Zab mě prosím anebo necenzurovaná historie newyorského punku

Zab mě, prosím. Přesně tak se jmenuje dva roky stará kniha, ve které starý pamětník Legs McNeil společně s Gillian McCainovou výhradně na přímých výpovědí účastníků vykresluje počátky punk rocku v Americe. Tam to totiž začalo: skutečnými zakladateli punku jsou daleko spíš než Sex Pistols a Clash, lidé jako Iggy Pop, Ramones, New York Dolls, Patti Smith Band a další. Historie punku by mohla brzy vyjít i u nás. Vy si teď můžete přečíst alespoň kousek tohoto příběhu z dávných časů. Stojí to za to.

IGGY & THE STOOGES 

Lee Childers: Koncert u Ungana byl jednou z nejúžasnějších rokenrolovejch show, který jsem kdy viděl. Byla to velká síla a bylo to nebezpečný. Chci tím říct, že do tý doby Beatles a Dave Clar Five zpívali písničky o lásce. Najednou se objevil Iggy se psím obojkem a zpíval Chci bejt tvůj pes. Neuvěřitelně nádhernej fotograf Dustin Pittman seděl na straně pódia a fotil Iggyho. A zatímco ho fotil, Iggy si na něj obkročmo sednul. Bylo to něco tak sexuálního, tak neuvěřitelnýho, něco tak nedovolenýho! Podle mě to je to, o co v rokenrolu šlo vždycky nejvíc - o dělání zakázanejch věcí.

Ron Asheton: Pokaždý, když jsme hráli v New Yorku, přišel na náš koncert jeden chlápek a dal Stooges malou lahvičku kokainu, čistě z vlastní dobrý vůle. Sedíme v zákulisí s Milesem Davisem a ten chlápek jen tak přijde a hodí nám ten starej známej poklad. Všichni už jsme měli připravený brčka. Představte si tu nádhernou scénu - hlava Milese Davise hned vedle hlav ostatních Stooges a všichni si to perou do nosu! Celý jsme to tenkrát do sebe nacpali na jedno posezení, člověče. O něco později Miles Davis prohlásil: "Stooges jsou originál. Mají v sobě ducha, nebo něco podobnýho." To bylo naprosto skvělý! Moje hlava hned vedle hlavy Milese Davise!

Alan Vega: Iggy vylezl na pódium a na sobě měl montérky s velkejma dírama, kterejma bylo vidět, že pod tím má červený bikiny a z nich mu koukají koule. Začal zpívat a najednou se poblil od hlavy až k patě, člověče. Rozběhl se mezi diváky a pustil se do nich a málem porazil Johnny Wintera, kterej seděl vedle Milese Davise. Johnny Winter Stooges nenáviděl, ale Miles Davis to miloval. Byl to jeden z nejlepších koncertů, který jsem kdy v životě viděl.

Steve Harris: Iggy vyndal ptáka a položil ho na mikrofon. Vibrovalo to celým sálem. Příroda ho obdařila docela slušně.

Dee Dee Ramone: Poprové jsem viděl Iggyho, když Stooges hráli jako součást Elektric Circus na náměstí svatýho Marka v červnu 1971. Začali tenkrát s obrovským zpožděním, protože Iggy nemohl najít žádnou žílu, do který by si mohl píchnout heroin. Měl tenkrát ruce už úplně na sračku. Běsnil a odmítl vylízt ze záchodu, takže jsme museli čekat.

Steve Harris: Když začal bejt David Bowie vyhledávanej, protože měl podepsat smlouvu s RCA Records, potkal ho někde někdo z Elektry a řekl mu: "Proč nás nezajdeš navštívit? Je to docela dobrá společnost." A tak tam David zašel. Obvyklá otázka, kterou kladli všichni návštěvníci Elektry, vždycky byla: "Řekněte mi něco o Jimu Morrisonovi." Když tam David Bowie přišel, řekl jenom: "Vyprávějte mi o Iggym".

Danny Fields: Lisa Robinson mi jednou volala z podniku u Maxe. Byla tam s Davidem Bowiem a David se strašně chtěl setkat s Iggym. Iggy se zrovna u mě díval na televizi, a tak jsem mu řekl: "Buď na něj hodnej, mluvil o tobě v Melody Makeru, uvedl tě mezi svejma oblíbenejma novejma zpěvákama." Byl jsem z toho úplně pryč, že někdo v Anglii vůbec ví o Iggym. Takže jsem řekl: "Buď prostě na tohohle Davida Bowieho hodnejm. Mimochodem, je hezkej a já se s ním chci seznámit. Tak jdeme." Tak jsme tam šli a už si ani nevzpomínám, o čem jsme vlastně mluvili - bylo to něco jako: "Čau člověče, děláš bezvadnou muziku."

Lee Childers: Myslím, že Bowieho posedlost Iggym pramenila z toho, že Bowie toužil nějak proniknout do rokenrolový reality, kterou Iggy naplno prožíval - a toho David Bowie nikdy nemohl dosáhnout, protože to byl ustrašenej studentík umění z jižního Londýna a Iggy byl detroitskej pouliční rváčč. Bowie věděl, že nemá šanci se ani přiblížit realitě, do který se Iggy narodil. A tak ho napadlo, že by si ji mohl zkusit koupit.

NEBYLO TO V BRITÁNII

Legs McNeil: Když mi bylo osmnáct, žil jsem v New Yorku. Pracoval jsem pro jednu hippie filmařskou komunu na 14. ulici. Natáčeli jsme příšernej film o nějakým stupidním chlápkovi z reklamní agentury, kterej si vezme LSD, ulítne a stane se sexuálně, emocionálně a duchovně osvobozenej. Šílená blbost. Psal se rok 1975 a ta idea s tím, že si někdo vezme LSD a osvobodí se, už byla úplně mimo. Nejmíň deset let stará. A ta hippie filmařská komuna byla mimo úplně stejně. Nenáviděl jsem hippies. Pak přišlo léto a já jsem odjel do Chesaires v Connecticuttu, kde jsem vyrůstal, a natočil jsem tam komedii Three Stooges. Šestnáctimilimetrovej černobílej film. Pomáhali mi dva kámoši z gymplu John Holmstrom a Ged Dunn. John Holmstrom se živil kreslením seriálů a Ged Dunn byl obchodník. A tak, když léto končilo, rozhodli jsme se, že budeme pracovat společně. Už jsme na to byli zvyklí z gymplu. Holmstrom dal dohromady divadelní skupinu, která se jmenovala Hráči Apokalypsy a vypadalo to, jako kdyby Eugen Ionesco potkal Alice Coopera. Dokonce jednou policie zavřela celý představení, když jsem se netrefil při házení dortů a zasáhl jsem někoho z obecenstva. Když jsme se ale s Johnem a Gedem dali znova dohromady, bylo dost jasný, co vlastně budeme dělat: filmy, komiksy, nějakou věc s médiama. A potom jednoho dne jsme jeli autem a John povídá: "Myslím, že bychom měli založit časopis." Ale nerozuměl jsem tomu, proč chtěl Holmstrom založit časopis. Přišlo mi to jako úplně uhozenej nápad. John říkal: "Ale když uděláme časopis, lidi si budou myslet, že jsme v pohodě a tak, a budou se s náma chtít setkávat." To jsem nebral. Ale on potom říká: "Když budeme mít časopis, budeme moct chlastat zadarmo. Lidi nám budou zadarmo dávat panáky." Tím mě dostal. Tak jsem řekl: "Fajn, jdeme do toho!". Holmstrom chtěl, aby ten časopis byl kombinací všeho, co nás zajímá. Televizních filmů pro pamětníky, pití piva, šoustání, cheeseburgerů, komiksů, béčkovejch filmů a toho divnýho rokenrolu, kterej, jak se zdá, nikdo, kromě nás, neměl rád. Velvetů, Stooges, New York Dolls a teď taky Dictators. John říkal, že by chtěl, aby se náš časopis jmenoval Teenager News, což byl název jedný nevydaný písničky od New York Dolls. Přišlo mi to jako úplně uhozenej titul a taky jsem mu to řekl. A on povídá: "No a jak by se to asi mělo jmenovat?" Pochopil jsem, že Holmstrom si představuje, že ten časopis bude vypadat jako album Dictators, který ožije. Na vnitřním obalu desky byla fotka Dictators, jak postávají před stánkem White Castle a všichni mají černý kožený saka. Přestože my jsme žádný černý kožený saka neměli, ta fotografie nás dokonale ilustrovala. Kluci, který mají za ušima. A tak jsem si říkal, že by to moh bejt časopis pro další takový zoufalce jako jsme my. Pro mladý lidi, který v dětství nemohli věřit ničemu jinýmu než Three Stooges. Pro mladý lidi, který dělali mejdany, když jejich rodiče odjeli a zničili při tom barák. Však víte. Pro mladý lidi, který kradli auta a dobře se bavili. A tak jsem řek: "A proč tomu neříkat punk?". Slovo punk v sobě shrnovalo vpodstatě všechno, co jsme měli rádi. Pití, výstřednost, absurditu, legraci, ironii, tendenci k temnějším stránkám života, chytrost, ale ne vychytralost. John Holmstrom řekl: "Fajn, tak jo. A já budu šéfredaktor." A Ged řekl: "A já budu vydavatel." A oba se dívali na mne a říkali: "Co budeš dělat ty?"  A já říkal: "Nevím." Neměl jsem žádný schopnosti. A potom Holmstrom řekl: "Mohl bys bejt redakčním pankáčem!" A oba se začali hystericky smát. A Holmstrom změnil mý jméno z Eddie na Legs.

RAMONES

Legs McNeil: Zrovna když jsme mluvili s Louem Reedem, Ramones vylezli na pódium a pohled na ně byl prostě úžasnej. Čtyři totální nasraný hoši v černejch koženejch bundách. Bylo to, jako kdyby do toho sálu napochodovalo gestapo. Ti kluci opravdu nebyli žádný hippies. Odpočítali píseň: "Raz, dva, tři, čtyři!" A potom jsme všichni dostali strašnou hlukovou pecku. Člověk po tom nárazu úplně ustoupil, jako před silným větrem. Ale dřív než jsem si uvědomil, co se děje, přestali hrát. Evidentně začali každej hrát jinou písničku. Ramones se strkali na pódiu. Byli sebou zhnusený, že zahodili kytary a utekli z pódia. Pak se Ramones vrátili, znovu to odpočítali a hráli nejlepších osmnáct minut rokenrolu, který jsem kdy slyšel. Mohli jste tam slyšet Chucka Berryho, což bylo jediný, co jsem poslouchal, a druhý album Beatles se všem coververzema Chucka Berryho, který na něm jsou. Když Ramones přišli z pódia, dělali jsme s nima interview. Byli stejný jako my. Mluvili o komiksech a bubblegumový hudbě z šedástejch let a byli opradu v pohodě a skvěle sarkastický.

James Grauerholz: Žil jsem v Bunkru, v půdním prostoru Johna Giorna, v domě číslo 222 na Bowery, kterej se stal domovem Williama Burroughse v New York City. Měl jsem s Williamem milostnej poměr a když to skončilo, začal jsem pro něj pracovat. V tý době ale William ještě nebyl moc známej. Chci říct, že už to byl ten světově proslulej William Burroughs, ale jenom maličká skupina lidí věděla, kdo to vlastně je. Spousta lidí si myslelo, že William už má to nejlepší za sebou. Byl uctívanej, ale jeho knížky byly už dávno vyprodaný. A tak jsem ze sebe udělal jakýhosi Williamova impresária a začali jsme spolupracovat v určitém druhu symbiotického partnerství. Koncem roku 1975 jsem často chodíval do Phoebe's. Byla to hospoda udělaná z bejvalýho divadla kousek nahoru po ulici od bunkru. Do Phoebe's chodil snad každej. Na svý procházce z bunkru do Phoebe's jsem kráčel kolem pouličních lamp, který stály přímo před barákem a na nich byly nalepený plakáty s nápisem: "Přichází punk!". Strašně se mi to líbilo. Od prvního okamžiku, kdy jsem to uviděl, jsem si říkal: "Přichází punk!". A přemejšlel jsem, co to asi je? Kapela, nebo co? Ovšem punk! To se mi líbilo, protože mi to přišlo jako bezvýznamný označení mladýho, nikam nepatřícího ztracence. Najdete to taky v Burroughsově Feťákovi. Víte, tam jak je ta úžasná scéna, kdy William a Roy, ten námořník, obírají ožraly v podzemní dráze a kolem jdou dva mladí pankáči. Přijdou k nim, dají Royovi spoustu marihuany a Roy říká: "Ty zkurvený punkeři si myslej, že život je sranda. Ale přestali by si to myslet, kdyby museli na ostrově odkroutit pět a devětadvacet. Rozumíte, jako pět měsíců a dvacet devět dnů." Pochopil jsem, že punk přímo vyplývá ze života a práce Williama Burroughse, a řekl jsem si: "Měli bychom ve všeobecným zájmu dát ty dvě věci dohromady. A taky jsem to udělal."

William Burroughs: Vždycky jsem si myslel, že punker je někdo, kdo to má hodně na háku.

POKUS A OMYL

Dee Dee Ramone: Tom Verlaine a Richard Hell byli hodně kalkulující, dospělí, cílevědomý lidi. Všichni ostatní žili nahodile, ale oni dva byli jiný. Myslím, že to byli takový beatnici.

Richard Hell: Zkoušeli jsme Dee Deemu ukázat, co má hrát k jedný písničce a málem jsme umřeli smíchy. Hrál jenom barré akordy, protože nic jinýho neuměl. Na barré akord potřebujete jedinej prst. Říkali jsme mu: "Fajn, a je to v C." Začal hrát a my říkali: "C." A on na to: "Jo, aha!" A začal hrát něco úplně jinýho. Byla to čirá ukázka metody pokus-omyl. "Ne," hučeli jsme do něj. "Ne Tohle ne, člověče. C!" Dee Dee se na nás podíval tím svým tázavým pohledem a posunul ten prst o kousek níž. Zatřásli jsme hlavou a on ho posunul ještě o kus dál. Byl vážně legrační. Byl jako toulavej pejsek, kterej se zastavil u našeho konkursu. Ale nakonec jsme mu museli říct: "Sorry."

Dee Dee Ramone: Vykopli mě odtamtud, protože jsem neuměl hrát.

Mickey Leigh: Pamatuju, jak jsem jel kolem rohu Třiapadesátý a Třetí a viděl jsem tam stát Dee Dee Ramona. Měl na sobě černou koženou motorkářskou bundu, tu samou, kterou má na obalu první desky. Jen tak tam postával a bylo jasný, co tam dělá, protože to bylo místo pro mužský prostituty. Byl jsem v šoku, že tam vidím stát někoho, koho znám, a hlavou mi běželo něco jako: "Do prdele. Támhle stojí Doug. On to fakt dělá."

Dee Dee Ramone: Písnička Třiapadesátá & Třetí mluví sama za sebe. Všechno, co jsem napsal, je autobiografický a autentický. Neumím jinak psát.

Legs McNeil: Třiapadesátá & Třetí je mrazivá píseň. Je to o klukovi, kterej stojí na tom rohu a pokouší se nabízet chlapům, ale nikdo ho nikdy nesbalí. Když se to pak nakonec jednou povede, tak toho kunčofta zabije, aby dokázal, že není teplouš. Znáte to, jak se průsery někdy nabalujou.

Dee Dee Ramone: Po jedný z prvních zkoušek jsme s Tommym šli do kanceláře, protože se mnou chtěl mluvit. "Jak si myslíš, že by se tak kapela měla jmenovat?" zeptal se mě. "No já nevím, " řekl jsem. "Co takhle Ramones?" Potom jsme všichni nějak přejali příjmení Ramone a přidali ho ke svejm křestním jménům a stali se z nás Ramones.

CESTA PŘES OCEÁN

Mary Harronová: Tenkrát na podzim roku 1976 jste mohli v Londýně opravdu cítit, jak se svět třese a je celej v pohybu. Měla jsem pocit, že to, co začalo v New Yorku jako fór, vzalo v Anglii mladší a daleko násilnější obecenstvo smrtelně vážě. A celé se to při tom přenosu nějak změnilo. Stalo se z toho něco odlišnýho. To, co na mě v New Yorku působilo jako dospělejší a intelektuální, bohémská rocková kultura nabylo v Anglii podoby šílenýho puberťáckýho hnutí. Vzpomínám si, jak jsem se tenkrát v létě byla podívat na Dynamites a přišli mi opravdu strašný. Měla jsem na sobě svý tričko s reklamou na časopis Punk a málem mě umačkali. Ani neumím popsat ten způsob, jakým se ke mně chovali. Všichni byli totálně vedle z toho, že mám tričko, na kterým je napsáno "Punk". Pak jsem stála v zákulisí, který bylo nacpaný stovkama malejch dětí a bylo to jako noční můra. Byli jak malí démoni. Se zářivě rudejma odbarvenejma vlasama a bílejma tvářema a všichni byli ozdobený řetězama a hákovejma křížema a různejma věcma zabodanejma do hlayv. A já jsem si říkala: "Ach, panebože, co jsme to udělali? Co jsme to stvořili?" Přišlo mi to, jako kdybychom něco udělali - a ono se to najednou změnilo na cosi úplně jinýho, co jsme ani nezamýšleli, ani neočekávali. Myslím, že anglickej punk byl daleko výbušnější, ostřejší a mnohem nebezpečnější.

Jay Dee Daugherty: Potom, co vyšly Horses, odletěla Patti Smith Group do Londýna a hráli tam v sále zvaným Round House. Vešlo se tam tak osm set, možná tisíc lidí, což pro nás v tý době byl hodně velkej koncert. Obecenstvo šílelo. Nakonec jsme všichni rozmlátili svý nástroje. Odkopl jsem velkej buben do obecenstva a zlomil jsem si přitom kotník, takže jsem se potom belhal s pomocí berle, kterou mi Kate Simonová koupila. Další den nějakej Lennyho kamarád povídá: "Hele lidi, měli byste zajít do toho klubu na Oxford Street a poslechnout si kapelu Sex Pistols". Říkali jsme si: "To je pěkně praštěný jméno! Tak jdem." Jeli jsme tam. Na zemi byla rozlitá spousta piva a byla tam hromada odpudivě vypadajících lidí - nebyli to pankáči, byli to takoví ti normální, oškliví lidi ze sedmdesátejch let. Kapela vylezla na pódium a my jsme se říkali: "To je teda něco!" Ještě než začali hrát, Johnny Rotten povídá: "Byli jste někdo včera večer v Round House a viděli jste tu hipízačku, jak mlátí do tamburíny? Horses, koně, koňský hovno." A já si říkal: "Do prdele. Ti mají teda opravdu našlápnuto."

Mary Harronová: Celou dobu, co jsem byla v Anglii, jsem se strašně hádala se spoustou lidí. Se všemi mými starými přáteli. Všichni si mysleli, že jsou v raným stadiu puku, každopádně alespoň co se týče punku anglickýho, ale zahrnovali do toho i americkej. To ale byla příšerná, pravičácká, nacistická záležitost, plná násilí, rasismu a zaměřená proti všemu pozitivnímu v životě. Instinktivně jsem byla z punku nadšená. Ale právě instinkt jsem musela použít, abych přišla na to, jak je to s tou otázkou symbolu. Zabralo mi dost času, než jsem to pochopila. Dneska se už obecně ví, že lidi symboly používají ironicky. Ale za starejch časů hippies oblíkání a užívání symbolů žádná ironie nebyla. Všichni to vnímali přímo: "Takový jsi, máš dlouhý vlasy, máš takovýhle oblečení, jseš člověk míru." Takže, když se někdo vyzdobil hákovejma křížema, byl nacista. A pak se najednou objeví hnutí, který nemá žádný poslání. Nikdo nic neříká, všichni nosej hákový kříže a nemyslej to vážně. Je to jen kostým jak na divadle a zároveň provokace. Ten přístup byl naprosto odlišnej. Byla to póza, šoková terapie. Instinktivně jsem to v podstatě chápala, ale trvalo mi léta, než jsem byla schopna to vyjádřit slovy. Až mnohem později jsem byla schopna si to urovnat a písemně to analyzovat. Ovšem právě to na tom bylo nesmírně zajímavý. Nebylo možný to analyzovat za pochodu. Nikdo nevěděl, co všechno se vlastně děje, protože všechny ty věci se řítily příliš rychle.

PATTI SMITHOVÁ

Richard Hell: Šel jsem se na Patti a její čtení poezie podívat, když vystupovala v těch teploušskejch klubech jako byl třeba Le Jardin. Ti hoši z ní úplně šíleli. To na mě fakt zapůsobilo. "Tahle banda se nadchne pro holku, která čte poezii?" Patti předříkávala, jako když biče práská a bylo to hodně nabitý. A ona sama byla jako břitva, ale zároveň v tu samou chvíli byla úplně sladká a bezbranná. Bylo jasný, že je opravdovej talent, o tom nebylo pochyb.

James Grauerholz: Patti mi vyprávěla, že každý vystoupení pokládá za souboj na život a na smrt s extází. Měla takovou filozofii vířivých dervišů, kterou ve svým vystupování používala. A já měl pocit, že cítím jako svůj závazek vůči obecenstvu, aby se dostala do transu. Říkala, že to pro ní je, jak kdyby masturbovala na jevišti.

Lenny Key: Uprostřed písně Ain't It Strange jsme s Patti vždycky předváděli takovej malej taneček. Po tom zazpívala tu část písničky, ve který vyzývá Boha: "No tak, Bože, udělej něco!" A nakonec se začala prudce otáčet kolem svý osy. Hráli jsme dál, je to taková magická věc. Všichni to cítíme stejně. A začali jsme kolísat s rytmem a Patti se roztočila kolem svý osy, natáhla se po mikrofonu - a netrefila se.

Jay Dee Daugherty: Bylo tam tma a na zemi byl monitor, kterej Patti neviděla, protože byl natřenej načerno. Přepadla přes něj dozadu. Viděl jsem ji, jak padá, a první, co mě napadlo bylo: "Pane Bože, buď vyskočí zpátky na pódium, anebo je mrtvá". A hned moje druhá myšlenka byla: "Sakra, a je po koncertu." Byla to normální lidská reakce, to je jasný, ale já se za to doteďka strašně stydím

Jim Marshall: Patti doslova odvířila z jeviště pozadu. Stál jsem maximálně metr od ní, když začala padat. Pokoušel jsem se jí chytit, natáhl jsem k ní ruce. Její bratr Tod, kterej byl bedňák, stál na druhý straně a zkoušel jí chytit taky. Patti dopadla spodní částí svý páteře na tu bariéru - prásk! Potom se převrátila a udeřila se zezadu do hlavy - druhá rána o podlahu. Všude byla krev. Nevím, jestli to byla moje představivost, nebo ne, ale zdálo se mi, že slyším takový hlasitý prásknutí. Asi jako kdybž si Joe Tasman zlomil nohu - prásk! Bylo jasný, že je na tom hodně zle. Škubala sebou, všude byla krev a vypadalo to, že si zlomila páteř. Museli ji připevnit popruhama na jedno z těch velkých nosítek na kolečkách a odvezli ji do nemocnice. Návštěvy měla zakázaný. Řekl bych, že byli přesvědčený, že má zlomenout páteř a myslím, že hned další den ji poslali letecky do New Yorku.

Lenny Kaye: Koncertní hraní bylo čím dál tím víc divočejší a divočejší. Zdálo se, že jediný, co je opravdu zajímá, byl totální chaos. Když Patti spadla z jeviště v Tampě a zlomila si obratel, zdálo se, že to je zlomovej moment. V tom okamžiku se vesmír začal smršťovat. Dostali jsme tu naši věc nejdál, jak to šlo. V tu chvíli platilo doslova: "Ježíš umřel pro něčí hříchy, ale nebyly to ty moje." Po tom pádu nastalo období "smíření". Přestali jsme koncertovat. Museli jsme zrušit evropský turné. Zůstali jsme doma celej rok. A byl to rok, kdy punk rock ovládl svět. A my jsme zůstali stranou a bylo nám z toho pěkně nanic.

Jay Dee Daugherty: Od tý doby jsme už nikdy nehráli Gloria. Myslím, že se Patti nějak vnitřně přeměnila a našla svou vlastní spiritualitu a dokonce určitej duchovní systém. Řekl bych, že už necítila stejný věci jako předtím. Nikdy jsem s ní o tom nemluvil, ale nějak jsem to sám pochopil. Patti pracovala na něčem jako znovuvzkříšení a nalezení novýho výchozího bodu, zatímco já jsem v tý době prožíval něco jako ukřižování. Svou vlstní osobní Golgotu. Vrátili jsme se do New Yorku a nebylo do čeho píchnout. Myslím, že tehdy jsem dospěl k tomu, že chlastat už během dne vůbec není špatnej způsob života.

CINGRLÁTKOVEJ ROCK

Lee Childers: Když skončila londýnská inscenace představení Pork, vrátil jsem se do New Yorku a začal jsem pracovat pro časopis 16 Magazine. Pak za mnou jednou Lisa Robinsonová poslala Roye Hollingworthe, londýnskýho dopisovatele Melody Makeru, a ten si mě najal jako fotografa. "Slyšel jsem o jedný kapele, New York Dolls, " řekl Roy. "Mají bejt prej neuvěřitelný, úplně úžasný. Zajedeme za nima, vyfotíme si je a uděláme s nima interview." Šel jsem s Royem do bytu na Bowery a New York Dolls se na nás samozřejmě připravili. Protože věděli, že má přijít někdo z Melody Makeru, oblíkli se všichni do ženskejch šatů a udělali si make up. Ty šaty byly vážně skvělý. David Johansen tam seděl v přiléhavý, puntíkatý průhledný blůze. Ale mně se to líbilo. Psal se rok 1970 a já jsem všem těmhle nádhernejm klukům v ženskejch šatech fandil. Nepředpokládal jsem že by kdokoli z nich byl heterosexuální.

Jerry Nolan: Na začátku tvořili většinu posluchačů New York Dolls homosexuálové, i když my jsme samozřejmě byli na holky. Nenechali jsme v klidu jedinou sukni. A něco vám řeknu: ukázalo se, že ženský to okamžitě poznaly. Zato chlapi z toho byli zmatený. Ženský to poznaly, že nám je jedno, co máme na sobě, ale fandily nám, že máme tu odvahu tímhle způsobem vypadat a takhle se chovat. Myslím, že se tím velmi dobře bavily.

Lee Childers: Myslel jsem si, že jsou všichni teplý. A spletl jsem se, samozřejmě. Byla s nima velká, veliká zábava. Byli legrační, a to pro mě bylo daleko důležitější než ženský blůzy nebo to, jestli jsou hetero nebo homosexuální. Já myslel, že jsou teplí, protože mluvilli jako buzíci. Ale oni si na to jen hráli. Nevím, o čem jsme přesně mluvili, ale mělo to hodně sexuální podtext, byla tam spousta "utahováků" a "fakt velkejch ptáků" a podobnejch věcí. Byl jsem tenkrát ještě mladej, hodně naivní a důvěřivej. Takže, když mi Johnny Thunders vyprávěl o velkým ptákovi, věřil jsem, že ho to pravdu bere. Samozřejmě, že ty věci říkal jenom proto, že chtěl získat nahrávací smlouvu. Není to legrační, jak zvláštní věci se tenkrát děly? Udělal jsem tenkrát skvělý fotky, opravdu nádherný, protože jsem byl jakoby v transu. Nebylo v tom nic sexuálního. Strhlo mě to, jak vypadali. Pozvali mě na svůj další koncert, což bylo o víkendu v Mercer Art Centru a musím přičíst k jejich i ke svýmu dobru, že všechny myšlenky na sex, make up a ženský blůzy - to všechno šlo stranou hned od prvního okamžiku, kdy jsem je slyšel. Miluju rokenrol a oni byli skvělá rokenrolová kapela.

David Johansen: Když jsme zakládali New York Dolls, nebyly v tom žádný intelektuální úvahy. Byli jsme prostě parta kluků, který spolu začali hrát a zkoušeli ve skladišti. Já jsem v Dolls zpíval, Johnny Thunders hrál na sólovou kytaru, Syl Sylvain na doprovodnou, Arthur Kayne na basu a Billy Murcia na bicí. Nikdo z nás neříkal nikomu druhýmu: "Ty budš nosit tohle a támhleto budeš dělat." Ani nevím, kdy se objevila ta věc s těma cingrlátkama. Co se týče oblečení, chovali jsme se vlastně hodně ekologicky. Prostě jsme sháněli starý šaty a znova jsme je nosili. Možná, že o nás začali říkat, že jsme cingrlátkovej rock, protože některý z těch lidí, který na nás chodili, si dávali flitry do vlasů a na tváře. V tisku se začalo psát o cingrlátkovým rocku - ten název vymyslel nějakej novinár - ale byl to normální rokenrol. Hrávali jsme písničky Otise Reddinga, Sony Boye Williamsona, Archieho Bella a Drells, takže jsme sami sebe za žádnej pozlátkovej rock nepokládali. Byli jsme prostě rokenrolová kapela.

BACK TO PUNK

Legs McNeil: Punk byl něco novýho, něco současnýho, něco božskýho. Neuvěřitelně silná záležitost. Ale neměl v sobě nic politickýho, i když možná i to byla politika. Chci ale říct, že na punku bylo skvělý, že neměl žádnou politickou agendu. Zabýval se jenom skutečnou svobodou, osobní svobodou. Zabýval se taky čímkoli, co by mohlo naštvat dospělý. Snažil jsem se provokovat, jak jen to bylo možný, což bylo naprosto unášející, čirá euforie. Buďme těma opravdovejma lidma, kterýma jsme. Rozumíte? Miloval jsem to.

Mary Harronová: Vždycky, když jsem kráčela do CBGB, byl to pro mě vzrušující zážitek - byl tam takovej ten blok domů, kdy jste kráčeli kolem Amato Opera House a potom kolem hotelu Palace - což je pěkně ironickej název pro barák na Bowery, ale tenkrát bylo ironický všechno - a pak, hned za Palace hotelem, bylo CBGB. Srdce mi vždycky tlouklo ostošest, když jsem procházela kolem tohohle bloku. A potom se otevřely dveře a byla jsem vevnitř. Pokaždý znova jsem byla stejně rozrušená. Všechno bylo nový a všechno bylo tak vzrušující, protože jsem věděla, že vstupuju do budoucnosti. Bylo to příliš skvělý na to, aby to mohla bejt pravda, a navíc jsem kvůli tomu samozřejmě prožívala pocity viny. Měla jsem před sebou slibnou kariéru, když jsem opustila vysokou, a teď jsem vůbec nevěděla, jestli mě nějaká kariéra zajímá. Sjížděla jsem si takovej ten puritánskej pocit viny z toho, co dělám se svou myslí, a že bych měla začít brát věci víc vážně, rozumíte. Seděla jsem s Legsem u Maxe a ptala se ho: "Co tady vlastně děláme?" Dělala jsem přes den nějakou nemožnou práci a pak jsem do čtyř do rána každej večer seděla a přemejšlela, co udělám se svým životem. A Legs tenkrát řekl něco, co do smrti nezapomenu. Podíval se na mě a řekl: "Mary, jsme mladí, prostě jen tak jsme." A já na to řekla: "Jasně." A v duchu jsem si říkala: "Jo, má úplnou pravdu, tak drž hubu." Jsem moc ráda, že to tenkrát takhle dopadlo.

Byli mladí a svobodní a "prostě jen tak byli". Příběh vyprávěným Legsem McNeilem a Gillian McKainovou v knize Please, Kill Me tady ale nekončí. Závěrečné kapitoly připomínají bezhlavé máchání kosou Apokalypsy: Nancy Spungenová a Sid Vicious, novinář Lester Bangs, Stiv Bators (Dead Boys), Johnny Thunders (New York Dolls), Dave Alexander (Stooges), Nico a další se ocitli na Boží pravdě rocku. Objevily se nové žánry, nové drogy, nové hvězdy. Čas nejde vrátit, ale na těch deskách, na těch to je. Navždy.