Jello Biafra? Jasně, s ním jsme natočili jednu desku - "The sky is falling and I want my mommy" - 1991 - ale osobně si nemyslím, že je to zrovna nejlepší album, které jsme kdy vydali. Já stejně nejraději dělám na svým písečku.

Nepletou se ti někdy role v The Hanson Brothers a v NoMeansNo?

Ne, ten pokus už dávno ztroskotal. To byl náš způsob, jak být ve styku s hokejem. Byl to takový vtip.

Sledoval jsi vůbec zápasy České republiky na olympiádě?

No jistě, to muselo být radosti, když jste vyhráli, co? Dominik Hašek je fakt skvělý hráč.

Kdysi ses poměrně zasmušile vyjádřil, že hokej už není to, co býval...

Dneska je to už spíš šoubyznys. V Kanadě je hokej něco jako náboženství - byl bych sice rád, kdyby se pár věcí změnilo, ale jinak ze zápasů odcházím spokojený.

Spokojený můžeš být i tak...Jaké to vůbec je, hrát a bavit výrazně mladší publikum?
Je to zvláštní, ale pořád se nám daří valit se dál. My jsme stará kapela a já sám nejsem žádný teenager, mně je čtyřicet čtyři let. Nevím - možná proto, že je ta hudba energická a zábavná. Je příjemné vidět, že na tebe nepřijdou jen starší fanoušci, ale i ti, kdo tvojí kapelu třeba vůbec neznají. Je to svým způsobem pocta.

Což je docela zvláštní, když uvážíš, že vaše poslední deska je s prominutím vlastně téměř identická s vaším prvním albem...

Ano, souhlasím. Ale nechat se hned unést něčím jiným je trochu směšné - jen proto, že je nějaký styl v současnosti populární, neznamená, že ho hned musíme začít kopírovat. Chceme zůstat sami sebou. A když už to nebude za nic stát, tak třeba příště nikdo nepřijde. Já vím, že dneska se hodně používají samply, ale od nás by to byla přetvářka. Pokud je hudba poctivá, drží si svou tvář a atmosféru, může být kvalitní, ať se jedná o jakýkoli styl. A to je přesně to, co od nás lidi chtějí.

Na vaší nové desce je ale nápis 'progresive' ...

Jasně - taky tam tančíme jako klauni.