anarchie - Obecný stav společnosti bez nejvyšší vlády, bez utlačování člověka člověkem. Anarchie je svoboda pro svobodu, která není svobodou moci jedněch nad druhými.Výraz anarchie obsahuje ideu - vyjadřuje negaci souhrnu jevů dnešní civilizace, založené na utiskování jedné třídy druhou, negaci nynějích hospodářských systémů, negaci vlády a moci, policejně-byrokratické a buržoazně měšťácké politiky, měšťácké mravnosti, umění posluhujícího mocným, groteskních mravů a zvyků, nebo ohavného pokrytectví, které minulost dala dnešní společnosti - zkrátka negaci všeho, co dnešní civilizace zahrnuje úctou.

anarchismus - (řec.) výraz označující doktríny jejíchž ideálem je dosažení spol. zřízení prostého od vlády jednoho člověka nad druhým. Nejvýznamější teoretikové klas. anarch. : W.Godwin, M.Stirner, P.J.Proudhon, M.A.Bakunin, P.A.Kropotkin a S.G.Nečajev. Zákl. rysy : a) antiinstitucionalismus (odmítnutí institucí jakožto prostředků polit. nebo hosp. a spol. donucování; instituce brání volnému sdružování vyspělých a svobodných lidských individualit); b) antiideologičnost (odmítnutí všech ideologií, neboť jsou pouze nadstavbou stávající moci); c) federalismus (opravdová lidská společnost povstane ze svobodné úmluvy mezi jednotlivci); d) antielitismus (odmítnutí revoluce zosnované elitou a to jak "svrchu" tak "zespoda", s následnou diktaturou proletariátu, neboť všechny takové revoluce nezbytně vedou ke zřízení vlády člověka nad člověkem). - Strategie sahá od teorie evoluce k teorii jednorázové revoluce, taktika od učení o nenásilnosti až po víru v nezbytnost násilné revoluce. Anarchisté jsou proti všem vládám, protože věří, že svoboda a informovanost znamená konec nesvárů mezi skupinami a společenstvími. Anarchisté věří v individuální odpovědnost a ve spolupráci skupin tvořených svobodnými lidmi. Vláda znamená opak těchto ideálů, spoléhá na podvody, moc a násilí, kdy většina je kontrolována několika vyvolenými. Odmítají jakoukoliv formu vlády, věří v řešitelnost problémů prostřednictvím svobodných lidských bytostí.

anarchokomunismus - (řec.+ lat.), zvl. anarchistický směr v děl. hnutí. Vznikl na zač. 20.stol., a u nás působil do 20.let. Vznikl jako výraz odporu proti pravicové polit. soc.dem. Byl rozšířen zejm. mezi severočes. horníky a pražskou inteligencí.

anarchosyndikalismus - spojení syndikalismu s anarchismem. Nejvýznamější organizační podobu zatím získal 1910 po založení Nár. svazu práce ve Španělsku

antisemitismus - (řec.+ hebr.) - jedna z forem nábož., národnostní a rasové nenávisti k Židům (od opovržení ke způsobu života přes právní diskriminaci až po pogromy a genocidu). Má většinou iracionální charakter nanávisti průměrných a deklasovaných vůči komunitě, která se odlišuje od ostatní společnosti a na níž se (často cíleně od vykořisťovatelské třídy) svaluje zodpovědnost za problémy, jimiž spol. trpí. Jeho počátky sahají do starověku. V křesť. středověké spol. byli židé obviňováni z ukřižování Ježíše Krista, označováni za původce morových epidemií a stali se obětí četných pogromů. V průběhu 19.stol. vznikl novodobý antisemitismus, založený ne protivěd. rasistických teoriích , které rozlišovaly mezi tzv. árijskou a semitskou rasou, za niž byli považováni především Židé. V nacist. Německu byli hlasateli antisemitismu A.Hitler, A.Rosemberg, Julius Streicher (1885-1946) a další. Nacisté využívali také st. falzifikace očerňující žid. národ, např. tzv. Protokoly sionských mudrců, šířené ruskými antisemity. Antisemitismus vyvrcholil v nacist. genocidě (viz. šoa). Pod rouškou antisionismu (nesouhlas s vytvořením izraelského státu) byl také šířen ve stalinistickém SSSR. Antisemitismus jako primitivní světový názor stále přežívá.

Bakunin - Michail Alexandrovič, 30.5.1814-1.7.1878, ruský revolucionář, anarchista. Pocházel ze šlechtické rodiny. Ve 30.letech člen hegeliánského Stankevičova kroužku a sblížil se s Bělinským a Gercenem. Od 1840 žil v emigraci, aktivně se účastnil únorové revoluce 1848 v Paříži, Slovanského sjezdu a svatodušních bouří v Praze, bojů na obranu říšské ústavy v Sasku a vyzíval k boji proti carskému samoděržaví. Po porážce revoluce odsouzen něm. i rakous. úřady k smrti a posléze vydán do Ruska. Od 1851 vězněn v Rusku, 1857 poslán na Sibiř. O 4 roky později prchá do Londýna. V 60.letech zformuloval plně své anarchistické názory a založil anarchistickou Mezinárodní alianci socialistické demokracie, jejíž členové později vstoupili do I. Internacionály. Na půdě I. Internacionály vystupoval tvrdě proti marxismu, za snahu o rozštěpení byl v Haagu 1872 vyloučen. Politické představy ruského revolucionáře Michaila Alexandroviče Bakunina, který zemřel ve věku 62 let vBernu, měly silný vliv na ruské i světové anarchistické hnutí. Bakunin odmítal každou formu vlády člověka nad člověkem, prosazoval neomezenou svobodu jednotlivce a soužití na základě spravedlnosti, rovnosti a solidarity. Odmítal každý druh autority (státu, církve), protože představuje útlak a znemožňuje vyrovnání zájmů a dosažení největšího možného štěstí pro všechny: "......aby, z řádu platného, založeného na vlastnictví, na vykořisťování, na zásadě autority buď náboženské nebo nadsmyslné, občansko-doktrinářské nebo jakobinsky revoluční, nezůstal kámen na kameni nejprve v celé Evropě, pak v ostatních částech celého světa, aby zničeny byly všechny zárodky, z nichž by znova mohly vzniknouti nerovnosti společenské......". Bakunin byl stoupencem kolektivisticko-revolučního anarchismu, který usiloval o společenské zřízení volných skupin s kolektivním vlastnictvím po převzetí výrobních prostředků masami. Anarchismus bojoval za své cíle také násilím, vzpoura se považovala za výraz lidské svobody. Anarchistické hnutí se rozšířilo hlavně v románských zemích a zapůsobilo i na slovanské národy.

bolševíci - Příslušníci levicové ultraradikální frakce ruské soc. dem. usilující o násilnou revoluci; od 1903 v čele V.I.Lenin. Původně sledovali vytvoření nepočetné strany profesionálních revolicionářů s přísnou disciplínou, nikoliv vznik masového hnutí. 1912 se osamostatnili jako polit. strana, 1917 dobyli polit. moc.

darwinismus sociální - vnitřně diferencovaný myšlenkový směr, který se snaží aplikovat ve zjednodušené podobě některé zákonitosti Darwinovy přírodovědecké teorie na život společnosti. Chápe život jako oblast nesmiřitelného boje mezi jedinci i skupinami. Vznikl a rozvinul se ve 2.pol. 19.stol. Hl. představ.: W.Bagehot, L.Gumplowicz, G.Ratzenhofer.

Engels - Friedrich (Bedřich) 28.11.1820 - 5.8.1895 něm filoz. a ekonom; spoluzakladatel marxismu a kom. hnutí, aktivně činný v 1. a 2. Internacionále. Spolu s Marxem formuloval základy materialismu i mater. učení o dějinách a hist. poslání děl. třídy. Jako nejstarší syn továrníka byl nucen na nátlak otce opustit gymnázium a věnovat se obchodní činnosti. Filosoficky se přikláněl k levicovému proudu mladohegelovců; v tomto duchu vystoupil s kritikou Schellinga (Schelling a zjevení, 1842). Engels rozlišoval konzervativní systém Hegelův od jeho dialektiky. Vyvíjí se v této době v rev. demokrata a rozhodného protivníka feud. absolut. zřízení. Především působením Feurbachovým přechází 1842-43 k materialismu a za pobytu v Anglii, kde studoval podmínky proletariátu a poznal chartismus, se stává proletářským revolucionářem. V Nástinu kritiky politické ekonomie a Postavení dělnické třídy v Anglii dospěl samostatně až k mater. pojetí dějin. Společně s Marxem, položil v Svaté rodině (1844) a Německé ideologii (1845-46) zákaldy dial. a histor. mater. a učení o svět. histor. poslání děl. třídy. Spolu s Marxem založil Svaz komunistů (1847); napsal Zásady komunismu, základ pozdějšího Komunist. manifestu (1848). Účastnil se bojů v Porýní a povstání v Bádensku. Zkušenosti a poučení z něm. revolucí obsahují spisy Revoluce a kontrarevoluce v Německu a Německá selská válka. Aby zajistil Marxovi možnost teor. a polit. činnosti vrátil se po porážce revoluce k zaměstnání u firmy Ermen a Engels v Manchestru; podporoval materiálně i děl. hnutí. V díle Anti-Dühring podal ucelený výklad všech součástí marxismu; v pracích Původ rodiny, soukromého vlastnictví a státu, Ludvík Feuerbach a vyústění něm. klas. filosofie a Dialektika přírody rozvinul dále marxismus se zřetelem k objevům přír. a hist. věd, přičemž podjal i některé objevy 20.stol. Jeho podíl na Marxově díle Kapitálu se po Marxově smrti pracemi na 2. a 3. dílu změnil na spoluautorství. V 80. letech se zasadil o vytvoření II. internacionály (1889). Bojoval proti sílícím vlivům nacionalismu a vypracoval první konkrétní social. program evr. odzbrojení (Může Evropa odzbrojit?).

eseři - ruská strana socialistů revolucionářů - rus. polit. strana založ. 1902. Vznikla ze zbytků národnických organizací a v duchu národnické tradice se opírala zejména o rolníky; část členstva pokračovala v teroristiských akcích svých předchůdců. 1917 početně nejsilnější rus. polit. strana, spolu s menševíky získala většinu v sovětech a její členové vstoupili do Prozatimní vlády. V létě 1917 se strana rozštěpila; levice spolupracovala s bolševíky až do jara 1918, část eserů se poté postavila v občanské válce proti bolševíkům. 1923 strana zlikvidována. Hl představitelé: V.M.Černov, Abraham Rafailovič Goc, Nikolaj Dimitrijevič Avksentěv.

fašismus - nejreakčnější polit. produkt období imperialismu. Představuje nezastřenou teroristickou diktaturu monopolistické buržoazie. 1919 v Maďarsku; 1922 se ujala moci v Itálii strana Bojové italské svazy (ital. fascio svazek) založena v březnu 1919 vedená Mussolinim; 1923 fašist. převraty ve Španělsku a Bulharsku, 1926 v Polsku a Litvě, 1926 v Japonsku. Nejhorší formou se stal nacismus v Německu 1933 - ideologie, polit. hnutí a forma vlády ideově příbuzná ital. fašismu; otevřená teroristická diktatura s antiliberálním, protidem. a protikom. zaměřením. Vychází s nacionalismu, rasismu s kolektivistickým zaměřením antimarx. socialismu. Stát (národ) je nejvyšší hodnota a je chápán jako jednota transcendentní, morální, hosp. i polit. Jeho řízení je na vůdcovském principu a diktatuře jedné polit. strany či hnutí. Fašismus nepřestal ani po 2.sv. válce. Za podpory USA vznikaly fašist. režimy v Lat. Americe (Chile), Africe a Asii.

frankfurtská škola - sociálně filoz. škola, soustředěná 1923 v Institutu pro soc. bádání, založeném ve Frankfurtu nad Mohanem M.Horkheimerem. Její program postaven na tzv. kritické teorii společnosti; stoupenci inspirováni K.Marxem a hegelovskou dialektikou, očekávají překonání kap. spol. Na rozdíl od teorie a hlavně praxe marxismu však krit. teorie zdůrazňuje individualitu člověka proti masovosti i abstraktním analýzám, které podřizují subjekt objektu a zvláštní obecnému. Hl představitelé: T.W.Adorno, M.Horkeimer, zčásti H.Marcuse, E.Fromm, W.Benjamin, J.Habermas aj. Význ. kolektivní díla frakf. školy: 9. svazků Studií ve společenských vědách, Studie o autoritě v rodině aj.

genocida - genocidium - vyhlazování skupin obyvatelstva z národnostních, rasových, polit. nebo nábož. důvodů. Největšího rozsahu dosáhla za 2.sv. války v zemích obsazených nacisty (v.t. šoa); prováděna též v býv. SSSR.; dále např vyhlazování Indiánů v Sev. Americe. 1948 přijata konvence OSN O předcházení zločinu genocidy a potrestání za něj.

Gobineau - Joseph Arthur Comte de, 14.7.1816-13.10.1882, frac, filosof, diplomat a spisov. Kariéru zahájil 1849 jako franc. zástupce v Bernu, poté působil v Persii, Řecku, Brazílii a Švédsku. Psal dobrodruž. romány, cestopisy a pojednání, ale známý je hlavně pro Eseje o nerovnosti lidských ras (3 svazky, 1853-55), kde vyložil teorii o hierarchickém uspořádání lidských plemen. Za nejdokonalejší považoval árijské plemeno, a zejména dolichocefální rasu Belgie a severní Francie. Odmítal myšlenku rovnosti lidí: soc., polit. a geograf. podmínky, ve kterých člověk žije, jsou podle jeho teorie nepodstatné, vše je dáno vrozenou kvalitou dané rasy nebo národa. Míšení ras a národů by podle Gobineaua vedlo pouze k úpadku té rasy, která je na nejvyšším vývojovém stupni, aniž by to prospělo rase na stupni nižším. Jeho názory se staly základem moderního rasismu byly zneužity i něm. nacisty k hlásání světové nadřazenosti germánské rasy.

Hegel - Georg Wilhem Friedrich, 27.8.1770-14.11.1831, něm filosof; Syn württemberského úředníka, 1788-93 studoval na slavném učilišti v Tübingenu filosofii a teologii. Zde studovali i jeho přátelé F.W.J.Schelling a J.Hölderin, všichni přivítali Velkou franc. revoluci. Začínal jako domácí učitel v Bernu a Frankfurtu nad Mohanem. Poté přednášel na univerzitě v Jeně. Krátkou dobu byl rektorem norimberského gymnázia a v r. 1816 byl povolán na filozofickou katedru univerzity v Heidelbergu. Hl. představitel něm. klas. filoz. Navázal na I.Kanta a J.Fichteho. Po etapě vzájemného ovlivňování s F.W.J.Schellingem dospěl k filosofii "absolutního idealismu", kterou se snažil vypracovat jako jednotný systém filoz. vědy; úvodem k ní je Fenomenologie ducha(1817). Systém opírá o princip jednoty, ve kterém je bytí a myšlení ztotožněno. Svět je rozvíjením absolutní ideje; její rozvoj probíhá dialekticky (vývojem protikladů) ve 3 stupních ve kterých Hegel člení i svou filosofii: 1) Logika, v níž se idea projevuje sama v sobě a pro sebe ; vytváří pojmy a v nich se poznává; 2) Filoz. přírody, v níž idea upadlá do přírody popírá sama sebe, je odcizením ducha; 3) Filoz. ducha, v níž idea neguje předchozí stádium a na vyšší úrovni se ze své vnější existence navrací k sobě prostřednictvím člověka. To se děje ve 3. stupních : a) subj. duch; duch si uvědomuje sama sebe, vzniká pojem sebevědomí; b) obj. duch; duch se projevuje v řádu lidských dějin; c) absolutní duch; duch se poznává v celku světa a dějin; vzniká umění, náboženství, filosofie. V dialektice prohloubil pojem syntézy, kterou chápal nejen jako zrušení, ale též zachování a pozvednutí původního určení. Hegel, podporovaný pruskou vládou, získal v r. 1818 profesuru v Berlíně, která mu umožnila šířit historicko-filozofické úvahy, jež vyvolávaly živou diskusi v celém Německu. Hegelova filozofie je založena na dialektickém sledu teze - záporná teze (antiteze) - sjednocení obou v syntezi. Hegelův vliv byl značný, podstatně ovlivnil tzv. mladohegeliány i Marxe a Engelse. Patří k největším filozofům bohaté německé filozofické tradice.

Hitler - Adolf, 20.4.1889-30.4.1945, něm. politik, nacist. diktátor, válečný zločinnec. Syn rakous. celního úředníka v Braunau na Innu. 1905 opustil reálku ve Steyru, dvakrát nepřijat na vídeňskou uměleckou akademii, 1913 odešel do Mnichova, za 1.sv. války dobrovolník v bavorské armádě. 1919 vstoupil do německé dělnické strany (Deutsche Arbeiterpartei), změněnou v NSDAP a stal se 29.7.1921 jejím 1.předsedou. Koncem 1923 se v Mnichově pokusil o puč, po jeho stroskotání NSDAP zakázána a Hitler uvězněn v Landsbergu. Po propuštění uveřejnil svůj programový spis Můj boj(1925), v němž otevřeně presentoval svůj antisemitismus, rasismus, představy o vůdčí roli Germánů a o tzv. životním prostoru. Přesto získal důvěru politické pravice v říši. 1926 založil osobní policii SS. Jeho vliv prudce vzrostl po vypuknutí hospod. krize 1929 a zesílení KS německa. V prezidentských volbách 1932 dosáhl 13,4 mil. hlasů (Hindenburg 19,4). Ve volbách 31.7.1932 získala NSDAP 37,4% hlasů, 30.1. 1933 říšským kancléřem. Zahájil likvidaci svých protivníků (požár říšského sněmu 1933), ale i nepohodlných vůdců SA (tzv. noc dlouhých nožů, Röhmův puč). Po Hindemburgově smrti převzal jako vůdce a říšský kancléř veškerou moc v zemi. Žádný odpor proti totali. režimu už nebyl možný. Obnova branné povinnosti (1935), obsazení Porýní (1936), anšlus Rakouska (1938), rozbití ČSR (1938-39), 1.9.1939 napadl Polsko, což vyvolalo rozpoutání 2.sv. války. Brutální teror byl osobně iniciován Hitlerem (vyvražďování židů, koncentrační tábory, program euthanasie, atd.). Při rostoucích něm. neůspěších přestal vystupovat na veřejnosti (naposled 8.11.1943). Po pokusu o atentát začal ztotožňovat svůj osud s osudem národa. 30.5.1945 spáchal sebevraždu v bunkru říšského kancléřství.

imperialismus - obecně činnost státu za účelem rozšíření svého mocenského prostoru na cizí země; cílem je vznik velkoříše: a) tzv. starý imperialismus např. říše Alexandra Velikého, římská říše, apod. ; b) tzv klasický imper.(1880-1914), vojenská, hosp., polit., kult. a náb. expanze některých evropských mocností, USA a Japonska do zámoří za účelem získání přímé moci. Expanzivní politika států osy ve 30. a 40. letech v Asii, Africe a Evropě je pozdním projevem tohoto imper.; c) při imper. "neformálním" hospodářsko-technolog. převaha jednoho státu (např USA, Nemecko a Japonsko) de facto zaručuje polit. moc nad státy jinými, formálně nezávislými státy. Imper. praktikovaný SSSR je kombinací klas. a neformálního typu imperialismu. Hl. rysy imperialismu: 1. koncentrace výroby a kapitálu, jež vede ke vzniku monopolů, hrajících rozhodující roli v hospodářství; 2. splývání bankovního kapitálu s průmyslovým a na tomto základě vznik fin. oligarchie; 3. vývoz kapitálu nabývá důležitějšího významu než vývoz zboží; 4. vytváření mezinár. monopolist. svazů. V epoše imperialismu se podstatně zesiluje nerovnoměrnost hosp. a polit. vývoje kap., což vede k válečným konfliktům.

kapitalismus - ekon. systém založený výhradně na soukromém vlastnictví výrobních prostředků, na relat. volném trhu a prodeji (vykořisťování) prac. síly soukromým zaměstnavatelům. Pro kapitalismus je charakteristická výroba pro zisk , nízká státní kontrola soukromého vlastnictví a polit. moc kontrolovaná polit. elitou. V důsledku soc. a polit. vývoje zejm. po 2.sv. válce došlo ke změnám, které vytvořily institucionální předpoklady ekon. růstu životního standardu (stát má ústavní právo zasahovat do vlastnických vztahů). Zákony kapitalismu - panství zbožně peněžných vztahů, přeměna prac. síly ve zboží, růst zespolečenštění výroby, směřování k dosažení max. nadhodnoty, vykořisťování námezdních dělníků, princip konkurence. Kapitalismus zesílil nerovnoměrnost hosp. a spol. vývoje , zostřil společenské protiklady.

klerikalismus - a) pejorativní označení sklonů duchovenstva zasahovat do záležitostí mimo jejich kompetenci. Teor. zásady vyjádřeny v bule Unam sanctam papeže Bonifáce VIII. 1302. b) polit. směry a hnutí vycházející z křesťanského světového názoru a ze soc. učení církve. Křesť. polit. strany orientované zejm. na katol. církev, avšak nejsou její součástí (KDU-ČSL)

klerofašismus - ideologie a polit. hnutí spojující klerikalismus s prvky fašismu; klerikální forma vlády aplikuje při výkonu moci fašist. resp. nacist. metody. Zformoval se a mocensky prosadil ve 20. a 30. letech 20.st. např. v Rakousku, Španělsku, Chorvatsku a 1939-45 na Slovensku.

komunismus - a) ideál spol. a polit. uspořádání založeného na principu vyhraněného kolektivismu a společ. majetku. Ideologie konstituovaná jako součást ideologie humanismu, osvícenství a socialismu. Náměty patrné už u Platóna (ideální obec funguje na základě společného vlastnictví), uplatňován v sociálních utopiích (T.Campanella, T.More, F.N.Babeuf), v před marx. socialismu (Saint-Simon, Fourier, Owen). V 19. stol. nejrozšířenější Marxův vědecký komunismus, ve kterém je majetek omezen na prostředky spotřeby a je vyloučeno, aby se týkal prostředků výroby a směny. Takto chápaný kom. je považován za nejvyšší stupeň vývoje politicko-ekon. formací, kterému předchází jako taktický cíl marx. polit. stran socialismus (vlastnictví není ještě společné, ale individuální - státní). V praxi aplikování optimálního ekon., polit. a soc. uspořádání společnosti založené na společném vlastnictví výrobních prostředků a rozdělování dosaženého důchodu podle potřeb, což povede k vytvoření beztřídní, rovnostářské a prosper. společnosti. Duševní a fyzická práce se organicky spojují, práce se stává tvůrčí. Mizí třídní rozdělení společnosti, podstatné rozdíly mezi městem a venkovem. Všichni členové pracují podle svých schopností dobrovolně, účastní s řízení spol. a provádějí kontrolu nad procesem práce.; b) polit. a soc. hnutí, jehož cílem je zavést stav odpovídající kom. ideálu. V novověku se opírá zejm. o mezinárodní Internacionály.

kronštadtské povstání - 28.2-18.3.1921 v Kronštadtě, povstání části baltského loďstva ; podníceno esery, anarchisty a menševíky proti bolševické vládě. Žádali sověty bez bolševíků. Na Trockého příkaz potlačeno Rudou armádou.

Lenin - Vladimír Iljič (Uljanov), 22.4.1870-21.1.1924, rus a sovět. politik, profesionální revolucionář. Pocházel z rodiny školního inspektora povolžského Simbriska. Studoval práva a roku 1893 se usadil v Petrohradu jako advokát. Poprava jeho bratra Alexandra v roce 1887 kvůli plánovanému atentátu na cara Alexandra III. jej přivedla k socialistickému hnutí. Za založení "Bojového svazku dělnické třídy" byl v roce 1895 poslán na Sibiř a v letech 1900-1905 žil v exilu. V roce 1903 ( 28.3.) se mu podařilo rozštěpit ruskou sociální demokracii na bolševiky a menševiky. Do Ruska přijel za revoluce 1905 a snažil se organisovat odpor Petrohradských dělníků. Po porážce opět v exilu. Do 1914 definitivně oddělil bolševické křídlo SDDSR od zbytku strany. Za 1.sv. války žil ve Švýcarsku. Po únorové revoluci 1917 se vrátil do Ruska, jako něm. agent s cílem podlomit bojeschopnost Ruské armády. Po nezdařeném pokusu o převrat v červenci 1917 odešel do Finska, ale již v říjnu 1917 řídil spolu s L.D.Trockým povstání v Petrohradu , jež smetlo prozatimní vládu. Jako vůdce bolševiků se ve věku 47 let stal předsedou Rady lidových komisařů, již předsedal až do své smrti. Příměří s centrálními mocnostmi (brestlitevský mír) a pozemková reforma 1918 byla ruským obyvatelstvem přijata, ale vedení občanské války vedlo koncem roku 1920 ke kolapsu ekonomiky. Na jaře 1921 nucen souhlasit s odklonem od "válečného komunismu" a se startem NEP (nové ekon. politiky). Jeho špatný zdravotní stav se prudce zhoršoval (zejm. po pokusu o atentát 30.8.1918), proto se od 1923 prakticky neůčastnil polit. života. Díla: Materialismus a empirokritismus, Imperialismus jako nejvyšší stádium kapitalismu, Stát a revoluce.

leninismus - soubor filoz., ekon. a polit. tezí V.I.Lenina; revidovaný marxismus. Lenin dokazoval (Stát a revoluce) že rev. povede k přímé (nereprezentativní) vládě dělníků a rolníků, načež stát se svým donucovacím aparátem "odumře" (vznik beztřídní spol.). Vzhledem k tomu, že rev. musí být řízena předvojem proletariátu, čili kom. polit. stranou (tj. disciplinovanou organizací profesionálních revolucionářů), Leninova teorie přímé vlády neuspěla a záhy se v praxi změnila v totalitní vládu jedné polit. strany nad celou společností. Dalším zužováním zdroje moci vznikl z leninismu stalinismus.

levice (polit.) - část polit. spektra, která se soc. identifikovala se zájmy stř. a nižších spol. vrstev. Původně dem. liberální část Franc. nár. schromáždění, jejíž členové zasedali v parlamentu nalevo. Ekon. obhajuje zájmy pracujících vůči vlastníkům, prosazuje účast odborů na tvorbě politiky. Požadoje ůčast lidu na vládě, usiluje vytvořit soc. spravedlivý stát. Obhajuje rovnostářství. Protipólem je pravice.

Machno - Něstor Ivanovič, 1889-1934, ukrajinský politik. Vůdce rolnického hnutí na Ukrajině proti zavádění sov. moci (1918-21); po jeho porážce rudou armádou uprchl do Rumunska.

Marcuse - Herbert, 19.7.1898-29.7.1979 něm. filoz. Studoval ekonomii ve Freiburgu, filosofii u E.Husserla a M.Heideggera, krátce spolupracoval s Ústavem pro společ. výzkum (viz. frankfurtská škola), 1933 emigroval do USA. Zabýval se nejprve Hegelovou filozofií, základy teorie dějin a vznikem spol. teorie; snažil se o syntézu marxismu s moderními interpretacemi Hegela. Po válce se zabýval marx. teorií společnosti, do níž integroval Freudovu psychoanalýzu (Éros a civilizace) a ukázal jakým způsobem spol. instituce ovládají život jedince do všech důsledků (Jednorozměrný člověk). Marcusova kritika spol. uspoř. vychází z kritiky marxistické, je to kritika spol. založené na soukromém vlastnictví umožňující vykořisťování. Je zapotřebí osvobodit člověka od byrokratických institucí, osvobodit jeho ducha. A to ještě nebylo uskutečněno. Došlo sice k socialistickým revolucím, ale systémy, které na jejich základě vznikly jsou pouze byrokratické diktatury. Odtud jeho výzva k "Velkému odmítnutí" a současně apel na revoluční přeměnu spol., která by člověka skutečně osvobodila. Takováto změna je nutná, aby člověk dobyl svoji svobodu, neboť spol. industriální, spol. masové spotřeby, tvůrčí lidské síly ubijí. K tomu je třeba revoluční objekt. Dělnictvo se stalo příliš závislé na industiálním systému, je s ním příliš svázáno, proto Marcuse spatřoval budoucnost v kriticky myslící inteligenci. V 60. letech jeho myšlení ovlivnilo studentský radikalismus a názory tzv.nové levice.

Marx - Karel Heinrich, 5.5.1818-14.3.1883, něm filosof, ekonom a politik. Narozen v Trevíru. Po rodičích pocházel ze staré židovské rodiny, studoval státovědu, filosofii a dějiny v Bonnu a Berlíně, ale přitahovala jej Hegelova filosofie. Předmětem jeho doktorské dizertace (Jena 1840-41) je poaristotelská filozofie, tedy aktuální téma v hostorickém rouše, neboť situace německé filozofie po smrti jejího nesporného mistra Hegela byla obdobou situace řecké po smrti Aristotelově. Po nástupu vlády Friedricha Wilhelma IV.(1840) ovládl ministerstvo kultu reakční protihegelovský duch. Marx se stal novinářem; spolupracovníkem a později šéfredaktorem levicových, měšťansko dem. Rheinische Zietung. Neustálá cenzura donutila Marxe, aby se svého místa vzdal. 1843 sňatek s Jenny von Westphalen, emigrace do Paříže. Publikoval Německo-francouzské ročenky. V prvním a jediném sešitě vyšla Marxova studie Úvod ke kritice Hegelovy filosofie práva.1844 seznámení s B.Engelsem. Emigrace do Bruselu. 1845-46 Německá ideologie (s B. Engelsem) ta obsahuje v první části teze k Feurbachově filosofii, jehož kritiku náboženství Marx i Engels převzali; třetí část podává rozbor názorů Maxe Stirnera hlásícího se k extrémnímu individualismu. 1847 spis Bída filosofie zaměřený proti Proudhonovi. Spolu s Engelsem zakladatel marxismu jako vědecké teorie kom. hnutí; aktivně činný v mez. dělnickém hnutí. 1847-48 sepsal spolu s Engelsem Komunistický manifest. Německá revoluce 1848 přiměla Marxe s Engelsem k Přesídlení do Kolýna nad Rýnem. Rok zde oba vydávali Neue Rheinische Zeitung. Když revoluce ztroskotala, byl Marx souzen, osvobozen a znovu vypovězen. Po 1849 žil většinou v Londýně. Začal studovat národohospodářství. 1859 vyšla jeho Kritika politické ekonomie. 1864 spoluzakladatel a sekratář I. Internacionály; ostře potíral anarchismus (M.A.Bakunin) a učení F.Lassalla. Po filozofické stránce byl zpočátku mladohegelovec později ovlivněn L.Feuerbachem, zejména jeho teorií odcizení. Od G.W.F.Hegela převzal princip dialektického chápání dějin a přesvědčení, že dějiny se vyvíjejí podle zákona protikladu. Hybnou silou dějin nejsou však podle Marxe ideje, ale skuteční lidé a protiklady, které vyplývají z poměrů v materiální výrobě. "Není to vědomí lidí, co určuje jejich bytí, ale právě naopak společenské bytí určuje jejich vědomí." (Předmluva ke Kapitálu z r.1867) Dějiny mají stupňovitý charakter, stupně vývoje společnosti jsou dány ekonomickým vývojem. Odtud i myšlenky o vzestupném vývoji lidské společnosti, vývoji zákonitém, vývoji nutně směřujícím k vyšším stupňům spol. uspořádání. Odtud i Marxovy vize o nezbytné změně lidské společnosti směrem k socialismu a komunismu jakožto vyšším vývojovým stupňům, v nichž dojde ke zrušení soukromého vlastnictví výrobních prostředků a k definitivnímu odstranění nadvlády člověka nad člověkem. Je vhodné se zmínit i o Marxově koncepci odcizené práce, podle níž se člověk v podmínkách výroby založené na soukromém vlastnictví výrobních prostředků dostává do situace, v níž práce přestává být jeho podstatným určením. Člověk se vrací ke svým zvířecím funkcím, ztrácí svoji lidskou podstatu a přestává se cítit příslušníkem lidského rodu. Jeho teorie pronikavě ovlivnila podobu společenského dění ve 20. století. Marxovo učení je interpretováno Engelsem, Kautským, Leninem, aj. jako "marxismus", ač sám Marx tvrdil, že žádným marxistou není. Další díla: Ekonomicko-filosofické rukopisy, Osmnáctý brumaire Ludvíka Bonaparta (1852), , Kapitál (1. díl 1867, 2.a 3. díl Engels 1885, 1894). Více pod odkazem marxismus.

marxismus - filoz a ekon. systém vycházející z děl K.Marxe a B.Engelse. Kriticky navázal na něm. klas. filoz., angl. polit. ekon. a frac. utop. social. Marximus je ucelenou teorií přeměny reálných poměrů ve společnosti, především změnou vlastnických vztahů pomocí revolučně vedeného třídního boje; cílem je dovést proletariát k revoluci nastolující beztřídní společnost, osvobozující člověka od spol. útlaku a rozvíjející jeho schopnosti a síly. Člověka chápe jako "souhrn společenských vztahů", jejichž základem jsou vztahy vznikající při materiální výrobě a dělbě práce. Dějiny interpretuje jako postupný vývoj , jehož hybnou silou je třídní boj. Dělí se na : marxistickou polit. ekonomii, marx. filoz.(materialismus historický a materialismus dialektický) a tzv. vědecký komunismus - teorii přechodu k beztřídní společnosti a jejího budování a rozvoje. Jednostranným absolutizováním a zvulgarizováním původního marxismu, zejména názorů na třídní boj, vznikl leninismus (marx-leninismus). Některé teor. proudy vyšlé z marxismu obohatily evr. myšlenkovou tradici. Jde zejména o marx. antropologii ( H.Marcuse, zčásti E.Fromm, v Čechách Z.Kalandra), marxismem ovlivněný existencionalismus (J.P.Sartre, v jedné fázy svého vývoje), ideologii frankfurtské školy aj. Filoz. přinosem marxismu bylo mino jiné obrácení pozornosti k jevům, které dosud stály na okraji teor. zájmu (mater. faktory v dějinách, význam práce jako předmětné praktické činnosti, třídní vztahy, aj.)

marxistická polit. ekonomie - ekon. teor. K.Marxe a B.Engelse, zdůrazňující negativní stránky fungování tržního mechanismu, ztráty spojené s tržní koordinací hosp. subjektů a zejm. vykořisť. dělnické třídy vlastníky výrobních prostředků; součást marxismu. Základem Marxovy ekon. teorie je pracovní teorie hodnoty: dělníkům je placena hodnota pracovní síly, nikoliv hodnota vykonané práce. Rozdíl mezi těmito dvěma hodnotami je tzv. nadhodnota, jejíž akumulací se zvětšuje kapitál. Kapitalismus sám v sobě obsahuje předpoklady vedoucí k novému socialistickému spol. řádu, protože koncentruje masy pracujících do obrovských podniků, vtiskuje výr. procesu společenský charakter. Tím podkopává svoji vlastní základnu, opírající se o soukromé vlastnictví výr. prostředků. Společný charakter výrobního procesu vyžaduje společenské vlastnictví výrobních prostředků. Soulad mezi výrobními silami a výrobními vztahy (viz. materialismus historický) tedy musí být obnoven zespolečenštěním výrobních prostředků, "vyvlastněním vyvlasňovatelů", kteří se kdysi zmocnili výrobních prostředků, ve prospěch společnosti. Pokud budou převedeny výrobní prostředky do společného vlastnictví, nebude již starý třídní boj nahrazen žádným novým. Socialistická společnost se úplně osvobodí od třídního boje i vykořisťování. Bude beztřídní společností.

materialismus - novověký filoz. názor (od 18.stol.; tendence již od počátků filoz. vývoje), že všechna skutečnost je hmotné povahy a poznatelná smysly. Veškeré duchovno je chápáno jako odvozené, popř. dokonce i jeko redukovatelné na látkovou povahu. S materialismem obvykle souvisí i gnozeologický optimismus; jsou-li všechny oblasti bytí podřízeny týmž zákonům a opírají se o jediný princip, lze předpokládat jejich poznatelnost. Význ představitelé mater. orientace: ind. filoz. škola lokajáta, řec. filozof Démokritos a Epikúros, řím. Lucretius, frac. osvícenci (La Mettrie, H.D.Holbach, C.A.Helvétius aj.), brit. empirici (F.Bacon, T.Hobbes), marxismus. Z lat. materia (hmota). Opak idealismu. Význam rozporu mezi idealismem a materialismem v dějinách filozofie často přeceňován.

materialismus dialektický - filoz. soustava marxismu zabívající se nejobecnějšími principy vývoje veškerenstva. Marx aplikuje a přetváří Hegelovu dialekt. metodu vzhledem k mater. názoru; naplňuje ji obsahem, který je protikladný k obsahu Hegelově: obrací ji o 180stupňů a tím ji, jak sám říká postavil z hlavy na nohy. Kosmos považuje za jednotný celek výlučně hmotné povahy, který se dynamicky rozvijí na základě vzájemného působení všech jevů, zákona přechodu od kvantitativních změn ke kvalitativním a zákona jednoty a boje protikladných prvků. Lenin popisuje dialektické učení takto:" Vývoj který jakoby znovu prochází stupni, kterými již proběhl, ale jinak, na vyšší rovině (negace negace), vývoj který probíhá ve spirále , nikoli v přímce; vývoj ve skocích, katastrfický, revoluční; 'přerušení postupných změn'; 'přeměna kvantity v kvalitu'; vnitřní hybné síly vývoje, vyvolané rozporem , srážkou různých sil a tendencí, které působí na daný jev nebo uvnitř dané společnosti; vzájemná závislost a nejtěsnější nerozlučná souvislost všech stránek každého jevu (přičemž dějiny odkrývají stále nové a nové stránky), spojitost tvořící jednotný, zákonitý světový proces pohybu - to jsou některé rysy dialektiky." Základní otázku novověké filozofie Marx spatřuje právě v problému vztahu mezi myšlením a bytím. Co je původnější? Je hmota produktem ducha (idealismus), anebo je duch výtvorem hmoty (materialismus)? Svůj postoj formuluje Marx takto: "Pro Hegela je proces myšlení, jejž dokonce pod jménem ideje proměňuje v samostatný subjekt, tvůrce skutečna....U mne naopak není ideálního nic jiného než materiálno přenesené do lidské hlavy a v ní přetvořené". Marx je zajedno s Feuerbachem (a s franc. materialisty). Ale ve dvou bodech je překonává: 1. Starý materialismus byl nedialektický, statický, a proto ahistorický. Neznal dynamický princip dialektiky. Nemohl správně chápat fenomén vývoje. 2. Byl příliš abstraktní. Podstatu člověka zkoumal izolovaně od spol. poměrů, jejichž je tato podstata výtvorem; Podle Marxe jde právě o to aplikovat dialektický materialismus na život společnosti - a to nejen teoreticky, abychom ho poznali, nýbrž prakticky, abychom ho změnili. viz materialismus historický.

materialismus historický - v rámci filozofie marxismu aplikace zákonů a poznatků materialismu dialektického na společnost a její dějiny. Lenin říká: "Jestliže materialismus vykládá vědomí z bytí a nikoli naopak, požaduje materialismus aplikovaný na spol. život lidí výklad společenského vědomí ze společenského bytí." Jinak řečeno: hmota je pro materialismus jedinou skutečností. Myslící vědomí je pouhým zrcadlem této skutečnosti. A podobně je i ve společenském životě jedinou skutečností společenské bytí. Společenské vědomí - myšlenky, teorie, názory, atd. - je pouhým odrazem této skutečnosti. Máme li tedy poznat hnací síly života společnosti, nemůžeme se zaměřovat na ideje a teorie. Ty jsou jen odrazem, "ideologickou nadstavbou" skutečnosti. Proto musíme hledat mater. základnu spol. života. Jak lidé žijí, tak také myslí. Za rozhodující dějinotvorný faktor tedy považuje vztahy lidí vznikající při materiální výrobě. Ve výrobě působí dva faktory výrobní síly (suroviny, výrobní prostředky, prac. schopnosti a zkušenosti prac. obyvatelstva) a výrobní vztahy (vzájemné vztahy produkujících lidí). Způsob výroby nezůstává nikdy v klidu, přičemž změny vždy vycházejí z výrobních sil, z odhalování nových přírodních zdrojů a nebo z nových objavů v oblasti výrobních nástrojů. Změny výrobních sil vždy vyžadují změnu výrobních vztahů. Výrobní vztahy se musí přizpůsobit stavu výrobních sil. Pokud se to nestane dochází ke krizím. Ale nakonec se toto přizpůsobení musí vždycky uskutečnit. "Celé dosavadní dějiny jsou dějinami třídních bojů" (prví věta Komunistického manifestu)

menševíci - příslušníci umírněné frakce rus. soc.dem. , která vznikla 1903. Zůstali blíže klas. marxismu, proletářskou revoluci v Rusku podmiňovali industializací země. Po únorové revoluci měli spolu s esery většinu v sovětech, nedokázali však stabilizovat situaci a ztáceli popularitu, po říjnové revoluci 1917 zbaveni polit. vlivu, od 1918 perzekuováni, část vůdců v emigraci. Čelní představitelé: L.Martov, P.B.Axelrod, G.V.Plechanov.

nacionalismus - postoj jednotlivce, hnutí nebo státu, vycházející z přesvědčení o vyjímečnosti vl. národa; vidí v prosazení zájmu svého národa hl. cíl politiky. Směřuje k dosažení suverenity národa ustavením nár. státu. Vychází z pojmu státního národa. V období formování moderních nár. států 19.stol. byla nacionalismu přisuzována obvykle positivní funkce. Po ustavení nár. státu se nacionalismus změnil v obhajobu agresívní politiky a nepřátelství určitého národa vůči jiným národům (viz. šovinismus, nacismus). Pojem nacionalismus je používán od 2.pol. 19. stol.

nacismus - nacionální socialismus - ideologie založená na vágní syntéze prvků rasově zdůvodnitelného šovinismu (právo nadřazeného něm. národa na dobytí životního prostoru), antimarxisticky definovaného socialismu (sociálně spravedlivé nár. společenství namísto třídně rozdělené společnosti) a dalších iracionálních myšlenkových proudů (antidemokracismus, antisemitismus a pangermanismus). Jeho ústřední ideje jsou obsaženy v Hitlerově knize Mein Kampf (Můj boj). Podle nacismu je činitelem hist. pokroku konflikt mezi vyšší a nižší rasou a nadřazenost árijské rasy. Nacismus vznikl po 1.sv. válce v Německu (strana NSDAP), podporován třídními zájmy nejreakčnějších a nejagresivnějších složek něm. fin. kap. a 1933 se stal státní ideologií diktátorského režimu velkoněm. tzv. třetí říše, usilující o uskutečnění programu nacismu ozbrojenou agresí, která vedla k rozpoutání 2.sv. války. Nastolení nacismu bylo důsledkem neschopnosti buržoazie udržet tradičními prostředky kapital. systému moc před náporem revolučních mas, ale též slabosti děl. třídy zbídačené v důsledku hosp. krize a nedostatků ve formování protifašistické fronty. Využívaje tradic pruského militarismu, vytvořil nacismus pevně skloubený systém hierarchicky uspořádané teroristické diktatury: NSDAP, oddíly SS a SA, Gestapo, tzv. lidové soudy a justiční aparát, koncentrační tábory, systém propagandy, organizace mládeže a žen. Při dobývání Evropy využíval nacismus ideově spřízněných hnutí a režimů, od srpna 1939 do června 1941 i spojenectví se stalinismem v SSSR. Totalitní ideologie; považovaná za radikální formu fašismu.

nadhodnota - část hodnoty zboží, která je tvořena nezaplacenou prací námezdně pracujících převyšující hodnotu jejich prac. síly a je bez náhrady přisvojována kapitalisty. Vyjadřuje specifickou formu vykořisťování, při níž nadprodukt nabývá formu nadhodnoty. Produkce a přisvojování nadhodnoty tvoří podstatu kapital. ekonomiky. Honba za nadhodnotou hraje za kapitalismu hlavní roli v rozvoji výr. sil.

Nečajev - Sergej Gennadijevič, 2.10.1847-3.12.1882, rus revolucionář a anarchista; stoupenec teroristických akcí. 1868-69 se pokoušel organisovat v ruském studentském hnutí anarchistickou skupinu. . 1869 obvinil ze zrady studenta I.I.Ivanova a se svými stoupenci ho zabil. 1869-72 v emigraci ve Švýcarsku (krátce zde spolupracoval s M.A.Bakuninem a N.P.Ogarjovem). 1872 vydán švýc. úřady Rusku, 1873 odsouzen k 20 letům vězení. Hlavní dílo: Katechismus revolucionáře.

neofašismus - ideolog. a polit. hnutí navazující po 2.sv. válce na ideologii původního fašismu. V polit. spektru většinou zaujímají neofašist. hnutí pozici krajní pravice (často s levicovým sociálně demagogickým populismem). Ústavy většiny států neofašismus zakazují, avšak v pluralitních společnostech existují strany s neofašist. prvky i menší polit. seskupení otevřeně neofašistická. V širším slova smyslu je neofašismus tendence k dosažení fašist. cílů všemi násilnými metodami (demonstrace síly, teror. akce).Za podpory USA vznikaly neofašist. režimy v Lat. Americe (Chile), Africe a Asii.

neonacismus - ideolo. a polit. hnutí navazující na něm nacismus.

nová levice - hnutí levicově orientovaných intelektuálů a studentů v USA a v záp. Evropě vzniklé v 60. letech 20.stol. Význ. teoretikové: H.Marcuse, T.W.Adorno

oligarchie - z řec - vláda menšiny (ekon. nejbohatších). Poprvé definována Platonem a Aritotelem. Oligarchické struktury existují i v moderních dem. systémech.

patriotismus - společenskopolit. postoj vycházející z emotivního vztahu k vlasti, nebo místu narození (doslova k otčině) a příslušníkům vl. národa; nevylučuje úctu k jiným zemím a národům a respektuje jejich zájmy a práva.

pravice (polit.) - část polit. spektra, která se soc. identifikovala se zájmy vyšších spol. vrstev. Původně zástupci šlechty a kléru, kteří seděli ve francouzském národním shromáždění za Velké francouzké revoluce na pravé straně. Později protipokroková část polit. hnutí. Ekon. obhajuje zájmy vlastníků vůči pracujícím. Obhajují svobodné podnikání, vykořisťování, vládu menšiny nad většinou, vládu vůdcovské elity. Opakem je levice.

proletariát (lat.) - a) v antice nemajetná vrstva obyvatel ; b) v marx. třída námezdně pracujících, dělnictvo zbavené výr. prostředků, žijících z prodeje své prac. síly a podrobených kapital. vykořisťování.

propaganda (lat.) - prosazování idejí nebo polit. teorií přesvědčováním lidí o jejich správnosti. Zvláštním druhem je tzv. propaganda mocných, využívající ekon. nebo mocenské převahy menšiny k ovládnutí většiny (používaná v nacistickém Německu, stalinistickém SSSR a na kapitalistickém západě), zneužívající poznatků sociol. a psychol. (reklamy, televizní vysílání), zaměřená na dlouhotrvající působení (na rozdíl od agitace).

rasismus - soubor pavědeckých představ založených na předpokladu fyzické a duševní nerovnosti různých ras. Musíme však rozlišit rasismus jako směs sociálně psychol. stereotypů a předsudků, jež výrazem krajního etnocentrismu a xenofobie na jedné straně a soustavný rasový útlak na straně druhé. Rasismus často nabývá fanatických podob (v.t. šovinismus) a může přerůst i v systematický teror. Jako součást soc. demagogie bývá rasismus často výrazem uměle živených nálad vyvolaných soc. napětím (hledání univerz. viníka, snaha aby odpovědnost za soc. krizy nepadla na vládnoucí elitu); může se stát programem polit. hnutí a stran i oficiální státní politikou (fašist. Německo, JAR v 60-80.letech 20.stol.). Často zaměřen proti izolované menšině se zřetelnými odlišnými znaky fyzickými, jazykovými, náboženskými, popř. profesními. Specifickým typem, a pravděpodobně nejdéle trvající a nejrozšířenější formou rasismu je antisemitismus. Názor o privilegovaném postavení tzv. bílé rasy uměle rozšířen kapitalistickou a politickou elitou v 18. a 19. stol. v souvislosti s koloniální expanzí evropských národů i s ideologií amer. Jihu. Systematizace rasistického myšlení se poprvé objevila u A.de Gobineaua. Ucelenou polit. teorií se stal v 2. pol. 19.stol. v souvislosti s osvojením si darwinismu sociálního . Biol. determinisus (myšlenka přirozeného výběru, boje o přežití nejsilnějšího ap.) se stal základem ospravedlnění existující nerovnosti, vykořisťování a zotročování všech neevropanů. Rasismus rozšířen zejm. před 1. a 2.sv.válkou z důvodu vzniku národních států, rasistické tendence jsou však přítomny dodnes prakticky ve všech zemích kde je třeba zdůvodnit vykořisťování některé skupiny obyvatelstva (vzrůstající v souvislosti se soc. a hosp. krizí). Přestože 1965 jsou všechny formy rasismu odsouzeny OSN, v poslední třetině 20.stol. je patrný nárůst jak v Evropě tak v Americe, i v některých afr. a asijských zemích.

Rousseau - Jean Jacques, 28.6.1712-2.7.1778, franc. filosof, soc. kritik, spisovatel a hudební skladatel; ideový předchůdce Velké francouzské revoluce. Ve filosofii dualista a senzualista, v sociolog. ostrý kritik feud. vztahů, despocie a soukromého vlastnictví, obhájce rovnosti lidí. Syn hodináře a učitele tance z Ženevy, matka zemřela při porodu. Prožil doby hladu a bídy, rád se toulal. 1728 utekl do Francie, kde se ho ujala paní Warensová, jeho "maman", vychovatelka i přítelkyně. Vystřídal řadu povolání, studoval i v semináři. 1736-40 prožil nejšťastnější léta opět s paní Warensovou v Charmettes; zde si doplnil vzdělání. 1741 odešel do Paříže s touhou vyniknout jako skladatel. Uspěl však v literatuře, získal první cenu v konkursu dijonské akademie za pojednání Přispěl pokrak ve vědách a umění k čistotě mravů? 1752 píše Rozpravu o vědách a umění, 1754 O původu nerovnosti mezi lidmi - hl příčinu polit. a spol. nerovnosti viděl v soukr. vlatnictví, hlásá návrat k neporušenosti přírody. Spolupracoval na Encyklopedii články o hudbě. 1756 odchází z družkou, s níž má několik dětí na samotu k paní d'Épinay (1726-1783), v jejímž salónu se scházeli hlavně encyklopedisté. Po roztržce s hostitelkou se stěhuje do Montmorency. Zde vydává své hlavní spisy: milostný román v dopisech Nová Heloisa (1761) - zdůraznil čistotu citu, Dopis d'Alembertovi o divadle a filosofický spis O společenské smlouvě neboli o zásadách státního práva, která se později stane evangeliem předáků franc. revoluce. Obnovení přirozeného vztahu je obnovením rovnosti všech; lidé mohou být současně poddanými i suverény, neboť "svoboda je poslušnost vůči zákonu, který jsme si stanovili". Teorii smouvy společenské obohatil pojmem "suverenita lidu", která zaručuje všem občanům svobodu, rovnost a nedotknutelnost majetku. Oproti osvícenskému zbožnění rozumu, kultury a civilizace vyzvedl přírobu a cit; "aristokratický" tón osvícenství nahradil "plebejským" demokratismem. V pedagogickém spisu Emil čili o výchově vyzdvihl přirozené praktické působení; v rozumové výchově má být východiskem rozvoj smyslů, čistota citu a přiblížení přírodnímu životu (svých 5 dětí však dával do sirotčince). Tento spis byl odsouzen (zejména pro deistickou kapitolu - Vyznání savojského vikáře) a Rousseau musel uprchnout. Nejdříve do Švýcarska, a pak do Anglie. Všude se setkává s problémy (již se rozešel s encyklopedisty). Vrátil se do Paříže. Vypořádat se s životem se snažil prostřednictvím autobiografického Vyznání - vyjadřuje subjektivitu nekonformního jedince. Poté ještě napsal Rousseau soudcem Jean Jacquese a Dumy samotářského chodce. Svou kritikou kultury a strohé racionality inspiroval romantismus.

SA - Úderný oddíl (Sturmabteilung) – Ozbrojená teroristická polovojenská organizace založena NSDAP 4.11.1921. Adolf Hitler ji používal k terorizování polit. protivníků. Jejich krycí náplní byl sport a tělovýchovné organizace. V roce 1923 jejich vedení převzal R.Hess. Jako dobrovolnický sbor Reichswehru byly SA vybaveny uniformami a zbraněmi. Po nevydařeném puči rozpuštěny a znovu obnoveny 1925 při znovuzaložení NSDAP. Od 1926 po založení oddílu SS ztrácela polit. vliv. Mezi lety 1930-32 vzrostl počet příslušníků SA ze 100 000 na 300 000. Po Hitlerově nástupu k moci žádalo řadové členstvo vyhlášení demagogicky slibovaných reforem. Hitler vzniklou situaci vyřešil 30.6.1934 likvidací pohlavárů SA (noc dlouhých nožů). Poté byla SA odzbrojena a přeměněna na organizaci pro předvojenskou výchovu a strážní službu. Poté se postupně stala významnou součástí nacistického systematického teroru (kontrola závodů, uličních bloků, činnost v okupovaných zemích).

SD - Bezpečnostní služba říšského vůdce SS (Sicherheitsdienst des Reichsfüres der SS) – Vznikla 1932 jakp tajná služba NSDAP a byla součástí SS, která měla původně za úkol kontrolovat členy nacistické strany, postupně však kontrolovala všechny oblasti života v nacistickém Německu. 1932-41 pod vedením R.Heydricha, 1941-45 E.Kaltenbrunnera. Po roce 1936 měla společné vedení s gestapem a roku 1939 získala rozhodující vliv v RSHA. Za druhé světové války zvláštní oddíly SD vyvražďovaly civilní obyvatelstvo, válečné zajatce a partyzány. Mezinárodním vojenským tribunálem v Norimberku prohlášena SD za zločineckou organizaci a zakázána.

skinheads - hnutí vzniklé v polovině 60. let ze seskupeních jako Teddy Boys, Mods (předchozí Rock´n´Rolloví nadšenci, nakrátko ostříhaní, téměř přepjatě upravení na straně jedné, na druhé straně vyznavači jízdy na skútrech, euforických drog a černé soulové hudby) a Rudies (černá mládež z Indie). Při svém vzniku neměli charakter politického hnutí; jednalo se o dobový sociální protest dělnické mládeže z průmyslových aglomerací. Raní skinheads se vyznačovali hrdostí na svůj dělnický původ, patriotismem, puritánstvím, distancovali se od hippies, drog a intelektualismu. Oblíbenou hudbou bylo ska a reggae. Svou módou (těžké pracovní boty, seprané levisky a košile značky Ben Sherman), proletářským šovinismem, patriotismem, zápalem pro pivo, box a fotbal a dalšími rysy se skinheads podle některých autorů pokusili symbolicky znovuvytvořit tradiční anglickou dělnickou komunitu. Projevovali se hlavně na fotbalových zápasech, častými konflikty s policiií. Hnutí již počátkem 7O. let značně zesláblo. K oživení došlo až na konci desetiletí ve spojení s explozí hnutí punk a hosp. krizí v Anglii nejhorší od 2.sv. války. Muzika se posunula od ska k Oi! punku, tvrdé hudbě s texty výrazně protestující proti všemu. Oproti původnímu apolitickému pojetí subkultury se část skinheads začíná radikalizovat směrem doprava. Velkou úlohu při formování skinheads jako mezinárodního politického hnutí sehrál mladý muž jménem Ian Stuart Donaldson. Založil r.1977 kapelu Skrewdriver a o 2 roky později zorganizoval politickou skupinu White Noise, která brzy upoutala pozornost neonacistické organizace British National Front. V roce 1981 se přejmenovala na Blood and Honour. V této době (první polovina 8O. let) se skinheadské hnutí dostává na kontinent a rychle tu zdomácňuje. Dominantním se stává právě fašisující směr (který se v Německu vlivem tradic dostává na neonacistické pozice). Obdobná je i situace v Itálii, Španělsku, Belgii, Francii, Skandinávii. Jedním z hlavních úkolů se stalo zpochybňování fašistických válečných zločinů a propagace pohlavárů Třetí říše (A. Hitler, H. Hesse, …). Důležitou úlohu při integraci evropských neonacistů má již zmíněná organizace Blood and Honour. Od roku 1987 se otevřeně deklaruje jako nacionálně socialistická; v jejím londýnském sídle se scházejí špičky tohoto hnutí, včetně německého ultrapravicového teroristy Manfreda Roedera. Hnutí se šíří i do USA. Američtí White Power skinheads jsou reprezentováni např. organizací Hammer Skinheads, úzce napojenou na Ku-Klux-Klan, American Nazi Party nebo W.A.R. (White Aryan Resistance). Všechny tyto pravicové odnože skinheads bývají souhrně označovány jako Boneheads. V reakci na vzrůstající vliv fašistického tábora vznikla v New Yorku v roce 1986 frakce tzv. S.H.A.R.P. skinheads (Skinheads Against Racial Prejudice - skinheadi proti rasovým předsudkům, sharp = ostrý), programově bojujících proti rozmachu rasismu uvnitř hnutí. Sharps představují jednu z nejsilnějších frakcí Skins na světě. Jsou proti útisku jakýchkoli menšin a proto jsou i propagátory myšlenky "skins and punks unity", to jest "mírového stavu" se stoupenci hnutí punk - fašizující skinheadi totiž vedou s punkery nevyhlášenou válku. Je třeba zmínit i odnož skinheadského hnutí, tzv. Redskins nebo R.A.S.H.(red and anarchy skinhead). Tato skupina se zformovala v Británii pod vlivem tvorby stejnojmenné hudební skupiny a názorově patří k militantním frakcím levicových autonomů. Ze skinheadské tradice převzali vedle image i kult proletářské hrdosti a nesmlouvavosti, který spojili s marxistickými myšlenkami. Po pádu Železné opony se hnutí skinheads dostává i do střední a východní Evropy. Bohužel opět je dominantní fašisující směr.

šoa - hebr. zničení, řec. holocaust, zápalná oběť - vyvraždění kolem 6 mil. Židů nacisty za 2.sv. války. Nedílnou součástí nacismu byl zločinný rasismus a antisemitismus, namířený proti Židům, ale i Romům a slovanským národům. V zás. rozporu s věd. poznáním a evrops. human. tradicemi prohlásili nacisté Židy za tzv. nižší rasu a za podstatu dějin boj mezi Árijci a Židy. V první fázy vyhlásili rasistické norimberské zákony a zbavili Židy občanských práv a majetku. V druhé fázy je izolovali fyzicky deportovali do ghett, jež byly druhem koncentračních táborů . Již zde mnoho Židů zahynula hladem a nemocemi. Na konferenci ve Wannsee v lednu 1942 vyhlásili nacisté program vyvraždění Židů pod názvem "Endlösung" (konečné řešení). Vyvražďování prováděla zprvu v okupované vých Evropě zvláštní komanda. Pak nacisté zřídili síť vyhlazovacích táborů, kde byli Židé zabíjeni po statisících v plynových komorách. Odpovědí bylo povstání ve veršavském ghettu na jaře 1943, nacisty brutálně potlačené. Nacistická genocida Židů patří k největším zločinům lidských dějin.

socialismus - (z lat. socius - společník) - myšlenka a hnutí, které se snaží liberálně kapitalistický soukromovlastnický hospodářský a spol. řád nahradit systémem založeným na společném vlastnictví výrobních prostředků. Cílem je dosažení ideálů rovnosti, spravedlnosti a mezilidské solidarity cestou soc. reformy (reformní) nebo revoluce (revoluční). Klade si tyto cíle: změna majetkových a právních vztahů ve společnosti, změna struktury hospodářství, boj proti výsadám ve vzdělání a změna stát. zřízení. Hist. formy socialismu: a) raný (družstevní a utopický) ; b) vědecký (marxismus) ; c) reformní (revizionismus, soc.dem., Fabiánská spol.) ; d) křesťanský ; e) leninismus ; f) neomarxismus (frankfurtská škola, nová levice) ; je třeba odlišovat ještě systémy hlásící se k socialismu nebo používající socialismus ve svém názvu, ale nemající se socialismem nic společného, naopak proti socialismu a jeho principům bojující - nacismus a stalinismus.

socialšovinismus - jeden z projevů šovinismu, oportunistický směr v mez. dělnickém hnutí, jehož nositelé podporovali šovinistickou politiku buržoazie své země. Výrazně vystoupil v době 1.sv. války uvnitř stran 2. internacionály, kdy vedení těchto stran zaujalo pozice "obrany vlasti" a otevřeně přešlo na stanovisko "své" buržoazie.

sovět - (rus), rada - zast. orgán v Rusku od 1917; od 1922 místní orgán státní moci a správy ; Nejvyšší sovět 1936-93 parlament Ruské federace, svazových republik a celosvyzový parlament býv. SSSR.

šovinismus - (podle granátníka N.Chauvina, satirické postavy z franc. komedie bratří Cogniardů) - a) krajní podoba nacionalismu; slepá víra v nadřazenost svého národa a méněcennost národů jiných, hlásání nacionální výlučnosti a rozněcování nenávisti k jiným národům. Vykořisťovatelské třídy šovinismus podporují a využívají (viz. socialšovinismus) . Může souviset s iredentou, rasismem a antisemitismem ; b) přeneseně v ideologii a terminologii souč. radikálního feministického hnutí slepá víra v samozřejmou nadřazenost muže nad ženou.

SS - Ochranný oddíl (Schutzstaffel) – Ozbrojená teroristická organizace NSDAP v Německu. Vznikla roku 1925 jako elitní organizace SA z fanaticky oddaných a zaručeně ”árijských” přívrženců A.Hitlera sloužící jako jeho osobní stráž. Od 1929 stál v čele H.Himmler. Po 1936 reorganizována.Vedle SD vznikly z SS další oddíly tzv. SS-Totenkopferbände (Svazy umrlčí lebky) určené ke střežení koncentračních táborů, nebo Waffen-SS, bojové jednotky německé armády. Jejich moc se stále upevňovala a pronikala nejen do politické a vojenské sféry, ale také do hospodářské. V listopadu 1939 spadla správa kriminální a tajné policie (Gestapa) pod řízení SS a všechny represivní orgány pod RSHA. SS také ovládaly a řídily vyhlazovací politiku nacismu proti židům a národům okupovaných zemí. Jedno oddělení RSHA pod vedením A.Eichmanna se zabývalo ”konečním řešením židovské otázky”, tak vyvražďováním německých bojovníků antifašistického odporu. Na vojenském tribunálu v Norimberku (1.10.1946) bylo SS prohlášeno zločineckou organizací a zakázány. I přes to bylo roku 1951 povoleno založení organizace spojující bývalé příslušníky Waffen-SS, která rehabilituje ”tradice” SS (HIAG), a mnozí bývalí členové SS zastávají významná místa ve státním a hospodářském aparátu Spolkové republiky Němemecko.

Stalin - Josif Vissarionovič (Džugašvili), 21.12.1879-5.3.1953, sov. politik gruzínského původu. Narozen ve vesnici blízko Gori na Kavkaze, v roce 1898 pro revoluční činnost vyloučen z ortodoxního kněžského semináře v Tbilisi. Od roku 1901 byl členem výboru SDDSR v Tbilisi. Za ilegální činnost byl několikrát zatčen a poslán do vyhnanství na Sibiř (pokaždé upchl). Před 1.sv. válkou pobýval často na Západě ; 1912 člen ruského byra ÚV SDDSR, kde byl považován za experta na národnostní problematiku (Marxismus a národní otázka),založil stranické noviny "Pravda" . Stalin, jehož si Vladimír Iljič Lenin vážil jako organizátora, přišel v březnu 1917 do Petrohradu a po počátečním váhání podpořil Leninův plán ozbrojeného povstání. Ve věku 37 let se stal lidovým komisařem pro národnostní otázky, lidovým komisařem státní kontroly a dělnicko-rolnické inspekce. Od 1919 člen politbyra ÚV VKS, 1922 generální tajemník ÚV VKS a vzdal se státních funkcí. Spoléhal na stranickou linii a ve 20.letech se vydal cestou za absolutní mocí. Přerušil slibně se rozvíjející NEP a v duchu teze o "socialismu v jedné zemi" vyhlásil program industrializace (1927), kolektivizace (1928) a pětiletých plánů, jež byl provázen masovými přesuny obyvatelstva a plánovanými hladomory. Dokončil likvidavi dem. opozice a koncem 20.let začal likvidovat i opozici uvnitř strany samé (Trockij, Kameněv, Zinivěv, Bucharin, Rykov). Tato kampaň vyvrcholila moskevskými procesy ve 30. letech. Sebevědomý Stalin uzavřel na prahu 2.sv. války dohodu s nacistickým Německem, jejíž plodem bylo rozdělení Polska 1939 a územní zisky 1940 (pobaltí, Rumunsko). 1941 se nechal jmenovat předsedou rady lidových komisařů a po vpádu něm. vojsk do SSSR se stal předsedou Státního výboru obrany a vrchním velitelem sov. ozbrojených sil (od 1945 generalissimus). Ze 2.sv. války vyšel SSSR územně posílen a podařilo se mu posunout sféru vlivu dále na západ. Režim vytvořený Stalinem byl spolu s Hitlerovým nacismem nejhrůznější diktaturou v dějinách lidstva (viz. stalinismus). Ve své syrové podobě se stal nepřijatelným i pro KSSS. Proto její 16. sjezd 1956 obsoudil nejhorší výstřelky stalinismu a kult osobnosti Stalina jako jev cizí leninismu.

stalinismus - ideologie vlády a diktátorská praxe J.V.Stalina v období sov. dějin 1928-53. Ideologicky založena na nacionalismu, překroucené podoby leninismu a despotismu. Jedna z nejúplnějších a nejpropracovanějších diktatur v dějinách, která vládla pomocí lží a teroru. Zákl. Stalinovou myšlenkou bylo zmocnit se sov. spol. natolik, aby byla vhodnou základnou pro vítězství stalinismu ve světě. Za tím účelem prosadil myšlenku budování "socialismu" v jedné zemi. Stalinimus byl asketický a militaristický. I když přivedl Stalin SSSR k postavení svět. velmoci a tím uspokojil nacionalisty, dosáhl toho nevídanými represemi a zločiny. Odhaduje se, že za stalinismu přišlo o život nejméně 40 mil. lidí. Ideologie a praxe stalinismu byla aplikována obdobně v zemích stř. a vých. Evropy kde po 2. sv. válce získala moc kom. strana. Všechny kom. strany vzniklé v této nebo pozdější době (i strany vzniklé z těchto kom. stran po pádu stalinismu na konci 80. a začátku 90. let), byly založeny na teoretické podobě stalinismu.

Stirner - Max, (Johannes Kaspar Schmidt)25.10.1806-26.6.1858, něm filosof. Studoval filosofii a teologii v Berlíně, Erlanden a Königsbergu (Královci) . Patřil k berlínskému okruhu mladohegeliánů, obhajoval osvobození lidského individua od veškeré autority. Jedinou realitou je podle Stirnera "já", jedinec, který vytváří veškerou skutečnost. Úplného osvobození jedinec dosáhne až tehdy, když se zbaví idejí a institucí, které jej svazují (stát, náboženství, vlastnictví, národ) atd.; byl teoretickým předchůdcem ideologie anarchismu. Jediné dílo: Jedinec a co mu náleží ,1844

Trockij - Lev Davidovič (Bronštejn), 26.10.1879-21.4.1940, rus. a sov. politik. Pocházel z ukrajinské židovské rodiny, 1897 se zapojil do soc.dem. hnutí. Za revoluční činnost a za založení "Jihoruského dělnického spolku" 1898 uvězněn a poslán do vyhnanství na Sibiř. 1902 podařilo se mu uprchnout do Londýna za Leninem. Nejprve se připojil k menševikům. Pro účast v revoluci v Petrohradě (předseda prvního sovětu) 1905 byl opět zatčen a 1907 odešel znovu do exilu, kde pracoval jako novinář. V květnu 1917 se tento zastánce "permanentní revoluce" vrátil do Petrohradu a připojil se se svými přívrženci k Leninovi, v říjnu znovu předseda petrohradského sovětu. Jako předseda vojenského revolučního výboru řídil třicetiosmiletý Trockij říjnové povstání a stal se lidovým komisařem zahraničných věcí (do 1918), především díky němu docházelo k odkladům podpisu brestlitevského míru s Německem. Od počátku občanské války do 1924 lidový komisař obrany, hl. organisátor Rudé armády. 1920-21 ministr dopravy. 1917-27 člen ÚV, 1919-26 člen polit. byra ÚV VKS. Trockij byl stoupenec revolučnější politiky než sama VKS, hlásal teorii permanentní revoluce, revoluční války a pokračování v politice revolučního komunismu. V boji o následnictví po umírajícím Leninovi byl postupně vytlačován Stalinem a jeho variantou "socialismu" v jedné zemi. Trockisté byli poraženi 1924, o dva roky později se spojili s "novou opozicí" (Kameněv, Zinověv) a u příležitosti 10. výročí VŘSR se pokusili zorganizovat demonstrace v Moskvě a Leningradu, zaměřené proti Stalinovi a "pravici" (Bucharin, Rykov, Tomskij) Už v prosinci 1927 byli trockisté vyloučeni 15.sjezdem ze strany. Trockij sám byl poslán do vyhnanství do Alma-Aty v Kazachstánu. 1929 byl na základě obvinění z antisovětské činnosti odsouzen k druhému nejtěžšímu trestu - ztrátě sov. občanství a vyhnanství za hranice SSSR. Žil v exilu (Turecko, Francie, Norsko, Mexiko), publikoval proti Stalinovi, založil 4. internacionálu. Na příkaz Stalina zavražděn v mexickém exilu agentem sov. tajné policie.

Hlavní podklady:
Encyklopedický slovník, nakladatelství Odeon a společnost Encyklopedický dům,1993 Praha
Encyklopedie osobností Evropy, nakladatelský dům OP, 1993 Praha
Ilustrovaný encyklopedický slovník, nakladatelství Československé akademie věd, 1981 Praha
Malé dějiny filosofie - Hans Joachim Störing, ZVON, české katolické nakladatelství, 1993 Praha
Všeobecná encyklopedie ve čtyřech svazcích, nakladatelský dům OP Diderot, 1997 Praha
+ další knihy a články