RANCID - Uvěřitelný punk

(Veronika Schmidtová)

Rancid můžeme na první pohled směle zařadit do jedné škatulky s Green Day nebo The Offspring. Ale to by bylo příliš jednoduché a prvoplánové, protože jsou od nich už poměrně dlouhou dobu na hony vzdálení. Mají sice poměrně úzké přátelské vztahy a znějí podobně, to znamená americky a řekněme třeba (hlavně v poslední době) punk-rockově, ale na rozdíl od těchto hlavně adolescenty adorovaných kapel mají Rancid jednu velkou výhodu v tom, že jim uvěříte proklamovanou nehvězdnost a rozpustile i s nadhledem prezentovanou jakous takous nezávislost. Ano, nabízí se hned vzpomínka na jejich sezení s Michaelem Goldstonem, to byla veliká legrace a pro Goldstonea dost nečekaná ledová sprcha. Tolik je chtěl získat pro Sony Music, že jim skočil na ten vtípek, kdy si musel nechat obarvit hlavu jako pankáč, aby se kapela cítila u velké firmy jako doma...Rancid odolali i Madonně, která jim poslala kopii jedné fotografie z knihy Sex, na které bylo napsáno jen "prosím, podepište smlouvu s Maverickem". ("Poslala nám těch fotek málo, proto jsme do toho nešli. Chtěli jsme totiž vydat knihu Sex s Rancid...Ne, ve skutečnosti to od ní bylo milé a dokonce byla na jednom koncertě.")

Nesmělé kroky první kapely

Tim Armstrong a jeho nejlepší kamarád z dětství Matt Freeman fungovali v letech 1987 až 1989 ve ska kapele, ze které to všechno později vzešlo. Jmenovala se OPERATION IVY a dosahovala celkem výrazných lokálních úspěchů. Nebyla nijak inovátorská, spíš něco jako kultovní, zkrátka zněla tradičně, ale zvlášť pro Tima měla v jeho životě velký význam, znamenala pro něj úplně všechno. Nebo si to tenkrát asi myslel. Paradoxně kapelu v osmdesátém devátém rozpustili, snad že nechtěli dosáhnout žádných výraznějších úspěchů. Nebo že by se jich ve své mladické nezkušenosti báli? Tim se potom živil jako prodavač pizzy a zároveň se propíjel do pekla a bral drogy. Sklony k alkoholismu se nejednou dědí a Tim sám jednou přiznal, že prožíval skutečné punkové dětství, protože jeho otec byl největší ochlasta, jakého kdy poznal. Jednou Tima jeho starší bratr Jeff našel opilého úplně namol. Sebral ho, okamžitě odvezl do nemocnice, a tenhle okamžik by se dal považovat za jeden z nejdůležitějších v počátcích Rancid. Tim měl v sobě tolik alkoholu, že nebýt bratrovy pomoci, Rancid by nikdy nebyli. Přitom se pravděpodobně nechtěl doslova upít k smrti, jenom začal ztrácet sebekontrolu. Musel se potom delší dobu vzpamatovávat ze své nepříznivé situace, bydlel v domě Armády spásy, protože neměl kam jít, dělal stěhováka a do toho v roce 1991 založil s Mattem Freemanem (hraje na baskytaru) a bubeníkem Brettem Reedem kapelu, jíž dali správně po punkersku název "zatuchlý" nebo "odporný". Matt už s Timem původně hrát nehodlal, protože nejspíš nechtěl být nečinným svědkem jeho postupné sebedestrukce a chtěl si založit vlastní kapelu. Ale když Tim potkal Bretta Reeda, věděl najednou, jak svá přání realizovat a vyřvat přitom do světa všechny frustrace, a tak události vzaly trochu jiný spád. Ještě tu chybí jedna významná podrobnost: kdyby se mělo s konečnou platností říct, ve kterých místech se všichni potkali a dali dohromady, bylo by tím místem okolí vyhlášeného berkeleyského punkerského klubu East Bay. Jak signifikantní...Dodneška tam Rancid ve svých volnějších chvílích tráví víkendy...První koncert odehráli někdy kolem vánoc a už v roce 1992 vydali sedmipalcový vinyl s pěti písničkami u firmičky Lookout! Records, mimochodem domovské společnosti Green Day.

"Jsme punková kapela, věříme tomu. Když jsi punkáč, můžeš si dělat skoro všechno, co chceš." (MATT FREEMAN)

Vítr v plachtách

Těsně po vydání debutové eponymní desky k trojlístku přibyl další kytarista a zpěvák Lars Frederiksen, který neměl do čeho píchnout, protože zrovna opustil britské UK Subs, kde hrál asi půl roku a ve kterých nebyl příliš šťastný. Ještě tu bylo krátké intermezzo s Billiem Joem Armstrongem ze soukmenovců Green Day, které ovšem skončilo po jednom vystoupení Rancid Billieho zjištěním, že hrát v Green Day a zároveň v Rancid by na něj bylo asi moc - a jeho to samozřejmě táhlo víc ke Green Day, takže se vrátil. "V té době jsme si mysleli, že potřebujeme ještě jednoho kytaristu, a s Billiem jsme se znali. Ale nebylo to tak, že by přímo vstoupil do kapely, párkrát si s námi zahrál a podílel se na nějakých písničkách, třeba na "Radio". To je ta o alkoholismu." (Matt Freeman). A s tím Larsem Frederiksonem, to byla taky veselá a košilatá historie. Do kapely vstoupil někdy v roce 1993 a hned se zapsal opravdu nezapomenutelným způsobem. Při jednom vystoupení s Green Day se Lars v poněkud excitovaném stavu, s kalhotami takříkajíc na půl žerdi, motal mezi přítomnými dámami a choval se poněkud, ehm, impertinentně. Málem jej Matt z kapely vyexpedoval, ale Tim se za něj přimluvil a dnes víceméně jeho zásluhou mají Rancid tak neodolatelně plný kytarový zvuk...Ale ještě je třeba na okamžik se zastavit u úplně první desky, protože nebylo například zdůrazněno, jak velký význam pro celkový zvuk kapely mají baskytarové eskapády Matta Freemana a uškrcený, vychlastaný a až skoro bluesový chraplák hlavního řvouna Tima Armstronga. V punku samozřejmě nelze být muzikálně originální a vymýšlet nečekané postupy, ale jde spíš o to, implantovat něčí zručnost do zvuku tak, aby se celkovému výrazu uvěřilo a aby chlapíci s číry na hlavě co nejlíp fuckovali. Na prvním albu se Rancid podařilo připomenout doby starých The Clash a Ramones, od nichž se asi nejvíc učili a jejichž vlivy nepokrytě přiznávají, a pevně dodržet nepsané zásady správné punkové desky včetně toho, že těch patnáct protestsongů má celkovou stopáž něco málo přes půlhodinu. A ještě něco: debut je ze všech desek Rancid výjimečný tou opravdovou hudební punkovostí, která se na dalších deskách rozmělňuje v křížení s nenápadnými vlivy reggae a tíhnutí ke ska a vůbec - třeba jejich deska "Life won't wait" je taky pěkná směsice. Ale k tomu se ještě dostaneme.

"Na Life won't wait jsme daleko víc politický než kdykoli předtím. Při cestování jsme víc pozorovali, co se děje v jiných zemích mimo Ameriku. Zkušenosti nás, spratků z okolí East Bay, jsou úplně jiný než zkušenosti dětí z jiných zemí. Zpíváme o svých vlastních pocitech, každý si to pak musí přebrat sám. Nesnažíme se nikomu vnucovat naše názory, to bychom byli kazatelé" (LARS FREDERIKSEN)

Jak Tim přišel o svůj chraplák

Ještě na jednu dost podstatnou informaci se nesmí zapomenout - Rancid vydávají u vyhlášeného punkového labelu Epitaph už od své první regulérní desky. "Zůstali jsme tam. Jeden z hlavních důvodů pro to byl, že se k nám chovali vždycky dobře. Všechny dobrý punkový kapely někdo Epitaphu ukradl, jako třeba The Offspring. A teď si představ, že bychom přestoupili k nějaké větší firmě. To bychom si vůbec nemohli udělat takovou pauzu, jakou jsme si dali po třech deskách. Chtěli jsme připravit v klidu tu další a velká firma by určitě na nás tlačila. V Epitaphu řekli jenom: 'Máte tu desku už hotovou?', my jsme odpověděli, že ještě ne a oni zas: 'Tak OK'." (Matt Freeman). Goldstone jim sice tenkrát za přestup nabízel spoustu dolarů, za které o rok později podepsal pro Sony Pearl Jam, ale jak to dopadlo, už víme, a Rancid s klidem můžou posměváčkům říkat: 'Odmítl bys ty milion a půl dolarů? Ne? Já jsem to udělal, takže fuck off!'. Během dvou až tří let Rancid vrhli do světa tři desky, už zmiňovanou první bezejmenou, "Let's go" a "...And out come the wolves", přičemž druhá ani třetí už nejsou hudebně tolik syrové. Rancid celkem správně pochopili, že k dodržení svého kréda "maximálně komunikovat s obecenstvem" potřebují nabídnout něco o trochu víc a přitom netratit nic ze své tváře. Trochu jako s tím příslovím o vlku a koze. Takže už na "Let's go" se najednou Tim zasnažil a začal víc zpívat než prskat a štěkat, a kytara Frederiksena umocnila sílu, kterou chtějí Rancid předávat.

"Pravděpodobně v punku dneska už není taková síla, jako byla v sedmdesátých letech. Ale ten duch tu pořád je." (MATT FREEMAN)

My jsme punkáči, jedna rodina...

Všichni členové Rancid do jednoho přiznávají, že kapela je pro ně velmi důležitá. O Timovi jsme už mluvili, Lars na tom byl podobně. "Nejspíš to bude znít jako dost velké klišé, ale ta kapela pro mě znamená úplně všechno. Asi bych pro ni i umřel. Ne, ještě líp: pro tyhle kluky bych byl schopen i zabít." (Lars Frederiksen). Díky tomu, v jakých vyrostli rodinách, se jim nelze ani divit, všichni pocházeli z dost nuzných poměrů, a proto v jejich případě nemůže být o nějaké punkerské póze ani řeč. To, že jsou úspěšní a v Americe patří mezi punkovou elitu (to je ale legrační spojení, že?), jim vůbec nebrání ve vedení skromného způsobu života i nadále. Ještě před dvěma lety Tim například tvrdil: "Když jsem dělal stěhováka, vozil jsem ty různý krámy a třeba i mikrovlnný trouby...No, tu bych si tedy v životě nepořídil." Svého bankovního konta využívají maximálně k tomu, aby si mohli doma zařídit studio Bloodclot, kde taky z části nahrávali desku "Life won't wait" a které ve skladbě "Bloodclot" hned oslavili. "Ani nevím, jak peníze utrácet. A to teprve kdybych měl ten milion a půl..." řekl Tim a loni si v Los Angeles založil vlastní firmu Hellcat Records, na které hodlá podporovat nezávislé punkové nebo ska kapely jako třeba Dropkick Murphys nebo U.S. Bombs.

Život nepočká

Tohle úsloví se prý v Americe docela okřídleně používá, asi skoro tak často jako fuck off. Neznamená to nic speciálního, ani se za tím neskrývá žádná z dalších historek Rancid. Ale například v duchu tohoto motta Tim Armstrong a Lars Frederiksen jamovali společně s Ramones na jejich posledním koncertě. Celá deska "Life won't wait" je v tomto duchu. Snad se dočkáme dalšího takřka revolučního převratu v tradičních směrech punk a ska, protože tak elegantně smíchat vlivy reggae, rockabilly ("Lady Liberty"), rhytm'n'blues ("Blackslide") a punkových kořenů chce přirozenou odvahu a hlavně jistou dávku soudnosti. Takhle by to asi mohlo jít dál.