Občan Lydon

"Chcete-li pochopit Johna Lydona, ať už jako Rottena ze Sex Pistols nebo Lydona z PIL, musíte jíž až k jeho dětství, vrátit se do dob, kdy tenhle frajer capkal za máminou sukní a měl pláč na krajíčku. Musíte obrátit jeho dětství naruby, prohrabat se jeho dospíváním, převrátit vzhůru nohama každý den jeho puberty. Pak pochopíte, kdo byl a je John Lydon." - tvrdí Nick Kent. Jedno už ale pochopili všichni - John Lydon není ta bláznivá figurka mávající celému světu před tváří vztyčeným prostředníčkem, kterou drží pohromadě jen spínací špendlíky, nebetyčná domýšlivost a touha být obávaný a nebezpečný punker. Říká se o něm spousta věcí, popsaly se celé stohy papíru, každé jeho gesto bylo analyzováno desítkami novinářů. Zvažovala se přiléhavost každého fuck, hodnotil se každý z nacistických odznaků na Lydonově uváleném saku od vetešníka, diskutovalo se o hranici mezi přirozeností a pouhou pózou. A taky tady byl pověstný manipulátor Malcolm McLaren, mistrovský návrhář nejvhodnější image..... Tak to tedy nasrat! John Lydon byl stejně upřímný jako obyčejný kluk. Kluk z chudé dělnické čtvrti se stigmatem Ira ve společnosti Angličanů, dětství na ulici a v nemocnici, cihlové bitky se sousedskými gangy, tovární hala jako zakázané dětské hřiště, no future v roli stavebního dělníka. Strach z krys, vyděděnost plachého dítěte z party stejně starých spolužáků, špatný zrak a postava hrbáče. Takový byl John Lydon, ta drsná postava Sex Pistols...

(Z autobiografie NO IRISH, NO BLACKS, NO DOGS) ...vybral Honza Dědek

Pocházím z rodiny, který jsem nikdy nerozuměl a nikdy jsem si nebyl jistej, co k ní cejtím. Pamatuju si jen, že jsem chtěl jiný rodiče, protože s těmahle jsem nebyl šťastnej. Mám taky tři bratry, ale kolik jim je, to fakt nevím. Oni zas nevěděj, kdy mám narozeniny já, takže to je OK. Byli jsme prostě taková rodina, podobný blbosti se u nás neslavily. Nikdo o to taky nikdy neprojevil nejmenší zájem. Možná to ale nebyla moje rodina, možná jsem bastard z podstaty. Dodnes totiž existujou nějaký nejasnosti kolem data a místa mýho narození. Rodnej list se ztratil a kopie mi byla vystavená až o dva roky pozdějc. Jako dítě jsem byl velmi plachej, s nikým jsem nemluvil a při styku s lidma jsem byl nervózní jak pes, z čehož usuzuju, že jsem se narodil v Londýně, přestože moje rodina pochází z Irska. Můj děda přišel do Londýna za prací a pro naši rodinu byl absolutní noční můrou. Byla to strašná kurva a myslím, že ho můj otec nenáviděl. Otec se narodil v Gaway a celej život strávil jako jeřábník. Většina irskejch přistěhovalců jsou stavební dělníci, zkurvený lopaťáci. Stejně jako jejich děti. Pro nikoho to není hanba. John Lydon, syn zkurvenýho lopaťáka - každej otec chce, aby dítě šlo v jeho šlépějích. Myslím, že mě zachránilo moje matka. Příbuzný z její strany byli velmi klidný a rozvážný lidi, myslitelé. Moc jsem je neznal, vzpomínám si jen na dědu - měl prvotřídní sbírku zbraní a nenáviděl Angličany. Pravděpodobně nenáviděl mě i mý bratry, protože jsme mluvili s typickým londýnským akcentem, kterej nemohl vystát. Když jsme k němu každoročně jezdili na prázdniny, v lepším případě nám jenom nadával. Většinou se s náma ale nebavil. Měl rád jen svoji dceru, jejíž přízvuk byl absolutně irskej.

Irská krev mi ale pro celej život zajistila určitej typ zkaženosti. Stejně jako Oscar Wilde jsem vyznával přímočarou filosofii "Prostě to udělej a pak se teprv podívej, co jsi způsobil." Problém byl, že pro Iry jsem byl Angličan a pro Angličany Ir. A Angličani Iry nenáviděli. Zvlášť Angličani ze severního Londýna. Vzpomínám si, jak jsem jako malej musel cestou do svý katolický školy projít oblastí, kde žili samý protestanti a dospělí po mně nezřídka házeli cihlama. Pokud na mě jenom řvali "ty prašivej irskej hajzle", bylo to naprosto v pohodě. I tak ale bylo lepší tenhle úsek rychle proběhnout. Nikdy nebylo jistý, že zůstane jenom  nadávek. Není divu, že jsem byl očarovanej lidma, který měli krásný velký domy, byli bohatý a byli Angličani. "Můj bože, proč mě jim nemůžou mý rodiče prodat?" ptal jsem se často jako dítě sám sebe. Představte si takovejhle obrázek: slepá ulička, ženský se vykláněj z oken, natáčky ve vlasech, a všude kolem smrdí vařená růžičková kapusta. Kam se podíváš, žádnej dům, jen samý barabizny na spadnutí. Tak vypadala zkraje šedesátejch let viktoriánská chudinská čtvrť v okolí Benwell Road. Tady jsem vyrůstal. Ve dvoupokojovým bytě, bez koupelny a se záchodem venku, hned vedle protileteckýho krytu. Byl plnej krys a ty v noci vylejzaly a šmejdily po domě. Děšily mě. Jednou jsem je sledoval, jak zabily kočku. Roztrhaly ji na kusy.

Žili jsme celá rodina v jednom pokoji, druhej obejval nějakej vandrák - původně to byl snad nějakej krám a pokoje byly propojený dveřma. Z jeho pokoje vycházel strašnej smrad a bylo slyšet, jak každou chvíli prdí a bleje. Myslím, že si sral v pokoji do kouta. Koupali jsme se ve starý pozinkovaný vaně, kterou matka vždycky vytáhla ven. Nikdy v ní nebyla teplá voda, protože nikdo neměl dostatečně velkej hrnec k ohřátí vody. Měli jsme jenom konvici na čaj a hrnec na polívku, takže nakonec jsi lezl do úplně studený vody. Drhli jsme se Dettolem, toaletním rozpustným čističem, kterej jsme zároveň lili do výlevky v dřezu, a tím hubili štěnice. Kartáč byl ztvrdlej na kámen a když sis s ním přejel po těle, poškrábal tě do krve. Když jsi měl smůlu, čekal tě Dettol a kartáč pravidelně každej měsíc. Jen v zimě jsme se koupali jednou za šest tejdnů. Při troše chytrosti se tomu ale dalo uniknout. Nejčastějc jsem matce tvrdil, že jsme ten den byli se školou plava, a dál si pěstoval špínu. Nemusel jsem to ale říkat moc často, protože matka byla každou chvíli v nemocnici a otec na nás neměl čas. Měl to do práce daleko a domů chodil hodně pozdě. Nevzpomínám si, že bych od sedmi let přišel domů před půlnocí. Většinou jsem se coural ulicema. V noci na nich nebylo tolik násilí, žádný psychopati a pedofilní zabijáci, prostě klid. Ve dne patřily ulice gangům. Byl jsem v jednom, kterej vedl obzvlášť hnusnej týpek, přezdívanej Smoothie. Myslím, že s ním rodiče měli docela problémy, ale podle mě byl skvělej. Přišel mezi nás z polepšovny a zakrátko se tam zas vrátil, ale rozjel gangový potyčky, a to se mně strašně líbilo. Nebyly nijak brutální, byli jsme ještě děti, takže šlo spíš o křik, házení kamenama a bezhlavej úprk. Nejčastějc jsme válčili s gangama z jinejch čtvrtí. Jakmile překročily hraniční ulici, vyhrnuli jsme se s tolika cihlama, kolik bylo po ruce, a házeli jsme je po nich. Oni dělali to samý z druhý strany ulice, dokud jedna ze skupin neprchla. Byla to skvělá zábava.

Našimi hrdiny byli tehdy dvojčata Krayovi. Nosili vyčesaný vlasy a na sobě šaty s perfektně nažehlenejma pukama, děsili lidi a často se objevovali v novinách. Vypadali šíleně vostře a my věděli, že jsou to největší frajeři na světě. Všichni jsme je obdivovali a některý gangy se je snažily napodobit. To znamená, že se poflakovaly po ulicích, hrály hazardní hry a často byla slyšet střelba. Některý z nich byli jasný zabijáci. Jednoho dne můj brácha Jimmy přišel domů a povídá: "Podívej, tati, co mám." Noc předtím byl v naší ulici zastřelenej policajt a Jimmy v ruce držel pistoli a policajtskou helmu....Nejčastějc jsme si ale hráli v továrnách na šicí stroje, který stály na konci ulice. Ani nejlepší zabezpečovací zařízení, ani nejdivočejší pes nezabrání dítěti, když je rozhodnutý někam vlízt. A pro nás byly továrny nejlepší dětský hřiště. Vloupávali jsme se tam každou noc a každej víkend, hráli jsme si se soustruhama a spouštěli nejrůznější mašiny. Byla to ohromná sranda. Nikdy jsem jako dítě neměl moc hraček, protože jsme neměli peníze, takže jsem si hrál s nářadím a nebezpečnejma strojema. Záviděl jsem sice dětem, co měly bohatý rodiče a spoustu hraček, ale říkal jsem si, že oni zas nedělají takový věci, jaký já. Bohužel pak začala škola.

Byl jsem z ní pořádně vystrašenej a ani trochu se mi tam nechtělo. Ukázalo se, že to je větší peklo, než jsem čekal. Irský katolický školy měly totiž strašně tyranský učitele, především mnichy, který byli nesmírně krutý. Bál jsem se jich. Jednou jsem si nasral do kalhot jen proto, že jsem měl strach zeptat se učitele, jestli můžu opustit třídu. Celej dlouhej den jsem tam seděl a v kalhotech měl hromadu hoven...Navíc jsem nebyl nijak mimořádnej žák. Byl jsem umělec. Bavilo mě jen kreslení a historie, protože jsem měl vždycky dobrou paměť. Od chvíle, kdy jsem ale viděl tak profesionálně zmrdanou svoji vlastní hudební minulost, ničemu z historie nevěřím. Za posranejch pár let si ze mě média dokázaly udělat co chtěly - tak co potom musel svět udělat třeba s Napoleonem? Psaná historie je podvod.

Právě jsem začal druhou třídu, když jsem udělal první krok na cestě k Rottenovi. Začlo to jednou ráno, když mě otec s matkou nemohli vzbudit do školy. Bylo mi špatně a neustále jsem upadal do kómatu. Odvezli mě do nemocnice. Podle první doktora mi nic nebylo. Pak se ukázalo, že mám meningitidu páteře - tomu se říká britský zdravotnictví. Trpěl jsem halucinacema, bylo to, jako by mě něco někam unášelo. Divnej pocit. Do prdele, co všechno já prožíval! Dodnes si velmi jasně vybavuju zelený draky, který na mě plivali oheň. Ještě teď cejtím ten žár, kterej mě tehdy spaloval. Vysvětlili mi, že meningitidu můžeš chytit od krys, když nachčijou do vody. Je možný, že tak jsem ji chytil. Bylo mi sedm a málem jsem na ni zemřel. Je to mozková nemoc a já s ní byl v nemocnici celej rok. Halucinace se mě držely celou tu dobu a nemohl jsem zavostřit ani na nejbližší předměty. Měl jsem příšerný bolesti hlavy, extrémně vysoký horečky a nebyl jsem schopnej jíst. Celou dobu mi bylo špatně. Každou chvíli jsem upadal do kómatu a probouzel se v pekle. Nemocnice Sv. Anny v Highgate byla přímo vedle katolickýho kostela, a tak byla pořád plná knězů. "Proboha, jsem nemocnej! Zadržte ty upíry!" řval jsem, když jsem se probudil. Už tehdy jsem těmhle náboženskejm maniakům nevěřil...Nemocniční pokoj měl kolem čtyřiceti lůžek, na kterejch ležely děti nejrůznějšího věku. Většina z nich měla stejně jako já hrůzu z injekčních jehel a sestry sraly na to, aby se nás snažily uklidnit. Bylo to depresivní období s kovovejma postelema z druhý světový války a smrdělo to tam plísní. A právě tady vznikly charakteristický znaky Johnny Rottena. Doktoři se mi snažili dostat z páteře nějaký sračky. Do konce života si tu bolest budu pamatovat. Zkřivili mi tím páteř a od tý doby jsem trochu hrbatej. Taky se mi následkem meningitidy zkurvil zrak. Dodneška mám potíže zavostřit na vzdálenost dvou metrů a rozpoznat, co je co. Nenávidím vostrý světlo, zato velmi dobře čtu ve tmě. Proto se pak psalo o mým tupým pohledu a přikrčený postavě. Vděčím za to bordelu v nemocnici u Sv. Anny, kterej vytvořil tuhle odpornou shrbenou znetvořeninu. Sám sebe vidím jako karikaturu Richarda III. v podání Laurence Oliviera. Nádherná postava! Naprosto tyranskej bastard s osudově krutým smyslem pro humor. Sám bych ho nejradši zabil. Nic z toho jsem si ale tehdy neuvědomoval.

Z nemocnice mě pustili po dvanácti měsících. Když si pro mě rodiče přišli, nemohl jsem je poznat. Byl jsem příšerně vystrašenej a bál jsem se jich. Nemohl jsem si taky vzpomenout, kde je náš dům, dokud jsem neprošel dveřma. Byl to neveselej návrat do smradlavý špeluňky. V první chvíli jsem byl přesvědčenej, že si v tomhle zavšiveným prostředí ve společnost krys začnu rychle vymejšlet další nemoci, abych se co nejrychlejc vrátil do nemocnice. Nebylo třeba. Bylo to tak nechutný místo, že už pouhej pohled na něj člověka nakazil nějakou hnusnou chorobou. Zanedlouho jsem byl v nemocnici znova a pak jsem se tam ještě párkrát vrátil. Občas jsem ani nemusel moc simulovat. Bylo to zkurvený období mýho života. Mám z tý doby doma pár fotek. Strašně nerad se na ně dívám. Nenávidím sám sebe, když jsem byl malej. Je to něco, s čím nechci mít nic společnýho. Kouknu na ty fotky a říkám si: "Proč jsi kurva nemohl bejt trochu drsnější?" Jasně, že jsem nemohl. Byl jsem takovej malej přizdisráč, zoufám si nad svým mládím. Ze všeho jsem byl vyděšenej, jak malý kotě. Neměl jsem sílu cokoliv udělat a pořád jsem se cejtil nemocnej. Fakt je, že mě dodnes permanentně bolí hlava. Bůhví, jestli to je následkem meningitidy nebo života se Sex Pistols. Možná je to blbost myslet si, že v osmi letech ovládneš svět.

Vrátil jsem se do školy. Nikoho jsem nepoznával. Rok v kómatu v tomhle věku ti zlikviduje půlku paměti. Nikdy už se mi nepodařilo vrátit se zpátky mezi ostatní děti ve škole. Od tý doby jsem se vždycky cejtil odstavenej na vedlejší kolej. Byl jsem za svejma spolužákama hodně pozadu. Vůbec jsem nechápal, co dělají. Musel jsem makat dvojnásob tvrdě, abych je dohnal. Sám. Učitelé se na mě vysrali, bylo jim to jedno. To, co tehdy vylejzalo z anglickejch škol, byly stejně jen sračky a chcanky. Byl jsem z toho v prdeli. Navíc děti v tomhle věku jsou si velmi dobře vědomý svýho věku a ze všech sil se snažej bejt jako dospělý. Pro mě se ale v nemocnici čas zastavil. Vůbec jsem jim nerozuměl. Předtím jsem patřil do určitý party. Nesnášel jsem ji, protože jsem byl plachej, ale byl jsem v ní. Nebyl jsem sám. Teď jsem stál venku a chtěl jsem bejt uvnitř. Byl jsem strašně rozpolcenej. Pomalu ale jistě jsem začal v jednom kuse přemejšlet, co to znamená bejt plachej. Říkal jsem si : "Proboha, tak co jestli jsem ta nejhnusnější věc, která chodí po týhle planetě. A záleží na tom? Komu?" Vysral jsem se na to. Najednou se začalo všechno zlepšovat.

Punk skončil přesně tam, kde si většina lidí myslí, že začal. Vznikem Sex Pistols. "Když jsem se s nimi setkal, byla to parta pouličních kluků. Kytarista Steve Jones dokonce neuměl číst ani psát. Jediný, co uměl, byly dva akordy na kytaru. Nikdo z nich neuměl hrát a Lydon neuměl zpívat. Byli to skutečný punkáči. A Malcolm McLaren byl první, kdo to pochopil. Byl to mazanej obchodník. Koupil jejich image a originalitu, a tím to celý zkurvil" říká Nick Kent. V okamžiku, kdy Lydon překročil práh McLarenova krámku, byl punk mrtvý. Punk byl totiž to, čím žil Lydon předtím.

Bylo mi nějakejch jedenáct dvanáct, když jsem si řekl, že mám toho tejrání okolím tak akorát dost. Začal jsem dělat problémy. Nemám rád násilí, nejsem žádnej bojovník. Stal se ze mě rebel. Vždycky jsem rád četl a vzdělával se, ale škola mě jen zdržovala. Způsob, jakým se nás tam snažili něco naučit, byl stupidní a směšnej. Říkali nám, co a jak tenhle a támhleten autor myslel, a odmítali o tom diskutovat. Nějak se mi to nezdálo, vypadalo to blbě, ale když jsem se odvážil to poznamenat nahlas, byl jsem označenej za potížistu. A to mě začalo bavit. Když už z tebe má otázka nebo nějaká poznámka k učitelově výkladu udělat potížistu, pak jsem chtěl bejt to nejproblémovější dítě na škole. Nebylo to z mýho rozmaru nebo pro pobavení třídy, to učitelé mě svým požadavkem tupý poslušnosti všech studentů dohnali k týhle roli. Narušoval jsem to jejich idiotský kvákání, jak jen to bylo možný. Ptal jsem se na všechno. Stal jsem se agresivním a nenáviděným. Právě to mi ale pomohlo přežít začátky na druhým stupni. První roky na druhým stupni jsou hotový peklo. Období šikanování, přelámanejch kostí a krve. Tak dva tři roky, pokud nepřijdeš na způsob, jak z toho ven. Procházejí si tím všichni. Jako nováček na druhým stupni jsi vyčouhlej, nejistej, naivní, jsi tam od toho, abys dostal pořádně do držky, a starší kluci to vědí. Taky si tím prošli. Nen to nic proti tobě, je to jen potřeba splatit dluh z doby vlastního ponížení. I ty ho jednou splatíš, to je v pořádku. Zjistil jsem, že jedinej způsob, jak uniknout ráně ocelovou tyčí a kopancům do koulí, je postavit se učitelům, stát se postrachem celý učitelskýho sboru a hrdinou všech spolužáků. Pokračoval jsem v hádkách s učiteli s ještě větší intenzitou. Přitom jsem nikdy u žádný zkoušky nepropad', s výjimkou truhlářskejch prací. Byl jsem chytrej. Můj způsob boje byl takřka geniální a učitele to přivádělo k šílenství. Kecali nesmysly a já jim před celou třídou říkal. Manipuloval jsem s jejich vztekem, hrál jsem si s nimi jako kočka s vystrašenejma myškama. Byla to úžasná prdel. Třída tím byla okouzlená. Stál jsem vysoko nad svejma spolužákama a byl jsem respektovanej i mezi staršíma klukama. Moje sebevědomí konečně začalo stoupat. Cejtil jsem se silnej ve škole i mimo ni. Konečně jsem začal trochu žít. Jednoho dne po škol jsme se s bráchou Jimmym vloupali do jedný z garáží blízko našeho domu. Nekradli jsme. Jen jsme se bavili. Žádná skutečná zlodějina. Nikdy jsem nebyl zloděj a nenávidím lidi, co kradou. Policajti nás chytli a dovedli domů. Otec otevřel. Zeptali se ho: "Jsou to vaši synové?" a on odpověděl: "Nikdy v životě jsem je neviděl." Prásknul dveřmi a my tam stáli jak pitomci. Nebyli jsme plnoletý a poldové s námi nemohli nic dělat, tak nás tam nechali a odešli. Byl jsem vyděšenej, ale pomalu jsem začínal chápat, že to byla ta nejmazanější věc, jakou jsem kdy viděl svýho starouška udělat. Čekali jsme s bráchou největší vejprask svýho života, ale nic se nám nestalo a otec se o tom už nikdy ani slůvkem nezmínil. Z toho plynulo ponaučení pro příště: Nedat se chytit.

Rostly mi křídla. Nebylo důležitý hrát si na lepšího než jsou ostatní. Prostě jsem si šel svou vlastní cestou. Všichni mý skutečný kámoši si šli vlastní cestou. Reptal jsem víc a víc, takže učitelům jednoho dne došla trpělivost. Přihrnul jsem se do třídy asi s hodinovým zpožděním, posadil jsem se a hned jsem byl vyvolanej. Zrovna se něco četlo a já měl pokračovat. Začal jsem číst, co mě napadlo, a to byla poslední kapka. Učitelovi praskly nervy, prohlásil mě za antikatolickýho parchanta a vykopal ze třídy. Pan Prentiss se jmenoval. Říkal jsem mu Chcankoflek. V jednom kuse nosíval příšerný kalhoty, který měly v rozkroku všitý dva klíny nažloutlý barvy. Jako kdyby se právě pochcal. O rok pozdějc zemřel, a já šel a nachcal mu na hrob. Prochcanej Prentiss. Kvůli němu jsem byl tedy oficiálně vyloučenej ze školy. Šel jsem domů a řekl rodičům, že jsem se školou jednou provždy skončil. Okamžitě šli za ředitelem, ale neuspěli. "Víte, John je příčinou příliš mnoha potíží. Nerespektuje žádná pravidla naší školy. Jen se podívejte, jak se obléká! Má dlouhé vlasy a odmítá nosit předepsanou školní uniformu. Svým nedbalým zevnějškem demoralizuje ostatní žáky, což ohrožuje velmi dobrou reputaci našeho ústavu." Nenosit školní uniformu bylo na týhle posraný katolický škole snad větším hříchem než zabití. Já ji na sobě neměl ani jednou. Nemělo to ale nic společnýho s rebelií. Prostě doma na nějakou posranou školní uniformu nebyly prachy. Pan ředitel si neuvědomil, že mluví s chudejma lidma...Do školy jsem tedy znovu přijatej nebyl. Myslel jsem si, že tím jsem se školy zbavil, jenže v Anglii musíte pokračovat ve školní docházce do šestnácti let. Mně zbejval ještě rok. Nastoupil jsem tedy do školy Hackney And Stoke Newington College Of Further Education. Říkali tomu speciální škola. To taky byla. Zkurvený období mýho života pokračovalo další etapou. Jejími hlavními hrdiny byli tentokrát učitelé tělocviku. Vometali se kolem nás, hlavně když jsme se sprchovali, a ochotně nám podávali mejdlo nebo ručník. Obvykle se s námi přitom dávali do řeči. Očividně nás měli velmi rádi. S výjimkou mě. Zanedlouho po svým příchodu jsem byl požádanej, abych přešel na státní školu. Bože! Konečně svoboda! Žádný předepsaný uniformy! Buď, kým chceš bejt, jen buď osobnost! Tady se naopak určitá rebelie od žáků vítala. Už jsem nebyl ve třídě sám, kdo se hádal s každým učitelem. O svý postavení zpupný hvězdy jsem musel bojovat s dalšíma šesti nebo sedmi spolužákama a k tomu jsem potřeboval vědět víc než oni. Většinu času jsem proto po škole trávil čtením. Potíž byla v tom, že jsem pocházel z dělnický třídy. Dodnes se považuju za součást pracující třídy, tý zkurvený nanicovaný pracující třídy. A moc dobře vím, co jsme zač. Jsme líný, zasraný hajzlové, absolutní nuly. Ušlápnutý bastardi, který nikdy nepřijmou zodpovědnost za svý prázdný životy. Jsme rádi, když nám někdo řekne, co máme dělat, když nás někdo vede jak ovce na porážku. Hlavně zůstat stádem. Běda tomu, kdo z dělnický třídy něčeho dosáhne nebo je v čemkoli dobrej! Jakejkoli druh úspěchu se trestá nenávistí a vyloučením z kolektivu pracujících. Když jsi zvládnul přečíst knihu a věděls, o co v ní jde, byl jsi snob, buzík nebo padavka. Všichni tě nenáviděli. Do nějakejch dvanácti třinácti let mě to strašně znepokojovalo. "Ach Bože, budu beztřídní" říkal jsem si. "Jsem odsouzenej k záhubě." Pak jsem se na to vysral. Trocha inteligence mi přišla mnohem užitečnější než bejt oblíbeným pivním monstrem a zmanipulovanou loutkou. Navíc jsem v tý době objevil hudbu. Začal jsem si kupovat desky a jejich přehrávání se stalo mojí největší zábavou. Nepotřeboval jsem nikam chodit. Stačilo mi sedět celý dny doma a poslouchat. Když jsem objevil Stooges, stalo se něco hodně divnýho. Matka přišla do mýho pokoje a se svým silným irským přízvukem se ptá: "Co sis to koupil za desku, synku? Slyším dole nějakej hluk a poměrně se mi to líbí" a já na to: "Ne, mami, jsem si jistej, že se ti to nebude líbit. To je Funhouse od Stooges", odporoval jsem. Posadila se, poslouchala a vstřebávala tu divnou muziku.Odcházela z mýho pokoje opravdu nadšená. Bylo těžký bejt rebelem, když tvoje máti chrochtá blahem nad Stooges...Poslouchal jsem v tý době spoustu desek, ale nikdy jsem se nechtěl stát muzikantem. Dodnes nechci. Jsem šťastnej, že nejsem muzikant. Jsem hlukovej strukturalista. K tomu jsem pravděpodobně získal vztah běehm školní docházky. Určitě jsem během ní ale nezískal vztah k hudbě. Hudební výchova v katolický škole byla jedna velká fraška. Měli jsme zkoušet Labutí jezero nebo něco podobně přiblblýho. Bylo to absurdní. Pak nám chtěli dát takový ty malý triangly, ale samozřejmě, že jich nebylo dost. Měli jich všehovšudy šest a nás bylo ve třídě čtyřicet, takže těch šest triangů neustále kolovalo. S umělohmotnejma flétnama to bylo stejný, byly jen dvě. Očekávalo se, že si koupíme vlastní, což pochopitelně nikdo neudělal. Pak se pokoušeli dostat nás do sboru. Snažili jsme se zpívat tak špatně, jak jen to bylo možný, takže nikdy nikoho nevybrali. Dalo vážně velkou práci uchránit se ve škole před láskou k hudbě.

Za jedno jsem ale státní škole vděčnej - seznámil jsem se tam se spoustou zajímavejch lidí. Jedním z nich byl Sid. Stali jsme se kámošema prakticky okamžitě. Sid jsem mu začal říkat podle mýho domácího mazlíčka, nejdivnější, nejchlupatější a nejhubenější věci na zemi, okouzlujícího bílýho křečka. Vzpomínám si, jak jsem přines křečka Sida domů a otec si v první chvíli myslel, že je to krysa. Pak se mu ale zalíbil a začal si s ním hrát. Sida to ale asi moc nebavilo, protože rafnul otce do ruky, a ten s ním fláknul o zem. Prohlásil přitom, že je "vicious" (zlomyslný, kousavý). Křeček dostal příjmení a můj budoucí spolužák přezdívku. Sidovo pravý jméno bylo Simon Ritchie nebo John Beverly, ani on sám si nebyl jistej, který je to pravý. Beztak mu to bylo jedno. Jedinou fakt důležitou věcí na tomhle světě byl pro Sida David Bowie. Absolutně na něm ulítával, byl přesvědčenej, že je to nový ztělesnění Krista. Česal se podle něj, oblíkal se podle něj, choval se podle něj. Trochu mě s tím sral. Tu a tam jsem si od Bowieho něco poslechnul, ale nijak často. Nějak mě ty jeho věci nepřipadaly zajímavý. Já v tý době sjížděl Alice Coopera a Hawkwind. Občas taky T. Rex a tyhle party. Nenáviděl jsem Yes a podobný záležitosti. Bylo to příliš umělecký, chladný a odcizený, všechno to bylo jen o neskutečné onanii. Fuck off!

Někdy v tý době mě vykopli z domova. Důvodem byly moje dlouhý vlasy. Sahaly mi do půlky zad. Stařík trval na tom, že se musím jít dát vostříhat. Dlouho jsem o tom dost usilovně přemejšlel a nakonec jsem to udělal. Nechal jsem si vlasy zkrátit sotva na pár cenťáků a obarvil jsem si je na zářivě zelenou. Nebylo to barvivo na vlasy, myslím, že se používalo k barvení šatů. Vypadal jsem jako hlávka zelí. Každopádně to byla na tu dobu dost drsná věc. Přišel jsem domů a byl to ložený: "Kurva, táhni z mýho domu a to zkurvený zelí, co máš na hlavě, si vem s sebou!" Tak jsem šel. Nastěhoval jsem se k Sidovi, kterej v tý době bydlel v jednom squatu. Právě začínal prodávat speed. To nám bylo nějakejch šestnáct sedmnáct a říkali jsme si, že budem žít z jeho dealerskýho kšeftu. Se školou byl pochopitelně konec. Byla příliš daleko a nám se navíc zdálo nesnesitelně nudný vstávat každý ráno tak brzo. Chtěli jsme žít. Začali jsme se Sidem jamovat na stanicích metra - Sid na akustickou kytaru a já na housle. Zpívali jsme Cooperovu I love the dead. Pořád dokola, hodiny a hodiny. Sid neuměl na kytaru a já na housle, ale bavili jsme se úžasně! Jen lidem se to moc nelíbilo. Občas se nás někdo snažil zarazit: "Jo, fajn, to už jsme slyšeli. Umíte ještě nějakou jinou? Celou tu dobu, co tady čekáme, hrajete jedinou skladbu. Už skoro půl hodiny! Zkuste to ještě jednou a je možný, že vás zabiju!" Když šlo fakt do tuhýho, nasadili jsme náš druhej oblíbenej flák: I left my heart in San Francisco, kterej jsme zpívali jako I left my heart in some crummy disco. To byly mimochodem jediný slova celý písničky. Byla to děsná prdel. Jenže to furt nebylo vono. Myslím, že jsme něco hledali. Mělo to bejt něco novýho, nevěděli jsme přesně co. Jednou jsme se vloupali do nedaleký hrobky. Otvírali jsme rakve a zkoumali, který těla ještě nechátraj. Do těch jsme zatloukali dřevěný kolíky. Nějak nás to ale nudilo. Přitom to byla ta nejdrsnější věc, jakou jsem do tý doby udělal. Pak jsme se skočili trochu přivožrat do nedaleký hospody a pozdě v noci jsme se tam vrátili. Ale ani tak to nebylo vono. Něco viselo ve vzduchu, ale my na to pořád nemohli kápnout. Cejtili jsme to. Vzrušovalo nás to. V tý době bylo naprosto neobvyklý vyrážet kamkoli mimo svou čtvrť. Jezdit pravidelnějc do centra Londýna, pokud tam člověk nepracoval, bylo nenormální. Všechno bylo ustálený a neměnný. Všichni vysedávali doma, jejich životy i styl voblíkání byly stejný. Kdo se jen trochu odlišoval, vyvolával nejrůznější konflikty. To nás vzrušovalo. Začali jsme navštěvovat londýnský teploušský kluby a snažili se voblíkat co možná nejprovokativnějc. Nikdo z nás sice nebyl buzík, ale zjistili jsme, že tamní DJové maj' nejlepší a nejnovější desky, který ve kšeftech nebyly k mání. Byl to skutečnej underground, kam neměl přístup každej.

Sid v tý době začal přecházet na můj jedinečnej módní styl. Osobně jsem ho vostříhal a tím vzniknul účes, kterej se zanedlouho měl stát vzorem pankáčů. Jediným pravidlem pro tenhle účes bylo, aby neměl žádnej tvar. Prostě mít na hlavě totální bordel. Tím to všechno začalo. Brzy si celá naše parta osvojila tenhle styl a vznikl jakejsi předobraz pozdější oficiální punkový módy. Bylo to něco, co nikdy předtím nebylo k vidění. Nikdo si nás nemohl spojit s ničím konkrétním. Všichni jsme dodržovali určitý rysy tohohle stylu, ale nebyli jsme žádnej zasranej gang. Každej z nás vypadal a choval se naprosto odlišně. Každej byl originální a svůj. Byli jsme pro ostatní lidi něčím neznámým, a to je sralo. A my se bavili jejich nasraností a svou výstředností. Pár gangů v nás vidělo naprostej vodpad, a ten ve svým rajónu neviděli rádi. O to víc je namíchlo, když jsme se dokázali ubránit. Když se dokážeš bránit, získáš respekt. A my jsme se bránit dokázali. Kdybysme to nesvedli, těžko by se punkový hnutí dostalo tak daleko. Asi by skončilo jen jako další póza...Bylo nás patnáct, dvacet - já a pár mejch kámošů - ale věděli jsme, vo co nám jde. To byl celej zárodek slavný punkový scény. Neměli jsme nic do činění s Malcolmem McLarenem nebo pozdějšíma Pistolema. Punk existoval dávno předtím, než jsem se přidal k Sex Pistols a dostal ho na scénu. Malcolm McLaren si myslel, že když koupí mě, získá celou punkovou image - účes a reputaci, obojího vrchovatou měrou. Dostal to a vznikli Sex Pistols. A právě v tu chvíli šel celej slavnej punk do prdele. No future!!!