Rozhovor s N.V.Ú.

(Jiří Moravčík)

(odpovídal zpěvák Štěpán Málek)

Jak je těžké si ve tvých letech udržovat image punkera programově naštvaného na celý svět? Nemáš chuť si někdy říct: "A dost!" ?

Problémy mi to nedělá, ale na druhou stranu jsem o tom vlastně ani nikdy moc neuvažoval. Ta muzika mě pořád baví a mám pocit, že máme lidem ještě co říct. Mně se třeba líbí Charlie Harper z UK Subs, pán dávno po padesátce - a jede dál a lidi ho berou. Rád bych vydržel s punkem alespoň do jeho věku.

Coby bývalý žák profesora Knížáka jdeš v jeho stopách: chodíš nekonformě oblečený, podobně je to i s tvými názory na umění a svět, zabýváš se muzikou, která jde proti proudu, a konečně i z tebe se stal učitel na pedagogické škole. Jak tě berou tví starší kolegové? Přece jenom jim musíš připadat trochu jako exot, když vběhneš do sborovny s přebarvenými vlasy?

No, číro do školy zrovna nenosím, to ne, ale jinak je to v pohodě. Vědí, že hraju v nějaké kapele a když studenti jednou na nástěnku vylepili výstřižek z novin s fotkou z koncertu N.V.Ú., přišel za mnou jeden starší kolega a povídá: "To je dobře, když mají lidé za koníčka hudbu, já jsem měl v mládí také s přáteli taneční skupinu."

Neměl jsi někdy pocit, že by se pro tebe mohl stát punk ve své jednoduchosti a způsobu komunikace překážkou? Nenanapadlo tě zahodit za hlavu všechno to fuckování a vytáhnout do boje za lepší zítřky pod praporem jiné, dejme tomu propracovanější, složitější muziky?

Chutě by samozřejmě byly, ale spíš není čas. Na druhou stranu pro mě tu umělečtější rovinu, kde bych se mohl realizovat a která s punkem příliš nesouvisí, představuje moje výtvarná práce - byť to "nesouvisení" mi někdy přijde jako zdánlivé, protože podstata mého vyjadřování je tatáž. To výtvarno, které dělám teď, nenese v sobě žádné protesty, proti ničemu s ním nebojuju. Dejme tomu, jestli se v punku snažím ohánět něčím černým a negativním, tak ve výtvarné činnosti se snažím být bílý, pozitivní.

Jardova basa přejímá místy party sólové kytary a její zvuk se stal jedním z fundamentů N.V.Ú. - ale přesto, hrát na basu flamenco jako on ve skladbě "Tequila death", to není zrovna běžné...

To byl jeho nápad. A proč ne - když na to má, proč toho nevyužít? Jsme si všichni vědomi toho, že Jarda je v kapele zdaleka nejtalentovanější muzikant, že mu toho Pánbůh nadělil nejvíc, tak proč tomu bránit? Navíc od Jardy nemůžeš čekat žádnou muzikantskou onanii, která by nabourala ten náš punk. On si to dovede vyřešit právě takovými fórky.

Nepřemýšleli jste někdy o tom, vrátit se ke druhé kytaře?

Je to zvláštní, ale ani ne. Hrát ve čtyřech, k tomu nás kdysi donutily okolnosti, a Jarda tehdy přešel od kytary k base. Ze začátku jsme si sami nebyli jistí, jak nám to ve čtyřech půjde a nechávali jsme si koncerty stáčet z mixpultu. A zjistili jsme, že ty skladby mají snad ještě větší koule, jsou sevřenější, než když nás na to bylo pět. Navíc to má i své praktické důvody, ve čtyřech se vejdeme pohodlně do auta a netlačíme se.

Vaši fanoušci zřejmě zbystří pozornost nad přítomností niněry, fléten a housliček v irsko-poguesovském závěru skladby "Marnost nad marnost", o který jste požádali folklórní skupina Kantoři. To má být sranda, nebo váš přínos world music?

Když nám to Kantoři zahráli, tak jsme zpozorněli a říkali si : sakra, původní idea byla odlišná. Ale pak se nám to zalíbilo i takhle a nechtěli jsme to lámat přes koleno. Je pravda, že to negraduje, spíš jde o takový zvláštní konec. Kantoři se nám všem líbili vždycky, zvlášť potom, co začali mastit ty Iry a Kelty. A tak nás napadlo, že by se na to mohla spousta punkerů čapnout, vždyť se jedná taky o hospodskou muziku.

Dívčí sbory stojí vždycky za to, v punku už je to trochu neobvyklá záležitost, ale vám to docela vyšlo. Co ale nikdo nepřejde jen tak je Jardova kytarová paráda v "Kamenném volovi č.2" a hlavně zpěv neznámé děvy. Kdo to, prosím tě, je?

Prostě jsme přemýšleli nad tím mít na týhle desce vedle ex-členky Renaty ještě nějakou zpívající babu. Tohle je moje studentka Alča Kubínová, zpěvačka hradecké skupiny Snakes, která hraje něco úplně jiného než my. Hned napoprvé mi učaroval její hlas a vedle toho je to i hrozně krásná ženská.

A proč hrajete skladbu od The Vibrators?

"Baby, baby" je jeden z prvních punkových ploužáků, taková sladká písnička s úplně nepunkovým textem - seš fajn holka, máš hezký šaty, je prima bejt s tebou - a je zvláštní, že ten Knox to podal takovým stylem, že i zarputilí punkeři z toho slzeli a blikali zapalovači. A nám se to zalíbilo.

Nevím, jestli se mnou budeš souhlasit, ale ve tvých nových textech se objevuje najednou strašně moc smutku a beznaděje. Možná nejvíc, co jsme kdy od N.V.Ú. slyšeli. Takove verše "Vždyť se nic moc neděje v týhle divný době/když pravda je jako lež, tak to máme v sobě" nebo "Nechce se mi zpívat, nechce se smát/mlátit hlavou do zdi a hrozně řvát" - to už mi připadá jako velký přesah z běžného "fuckování", nemyslíš?

Já to tak cítím, a přestože se nepovažuju za bůhvíjakýho depresáře a pesimistu, moc důvodu k optimismu nemám, ať už začnu od politiky, nebo ekologie - to je prostě sračka na sračku, průser na průser. Navíc s příchodem středního věku jde prdel v dřívější míře stranou, a byť se považujeme za veselý lidi, poslední dobou nám zpívat srandovní texty jako na začátku moc nejde. Přiznám se, že takový ten pocit - ne rezignace, ale spíš bezmoci - mám teď čím dál tím víc. To když člověk vidí, že se stal opravdu jenom figurkou ve statistice nebo že pro nějakýho zasranýho politika jsi pouze zdrojem obživy, kterýmu hovno záleží na tom, jak tomu malýmu člověku je a o co mu jde. A tak mým jediným možným způsobem boje je, že nehodlám akceptovat, co chce on. Chci bejt prostě jinej.

Pamatuješ se ještě na festival Rock East Bohemia před pár lety v Hradci Králové? V porotě seděl Petr Janda, vychutnával si znuděnou atmosféru a sledoval nic moc kapely - pak jste přišli vy, lidi se zvedli ze židlí a začalo to mít šťávu. A Janda tehdy prohlásil: "Ještě jednou něco podobného a jedu domů."

My jsme na to byli v tu chvíli hrdý. On ani netušil, jakou nám tím udělal radost. Přiznám se, že jsem pak měl zlomyslnou radost, když nám nakonec musel osobně předat Cenu diváků a já si při tom říkal: "Vidíš vole, patří ti to."