ŽENY KOLEM PUNKU

(zin Bloody Mary 9, zima 2004)

Žen okolo punku je nekonečno a je tomu tak pravděpodobně díky tomu, že náš zkažený svět neustále plodí nové a nové punkerky, vznikají další punkové kapely, píšou se další punkové fanziny. Jednoduše řečeno: punkerky tu byly, jsou a budou až do konce světa. Tento článek se však neorientuje pouze na ně, ale i na některé známé a slavné ženy s punkem jakkoli spjaté. Bohužel se nám nevešly všechny, za což se vám i jim omlouvám. A teď už fakta:

Nancy Spungen: přítelkyně Sida Viciouse (basák ze Sex Pistols). Peroxidová blondýna z Philadelphie byla groupie (fanynka, která cestuje se svou oblíbenou kapelou, spí s jejími členy a podobně) několika známých kapel - Aerosmith, Ramones, Heartbreakers. Za poslední jmenovanou kapelou vyrazila do Británie v prosinci 1976, aby podpořila jejich Anarchy tour. Hledala prostě někoho, kdo by ji dostal mezi slavné lidi. Přes Heartbreakers se dostala k Sex Pistols, kde něco zkoušela i na Johnnyho Rottena. Nevyšlo to a tak zkusila druhého nejslavnějšího, Sida. Jak to dopadlo, všichni víme: oba závislí na heroinu, zfetovanej Sid nakonec Nancy zabil, šel sedět, Malcolm McLaren ho dostal z vězení ven, Sid se předávkoval a zemřel.

Helen Of Troy: (Helen Wellington Lloyd) trpaslice z jižní Afriky, která se objevila ve filmu The Great Rock'n'roll Swindle a vystupovala se Sex Pistols na jejich koncertech ve Velké Británii. To ona vytvořila jejich slavné barevné "vyděračské" logo sestavené z písmen vystříhaných z novin. Jeden čas byla i milenkou Malcolma McLarena (manažera Sex Pistols).

Chrissie Hynde: přistěhovalkyně z amerického Ohia byla také po nějakou dobu prodavačkou v obchodě Sex. Nepohodla se ale s Vivienne Westwood a dostala padáka. Chtěla si vzít Sida Viciouse, aby mohla zůstat ve Spojeném království, dokonce mu za to zaplatila (dvě libry), ale se Sidem byl v tu dobu veden soudní proces, takže ze svatby sešlo. Chrissie také učila hrát Johnnyho Rottena na kytaru, ale bezvýsledně. Hrála s kapelama Moors Murderers, 999 a potom založila úspěšnou skupinu Pretenders. Její jméno je spojeno s anti-vivisekční frontou. Vzala si Jima Kerra ze Simple Minds.

Sue Catwoman: (Sue Lucas) nejzajímavější tvář původní punkové scény s originálním kočičím účesem, který pro ní vystřihlo jedno kadeřnictví v Londýně v roce 1976. Byla součástí "punkové elity", která si říkala The Bromley Contingent. Ze scény zmizela s rozpadem Sex Pistols. Přes svůj odvážný zjev byla údajně pěkně stydlivá. Ve filmu The Great R'n'R Swindle ji hraje mladá herečka.

Pauline: šílená punkerka, zmiňovaná v písni Bodies od Sex Pistols. Žila v blázinci kdesi u Birminghamu, dokonce měla opravdu dům na stromě, přesně jak Pistols zpívají a skutečně jim odtamtud posílala dopisy. Z toho stromu ji ošetřovatelky ústavu nemohly dostat, Johnny Rotten říká, že až punk ji dostal na zem. Kapelu pak doslova pronásledovala. Paul Cook: "Byla to pěkná holka, ale měla ty šílený oči." "Divnej začátek písně Bodies mi ji pořád připomíná", dodává Steve Jones.

Vivienne Westwood: bývalá učitelka, designérka punkového oblečení a milenka Malcolma McLarena. Dohromady s ním vlastnila obchod s fetiš- a punk-módou na King's Road v Londýně s názvem Sex. Vymyslela ono známé tričko s nápisem Destroy. Byla nejúspěšnější punkerkou ve své době, i když o punkové hudbě věděla údajně hodně málo. Určovala totiž punkovou módu. V současnosti je to velmi uznávaná módní návrhářka.

Jordan: další prodavačka v obchodě Sex. Nosila cokoliv, co Westwood navrhla - i ty nejvíce šokující modely, čímž se stala populární a známou punkerkou na londýnské scéně. Johnny Rotten jí jednou svlékl přímo na pódiu při koncertu Sex Pistols. Byla také manažerkou původně punkové kapely Adam And The Ants v jejích začátcích kolem roku 1977.

Gaye Advert: (Gaye Atlas) hrála na basu v The Adverts. Díky černým očním stínům měla oči jako panda, nosila koženou bundu a černé kalhotky, které ukazuje na jedné slavné fotografii. Párkrát se objevila spolu s The Adverts v televizním pořadu o hudbě Top Of The Pops, psalo se o ní i v hudebním magazínu Sounds a asi také díky tomu se stala sexsymbolem. Bubeník Lorry Driver o ní prohlásil, že to byla hrozná tyranka a že kvůli z ní z kapely odešel. Gaye a její dlouholetý přítel TV Smith (zpěvák The Adverts) spolu stále žijí. Gaye bojovala za práva zvířat, za politickou reformu a ve feministickém hnutí až do poloviny osmdesátých let.

Poly Styrene: (Marion Elliot): špičková a originální punková zpěvačka ve špičkové a originální punkové kapele The X-Ray Spex. Pocházela z Brixtonu, nosila rovnátka (tenkrát asi ještě nebyl piercing) a psala všechny texty i hudbu pro svou kapelu. Opravdu vynikající zpěvačka se po rozpadu kapely v roce 1979 přidala k sektě Hare Krishna. Ještě předtím (1978) ale s kapelou vydala album Germ Free Adolescents, na kterém je slavná píseň Oh Bondage Up Yours!, která byla v konzervativní Británii zakázána. Text je na první pohled tak trochu o sado maso praktikách, ale to je spíš metafora, která má poukázat na roli žen ve společnosti. Poly se vůbec ve svých textech vyjadřovala k různým "ženským" otázkám včetně třeba mýtů krásy. V roce 1995 se kapela dala znovu dohromady a vydala album Conscious Consumer.

Laura Logic: (Susan Whitby) saxofonistka kapely X-Ray Spex. Ve svých 16ti letech kapelu opustila (v roce 1977) a založila svou vlastní skupinu Essential Logic. Na saxofon také hrála na singlu (Get A) Grip (On Yourself) od The Stranglers.

Tracey O'Keefe: osmnáctiletá členka The Bromley Contingent, prodavačka a modelka obchodu Sex a velká fanynka Sex Pistols v roce 1978 zemřela na rakovinu kostní dřeně. Malcolm McLaren natáčel na jejím pohřbu záběry pro film The Great R'n'R Swindle a také obstaral pohřební věnec s nápisem Never Mind The Bollocks, Tracy, což se pozůstalým moc nelíbilo. Štěstí, že nezačal tisknout trička s motivem této události. Scéna s pohřbem byla nakonec z filmu vystřihnuta.

Simone Thomas: byla taktéž součástí The Bromley Contingent a navíc ještě hrála po dobu několika měsíců na housle v kapele Siouxsie And The Banshees. Řekla: "Nebyla jsem opravdová punkerka, jen jsem nosila ty hadry, kteří podpořily mou image".

Blitz: nemyslím legendární Oi! kapelu z New Mills - jedná se o shodu jmen. Kapela, o které píšu, vznikla roku 1977 a v jejím čele stála drsná punkerka. Jejich píseň Strange Boy se objevila na albu Farewell To The Roxy. Kapela brzo zanikla.

The Innocents: dívčí kapela z Londýna, která hrála punk podobný tomu, jaký hrály The Slits ve svých začátcích. Chtěly hrát na turné Out On Parole spolu s The Clash a The Slits, ale nevím, jestli se jim to podařilo. The Innocents také brzo zmizely ze scény.

Siouxsie Sioux: členka The Bromley Contingent, fanynka Sex Pistols a zejména zpěvačka kapely Siouxsie And The Banshees. Byla vzorem pro mnoho tehdejších punkerek, možná i proto, že na jevišti hajlovala, a nosila oblečení jednou s hákovým křížem, jindy zase se židovskou hvězdou. Jako doprovod Sex Pistols se zúčastnila slavného interview v televizi, kde se Bill Grundy snažil kapelu co nejvíc ztrapnit. Po odeznění první vlny punku se z kapely stala popová kapela.

Debbie Juvenile: blízká přítelkyně Siouxsie a také členka The Bromley Contingent. Sedmnáctiletá peroxidová blondýna je vidět na začátku filmu The Great R'n'R Swindle jakožto doprovodná zpěvačka, zpívající stejnojmennou píseň.

Linda Ashby: další žena z The Bromley Contingent, byla přítelkyní Malcolma McLarena. Bavila svoje klienty v hotelu St. James a zajímala se víc o fetiš scénu, než o punk. V punkovém filmu od Alexe Coxe Love Kills je údajně scéna, kde Lindin klient dostává výprask od Nancy Spungen.

Celia: (Celia Collin) zpěvačka, její doprovodná kapela se jmenovala The Mutations. Zvláštní na tom je, že The Mutations = The Stranglers! Dalším pojítkem se slavnou punkovou skupinou The Stranglers je, že Celii objevil jejich manažer v jedné restauraci v Chelsea. Zpívala jak skladby Marlen Dietrichové, tak i písně kapel Velvet Underground a The Kinks.

Crystal: v roce 1977 psala punkový fanzine More On s další punkerkou Sarah. Jako první psaly o kapele The Slits. Crystal také pořídila mnoho fotografií tehdejších punkových kapel. Sarah vzpomíná: "More On č. 1 jsme napsaly za jedno odpoledne během dvou hodin ve škole".

Girlschool: ženský protiklad kapely Motörhead. Ve svých počátcích hrály obě tyto kapely punk a dokonce spolu i koncertovaly. I z Girlschool se pak stala metalová kapela. Hitovka Emergency, kterou hrála Oi! banda Infa Riot, je převzata právě od Girlschool.

Faye Fife: byla spolu s Eugenem Reynoldsem vůdkyní skotských Rezillos. V roce 1978 se kapela objevila v televizním pořadu o hudbě Top Of The Pops a zahrála si spolu s The Ramones na silvestrovském koncertě v klubu The Rainbow (1977/1978). Po tomto úspěšném období se kapela rozpadla, ale potom se ještě několikrát dala dohromady pod různými názvy - nejčastěji The Revillos, zatímco polovina kapely se přidala k The Human League.

The Slits: kapela ze samých punkerek! V roce 1976 se čtrnáctiletá zpěvačka Ari Up (Arianna Forster) a bubenice Palmolive (Paloma Romero) daly dohromady s kytaristkou Kate Korus (původem z jiné ženské kapely The Castrators) a basačkou Suzi Gutsy a společně zformovaly tuhle zajímavou kapelu, která hrála punk obohacený o jiné hudební styly. Poté, co Kate odešla a založila kapelu The Modettes a Suzi přešla k The Flicks, sestavu Slits doplnila Viv Albertine a Tessa Pollit (z The Castrators). V této sestavě kapela hrála s The Clash na jejich White Riot Tour 1977 spolu s The Buzzcocks. V roce 1978 Palmolive přešla ke kapele The Raincoats a na post bubeníka se dostal Budgie (potom hrál i se Siouxsie And The Banshees).

Nora Forster: (matka Ari Up) byla přítelkyní Jimiho Hendrixe i punkové průkopníka Chrise Speddinga (stěžoval si, že nemohl psát písničky, když vedle v pokoji dvanáctiletá Arianna trénovala hru na piano). Později se provdala za Johnnyho Rottena (zpěváka Sex Pistols), s kterým žije dodnes. Také byla manažerkou Arianniny kapely The Slits.

Pauline Murray: zpěvačka kapely Penetration, pojmenované podle písně Iggy Popa. Byla studentkou umění a v době založení kapely (1976) jí bylo 18 roků. Měla vynikající hlas, připomínající hlas Dolores O' Riordan, zpěvačky z The Cranberries. V roce 1977 hráli Penetration s Generation X (Billy Idols a spol.) v legendárním klubu Roxy v Londýně. Ještě téhož roku podepsala kapela smlouvu s Virgin Records. Po vydání dvou alb se kapela rozpadá a Pauline Murray zakládá kapelu The Invisible Girls. Potom se vydává na sólovou dráhu.

Blitzkrieg Bop: kapela ze severovýchodu Velké Británie, z okolí Middlesborough, měla ve své sestavě sólovou kytaristku Glorii. Vydali singl Let's Go, Gloria z kapely odešla a založila svou vlastní skupinu The Slaves, která však nikdy nekoncertovala. Gloria dostala práci a už se ke hraní nevrátila.

Beki Bondage: první zpěvačka legendární punkové kapely Vice Squad. Napsala snad jako první píseň o zneužívání zvířat k pokusům Humane, ale i v dalších svých textech se dotýká negativních věcí ve společnosti - třeba znásilnění. Kapela vydala dvě úspěšná alba No Cause For Concern a Stand Strong Stand Proud. V roce 1982 Beki z kapely odešla a založila svou vlastní skupinu Ligotage a potom The Bombshell. Na její místo přišla zpěvačka Lia, kapela podepsala smlouvu s firmou Anagram Records a vydala album Shot Away, které už není tak nabroušené jako předešlá alba. Před nějakou dobou kapela ohlásila comeback a odehrála šňůru koncertů, opět s Beki.

Lindsay: bubenice Oi! kapely Attak z New Mills u Manchesteru. Mimochodem je to sestra basáka Mackieho z vynikajících Blitz (těch, co hráli Oi!). Attak vydali v roce 1983 jediné album s názvem Zombies, ale můžeme je slyšet i na některých kompilacích (Oi! Oi! That's Yer Lot!, All Covered In Punk, A Country Fit For Heroes). Po vydání alba Zombies se kapela rozpadla. Hlas kytaristy, později i zpěváka kapely Attak, Garyho Basseta, můžeme slyšet i na albu Killing Dream od Blitz. Lindsay se v roce 1985 za Garyho provdala.

Deborah Harry: zpěvačka, textařka a nejblonďatějěší členka původně punkové kapely Blondie, kterou v roce 1973 založila spolu s Chrisem Steinem. Název kapely pochází z oslovení, kterým na Debbie volali řidiči kamiónů, když ještě pracovala jako servírka v podniku Max's Kansas City. Mimo jiné byla i modelkou časopisu Playboy. Blondie byli součástí rané americké punkové scény spolu s Patti Smith, Ramones, Talking Heads a dalšími, kteří ve svých začátcích koncertovali v newyorském klubu CBGB's (= Country, BlueGrass, Blues) Hillyho Crystala. Debbie Harry byla hlavní hvězdou kapely, na pódiu parodovala naivní blondýnky, nosila odvážné oblečky a divoce tančila. Začátkem roku 1981 vydala Debbie první sólové album. V roce 1984 se skupina Blondie rozpadla, ale Deborah Harry pokračovala v sólové dráze, někdy doprovázena skupinou The Jazz Passengers. Po dlouhé pauze se Blondie znovu dali dohromady v roce 1997 kvůli turné, o rok později vydali album No Exit a vyrazili odehrát další koncerty. Na pravděpodobně posledním albu, které nese název The Curse Of Blondie je mimo jiné píseň Hello Joe, věnovaná zemřelému zpěvákovi Ramones, Joeymu Ramoneovi.

Annabella Lwin: čtrnáctiletou zpěvačku kapely Bow Wow Wow objevil Malcolm McLaren v jedné londýnské čistírně. Annabella nebyla rodilá Angličanka, pocházela z Rangoonu v Barmě a neměla žádné předchozí hudební zkušenosti. Měla ale i přes svůj nízký věk poměr s McLarenem. Kapelu Bow Wow Wow, která spíš než punk produkovala hudbu indiánských kmenů, tvořili Annabelly ještě tři bývalí členové skupiny Adam And The Ants: David Barbarossa, Matthew Ashman a Leigh Gorman. Annabella si později nechala na hlavě vyholit číro, vystupovala v indiánských šatech a nechala se vyfotit polonahá na obal jednoho z alb kapely. Roku 1983 se skupina rozpadla, ale o čtrnáct let později se dali Annabella a Leigh Gorman znovu dohromady a spolu se dvěma dalšími hudebníky vyrazili na turné po Americe.

The Flowers Of Romance: tato kapela je spjata s mnoha slavnými punkovými osobnostmi. Původní členky tehdy ještě bezjmenné kapely, Jo Faull a Sarah Hall, byly přítelkyněmi Steva Jonese a Paula Cooka ze Sex Pistols a daly se dohromady s Viv Albertine a Palmolive z The Slits. Zpěvákem kapely (později údajně i saxofonistou!) byl Sid Vicious, který přišel s názvem The Flowers Of Romance. Autorem tohoto názvu je Johnny Rotten, který ho Sidovi navrhl pouze ironicky.

The Mo-Dettes: celodívčí kapela vznikla v roce 1979 v Anglii s původním názvem The Bomberettes. Z názvu Mo-Dettes by se dalo předpokládat, že se jednalo o mod kapelu, ale není tomu tak. Jejich hudba by se dala charakterizovat jako punk nebo pop-punk, srovnatelný s ranou tvorbaou kapel Raincoats nebo Slits. Basačka Mo-Dettes, Jane Crockford, nějakou dobu bydlela se Sidem Viciousem a s Johnnym Rottenem, kytaristka Kate Korus hrála dříve s The Slits a s The Raincoats. Ke konci osmdesátých let hrála Jane na bicí v kapele The Communards a později spolupracovala s Fun Boy Three a s Everything But The Girl. Zajímavost na závěr: Jane se později vdala za Woodyho (Daniela Woodgatea) z vynikající ska kapely Madness, nicméně jejich manželství nevydrželo.

Gymslips: další celodívčí banda z Anglie vznikla v roce 1982 a její hudba by se dala označit jako Oi! Jejich nejznámější album se jmenuje Rockin' With The Renees. Po rozpadu kapely v roce 1986 se bubenice a zpěvačka Karen Yarnell přidala nakrátko ke skupině Serious Drinking a později hrála s původní kytaristkou a zpěvačkou Gymslips, Paulou Richards (ex-The Deltones a Potato 5), ve skupině The Renees.

Známější kapely, kde hrály nebo hrají ženy: Crass (dvě zpěvačky, UK), Nina Hagen (Německo), Stinky Toys (zpěvačka, Francie), Black Flag (basačka, USA), Patti Smith Group (zpěvačka, USA), Suzi Quatro (zpěvačka, USA), Talking Heads (basačka, USA), Plasmatics (zpěvačka, USA), Violators (skoro samé ženy, jeden chlap v sestavě, UK), L7 (celodívčí, USA), Distortion (bubenice, UK), Deadline (zpěvačka, UK), Chumbawamba (dvě zpěvačky, UK), Action Pact (UK), Partisans (UK), Rubella Ballet (UK), Lewd (USA), Devotchkas (USA), Distillers (USA), Total Chaos (USA), a stovky dalších.

Sesbíral, přeložil a sepsal Tom gengs3.tom@seznam.cz

SKINHEAD GIRLS

Jestliže se v tomto čísle zabýváme tím, jak nejrůznější subkultury odrážejí všudypřítomný patriarchát, není možné vynechat z jejich přehledu skinheads, kteří i u nás začínají tvořit čím dál tím početnější a viditelnější součást subkulturního světa. A vzhledem k tomu, že jsme časopis feministický, zaměřím se především na ženskou část této subkultury: skingirls, rennies, byrds či chelseas, ať už je budeme nazývat jakkoliv. Přesto je nutné alespoň zčásti nastínit historii celé skupiny, neboť právě z ní mnoho přetrvávajících stereotypů pramení. Mým původním záměrem bylo zjistit o nich co nejvíce informací, jejich historiií, názorovými proudy, rozdělením na skupiny počínaje a barvou tkaniček konče. Najít zkrátka nějaký tmelící prvek. Ale ouha - po prostudování desítek tématických internetových stránek a zinů se zdálo, že se nikde nic podobného nevyskytuje. Jakoby skingirls coby samostatně smýšlející subjekt prostě neexistovaly. Dostupné informace o nich, většinou velmi kusé, odkazují v devadesáti procentech na fotografie dívek, fotografie spokojených skinheadských párů či skinheadských matek s dětmi, nebo účesy a debaty o tom, jak se nejlépe nechat ostříhat. Sem tam se ještě objevil i odkaz na nějakou pornostránku se skinheadskými aktérkami. Tolik tedy úvod k odrazům patriarchátu v subkultuře...
Existují i světlé výjimky, ke kterým se dostanu později, přesto si ale nedělám naděje, že by podnikavých dívek byla většina. To však bohužel platí ve všech subkulturách, ne jenom v této. Těmi výjimkami jsou ziny, internetové aktivity či labely, vytvářené a spravované dívkami pro dívky, ale, a to je důležitější, i pro všechny ostatní. Ty kromě fotek obsahují i jiné informace a zprávy o aktivitách. Z nich budu vycházet především. Vzhledem k poměrně malému objemu informací, které se mi podařilo získat, bude tento článek především jakýmsi jejich shrnutím a pokusem o analýzu, spojeným s mými komentáři. Ačkoliv já sama jsem v této subkultuře zainteresovaná, budu se snažit pojímat téma objektivně. Tak držet palce, ať se mi to podaří.

Historie

Historii nelze dělit na mužskou a ženskou (i když se o to některé feministické proudy 20. století snaží). Týká se obou složek společnosti, často však jedné z nich více co do viditelnosti. To platí i v tomto případě. Pár vět o historii skinheads bude sice pro většinu z vás jen omíláním dávno známých informací, pro některé snad ale něčím novým.
Skinheadské hnutí vzniklo v Británii na konci 60. let. Část dělnické mládeže se tehdy vzhlédlo v kultuře jamajských přistěhovalců a začalo ji napodobovat. Drsnější hoši se vyseparovali z tzv. Mods, kteří byli údajně zhýčkaní a zcela jistě méně násilní, a začali si stříhat vlasy na krátko. To bylo jednak součástí nové módy, jednak prevence, aby je nikdo nemohl chytat za vlasy při pouličních bitkách. Tito chlapci z dělnické třídy si dali název Skinheads.
Kult agrese byl, je a bude vždy součástí skinheadského hnutí. Jestli je to dobře nebo špatně ponechme k posouzení jiným. Je to prostě fakt. Osobně zastávám názor, že v některých případech je násilí naprosto ospravedlnitelné, například jedná-li se o eliminaci neonacistů atd. Kult agrese byl v počátcích většinou spojen s fotbalem. S původními skinheads je také spojen vznik legendárního britského fotbalového násilí.
Šedesátá léta se tedy nesla ve jménu dělnické třídy, fotbalu, bitek mezi fanoušky různých klubů a ska a reggae, které do Británie přišlo především spolu s jamajskými imigranty. Zato léta 70. znamenala radikální změnu. V tomto období totiž do skinheadského hnutí pronikla Národní fronta, britská národně-socialistická strana. Tedy ne úplně doslova. Protože skinheads se již tehdy vyznačovali násilným chováním, Národní fronta, která agitovala mezi pouliční mládeží, vtiskla svým nově příchozím rekrutům jejich image. To byl tedy moment, kdy rasistický prvek proniknul do skinheadského kultu, a to bez souhlasu jeho členů.
Na přelomu 70. a 80. let, kdy bylo existující punkové hnutí zkomercializováno, se rozčarovaní mladí lidé, kteří mu předtím věřili a viděli v něm opravdovou rebelii, rozhodli začít znovu a jinak. V ulicích se objevil nový druhu punk rocku, spojený čistě s dělnickou třídou. Nový hudební styl byl pojmenován Oi! a brzy si získal mnoho příznivců, jejichž řady se až do dnešního dne stále rozrůstají.
S novou muzikou se objevili i noví skinheads a propast mezi jednotlivými názorovými proudy se prohlubovala. Se vznikem nových kapel, často s politickými texty, se objevovala i výrazná názorová profilace, pravicová i levicová, která byla zaměřená na kritiku pracovní politiky a třídní boj. Byli (a jsou) i takoví, kteří prosazovali apolitičnost a odsuzovali levicově zaměřené skinheads zkrátka jen pro jejich političnost. Tato situace má kořeny v 80. letech a udržela se dodnes. Definici skinheads se liší od země k zemi, dokonce i od města k městu. Dnešní snaha o návrat k tradicím 60. let v Británii, Americe a většině Evropy vede k dalším tenzím - tentokrát mezi tradičními a netradičními skinheads.
Se skinheady se samozřejmě objevily i dívky - přítelkyně a manželky, které podporovaly své partnery. O tom, jakou roli sehrály při vzniku skinheadského hnutí, které bylo od počátku spíše chlapskou záležitostí, můžeme činit jen nekonkrétní závěry a dohady. Ale něco o tehdejších poměrech nám může napovědět rozhovor se skingirl Janice, která se v roce 1954 narodila v jižním Londýně. Tento rozhovor vyšel pod názvem Class of 69 v dívčím zinu Hard as Nails (Tvrdé jako nehty) a vybrala jsem z něho několik otázek, týkajících se postavení dívek v hnutí, fotbalu a, jak jinak, pouličních bitek a jejich terčů.

Kam jste chodili večer?
Většinou nás černý chlápci zatáhli na blues parties. Tam se pouštěly desky, které jste nemohli slyšet nikde jinde. Bylo to skvělý.
A co fotbal?
Ne, mě fotbal nebavil. Ale můj kluk tenkrát fandil Crystal Palace. Nikdy jsem s ním nešla, chodívali tam taky opravdoví idioti a vždycky se něco semlelo. Kromě toho kluci nechtěli, abychom se motaly k bitce - ale milovali, když nám holkám pak mohli vyprávět, jaký to bylo.
Dneska se to v novinách jenom hemží zmínkami o rasovém násilí. Dělo se to taky, když jsi byla mladá, a jak zlý to bylo?
Znali jsme celé bandy černejch, západní Indů, a tak. Ti nás dostávali na různé party. Byli to fajn týpci. Ale všichni dohromady jsme si mysleli, že Pákistánci jsou jiný. Nesnášeli jsme je, protože se nikdy nesnažili někam se zařadit. Byli hrozně tichý a líný a při bitce se nikdy nebránili. Byli fakt lehkej terč, když jsi chtěl z někoho vymlátit duši. Hipíci a teplouši na tom byli podobně - když měl kluk dlouhý vlasy, mohl dostat za to, že je hipík, když měl košili s kytičkama, tak za to, že se oblíká jako teplej. Nebylo to vůbec rasový, bylo to proto, že byli jiný a vyrůstali s náma, takže jsme je znali odmalička. www.skingirlpride.com

Tolik tedy ukázka. A tolik k historii. Přesuňme se teď do současnosti, protože vše se vyvíjí a postoje se mění.

Současnost - úhel pohledu

Kdo tedy jsou dnešní skingirls, co dělají, jak se liší od svých předchůdkyň? Jak si samy myslí, že by měly vypadat a jak by se měly chovat? Jedna z definic říká, že být skinheadem je věc přístupu.
Hledala jsem šude možně, jak se definují samy dívky. Nenašla jsem. Zato jsem našla nádherné ukázky toho, jak se dvě strany dívají na jeden problém. První ukázka, kterou vám tu předložím, se týká toho, jak si někteří skinheadi - muži - představují typickou skinhead girl. Názorně ukazuje reprodukci patriarchálního smýšlení a chování v subkultuře a přejímání současných společenských kapitalistických trendů pohledu na ženu jako na objekt. Přiznám se, že mě dost vyděsila a musela jsem s povděkem kvitovat, že české scény se tento přístup alespoň ve většině mně známých případů netýká. To druhá otázka je z jiného soudku - psala ji dívka a prezentuje její osobní a poměrně radikálně feministický, názor na to, jak by se měla skingirl chovat k sobě a k jiným. A taky k mužům. První i druhá ukázka jsou velmi radikální, každá ale jiným způsobem a myslím, že komparace těchto dvou odlišných světů idejí, kde jeden z nich diktuje a druhý se s tím snaží po svém vyrovnat. Ještě upozorňuji, že první ukázka není převzatá z neonacistických stránek, jak by se snad na první pohled mohlo zdát.

Krásná, ženská a atraktivní

Měla by nebo může být žena skinheadem? Měla by se žena oblékat, chovat nebo prát se jako skinhead? Muži by měli být maskulinní a ženy feminní. To znamená, že by muži měli mít krátké a ženy dlouhé vlasy. Muži by měli nosit kalhoty a ženy sukně. Být pouličním vojákem není záležitostí obou pohlaví. Většina skingirls to přijala, když si uvědomila svou roli zprostředkovatelky podpory a zázemí, kterou muž v kritickém čase potřebuje. Některé ženy se přesto snažily stát více skinheadskými ve svém vzhledu. Ostříhaly si vlasy, obuly těžké boty. Tato image nebyla vhodná, některé z nich vypadaly jako mužatky nebo lesby, přesně jako ten typ žen, který skinheadi vytrvale odsuzují.
Termín skinheagirl může být nesprávně vysvětlován. Pokud označuje dívku, která pracuje se skinheady, prezentuje skinheadské hnutí na veřejnosti a stojí vždy po boku svého partnera, pak je ten termín použit správně. Ale pokud ne, je špatný. Dívky by se neměly prát, boj je jenom pro muže. Dívka by v sobě měla mít skinheadského ducha, ale navenek vypadat jako přitažlivá žena. Jako se říká v Bibli: Je ostudou pro muže, když má dlouhé vlasy, ale slávou pro ženu. Ženy by měly podporovat skinheadské hnutí sdílením ideálů a nošením jeho odznaků raději než stříháním vlasů nebo nošením těžkých bot. Skinheadské hnutí ochraňuje ženství a dál se tak rozvíjí. (www.skinheads.net)
Nepřipomíná vám to náhodou něco? Nemůžu si odpustit malou vsuvku: Rytíři slunečního kruhu zřizují Bundes Mädchen RSK.
- každá členka musí být připravena na represe současného sionistického systému
- každá členka starší 18ti let se bude snažit založit rodinu a přivést na svět co největší počet (rasově čistých) dětí
- každá členka bude respektovat stanovy strany.
Žena, jakožto nejvěrnější a nejoddanější bytost válečníka, je vtažena do národně sociálního boje spolu se svým druhem a musí mu stát vždy po boku. My nabízíme jistoty a zázemí. vybráno z českého náborového letáku Bundes Mädchen, RSK, neonacistické organizace podporující vlastní vězně.
A následuje druhá ukázka:

Skinhead girls - bojovnice nebo věšáky na oblečení?

Sama nevím, kolikrát bude ještě potřeba se tímhle tématem zabývat a kolikrát bude potřeba o něm psát a mluvit. Vždycky, když se v hnutí objeví nová holka, rozhodne si ostříhat vlasy, ošuká nejpopulárnějšího skinheada ve skupině (nebo toho nejhezčího) a pak se diví, proč jí nikdo nebere vážně. Jestli chcete znát pravdu, je to proto, že většina holek nebyla pro tuhle scénu stvořená.
Dobře...některé z vás přestaly číst. To je v pořádku, vy jste taky pro tuhle scénu nebyly stvořené. Holky toho musí dokázat víc než kluci. Nezvedneme takovou tíhu a některé z nás špatně řídí. Tak, teď jsem to řekla! Ale to nejdůležitější, co většina dívek postrádá, je nedostatek sebeúcty. Tím nemyslím, která z vás dokáže být větší svině nebo začne víc bitek. Myslím začne, ne je jenom pomůže dokončit.
Tím, že jsem skinhead girl se na mě valí spousta sraček ze všech stran. (Aspoň že když piju, můžu se držet svýho vlastního...). Ostatní skinheadi si automaticky budou myslet, že nejsi ani tak drsná, ani tak chytrá, když přijde řeč na scénu. Většina lidí si bude myslet, že když jsi holka, musela ses stát skingirl z nějakýho jinýho důvodu. Buď se snažíš sbalit jednoho z těch skvělejch skinheadskejch kluků (jo, jasně) nebo se snažíš sbalit jednoho z těch skvělejch skinheadskejch kluků. Není přece možný, aby tě bavila muzika nebo zajímal tenhle životní styl. Ale abych řekla pravdu, tohle je bohužel případ většiny holek, které znám.
Pro ty z vás, které se do scény dostaly jen proto, aby s nima bylo zacházeno jako se špínou, dobře. Žádnej problém, jenom si nestěžujte, že vás nikdo nebere vážně. A připravte se na to, že budete terčem mnohem vtipů. A když se později rozhodnete, že chcete být brány vážně a nechcete už dál fungovat jako děvky pluku, pomáhej vám Bůh.
Taky mějte na paměti, že móda je důležitá. Jestli chceš být skinheadem a jsi holka, nauč se proboha oblíkat. Tady nefunguje vytvoř si svůj vlastní skinheadský styl. Existuje kód. Nespojuj a nemíchej punk a skinheads. Jestli chceš nosit síťovaný triko, ujisti se, že není roztrhaný. Třeba je to styl, který se ti líbí víc, v tom případě ale zůstaň punkerkou. Můžeš si myslet, že móda tolik neznamená, ale když vidíš rennie s růžovou ofinou v roztrhaných silonkách pod sukní, nenapadne tě, co je vlastně zač?
Znej svoji hudbu...a měj ji ráda. Nezačni poslouchat sračky jenom proto, aby ses zalíbila klukům. Jestli se ti ta hudba nelíbí, možná není tahle scéna pro tebe a neexistuje důvod předstírat, že je.
Buď si jistá svými politickými a jinými názory a stůj pevně za nimi. Všechny musíme někde začít, takže budeš možná ze začátku zmatená a nebudeš si úplně jistá, jaký máš na konkrétní věci názor. Seznam se s co nejvíce různými názory. Ne kvůli skinheadství, ale kvůli sobě, proboha!
Ukaž, že stojíš za svými přáteli v každé situaci. Nezačínej zbytečný bitky (alespoň ne pokaždý), ale pomož je ukončit.
Nauč se přijmou a uštědřit pár ran. Násilí je součást téhle scény a jestli chceš být brána jako rovnocenná, musíš se tak chovat.
A nauč se přijmout vtip. Nenech nikoho tak lehce zranit tvoje city.
Přes to všechno, co tu bylo řečeno, ve skinheadském hnutí místo pro holky existuje. Není ho moc, ale je tu. Je jen na tobě, jestli chceš, aby tě ostatní brali vážně. Angela, In: Gang Up! skinzine 4, www.skingirlpride.com

Tolik tedy skinheadský feminismus. Rozhodně netvrdím, že mi tato ukázka nepřijde v mnoho ohledech kontroverzní. Podřízení a smíření se s kultem, ať už v případě kodifikované módy nebo uznání malého prostoru pro dívky je patrné snad v každém odstavci. I když je nutné uznat, že spousta lidí (nejen dívek) se stává součástí jakékoliv subkultury nebo politického hnutí opravdu jen proto, aby vypadala zajímavě nebo přinejmenším drsně před svým okolím. Tací však většinou velmi brzy odpadnou, když se objeví něco pro ně zajímavějšího. Ne všechny projevy skingirls však mají tento ráz. Postupme dál.

Současnost - skingirl pride

Buď hrdá a nakopej všem prdel. Buď skinheadgirl!
Jak že tedy vypadají ty ostatní projevy? Nebo že by jich bylo mnoho, ale dají se najít zajímavé aktivity provozované skingirls. Především je nutné podotknout, že stejně jako skinheads se i skingirls liší od země k zemi, od města k městu, od jedné k druhé a s tím i jejich názory a priority. U jedné je prioritou hudba, u jiné psaní článků nebo politika (i když to je zrovna zcela výjimečný jev) a u další třeba vůbec nic. Spolu s vývojem scény se ale i u skingirls rozvíjí činorodost, v některých případech směrovaná do velmi zajímavých oblastí.
Nejvýraznější aktivity či odkazy na něj jdou nalézt na internetu. Asi nejčastěji navštěvovanou stránkou je mezinárodní, v Německu vytvořená stránka Skingirlpride (SGP), která má zároveň i nejširší tématický záběr, kromě obligátních a již zmiňovaných fotografií zde najdete povídky, jejichž autorkami jsou rennie, odkazy na dívčí skinziny, knihkupectví, kde seženete knihy se streetkids tématikou, kvalitní chat, na který jsem se přihlásila trochu se strachem, ale hned první týden mě přesvědčil, že to nebyla ztráta času. Objevovali se na něm zajímaví lidé (mimo jiné i jedna americká riot skingrrrl) i názory, kromě jiného se často řešilo postavení žen a dívek v této subkultuře, s nímž byla většina nespokojená. (Že by první krok k obratu k lepšímu?). Ještě jedna věc mě upoutala, a to průvodce po evropských zemích, obsahující seznam míst, která je dobré navštívit. Všudypřítomná móda samozřejmě nechybí.
Jinou velmi zajímavou stránkou je Camden Town zine, který sice není výhradně dívčí, ale zdejší Skingirl Corner nabízí spoustu povídek a výtvarných prezentací skinheadských umělkyň a umělců. Mimochodem i obrázky v tomto článku jsou odtud. Kromě toho je zde umístěna řada rozhovorů s rennies, které jsou ve scéně nějakým způsobem aktivní. Za poslední dva měsíce, kdy jsem se na stránku pravidelně dívala, se seznam úspěšně rozrůstá. Zinů je na internetu samozřejmě víc (například Knuckle Girl), ale myslím, že by bylo nudné překládat tu seznamy. U literární tvorby ještě zůstanu - zaujal mě pokus jedné francouzské skingirl vytvořit jakousi knižní kompilaci o životech skingirls ze všech koutů světa. Doufejme, že nezůstane se svým projektem bez pomoci!
Další zajímavou oblastí, ve které se rennies z celého světa, ale především z USA, a poměrně překvapivě, z Rakouska angažují, je hudba - její vydávání a kapely. Z každé země budu jmenovat jednoho zástupce, tedy spíš zástupkyni. V Rakousku je to kolektiv Bootgirls Bussines, který kromě vydávání hudby dělá i hudební zin a v USA Helen of Oi Records, což je v podstatě one woman show, která vydává hudbu z celého světa a organizuje v Kalifornii mnoho koncertů.
Co se organizovaných politických aktivit a nějaké vyhraněné názorové profilace týče, není to z informačnho hlediska žádná sláva. Samozřejmě na celé čáře vede antifašismus, ale to je celkem logické a není k tomu potřeba velkého zjišťování. S levicově či přímo anarchisticky orientovanými rennies jsem se v podstatě setkala jen na chatu skingirlpride, ale bylo to setkání příjemné. Ale všechno se může změnit a nemusí to trvat ani tak dlouho, jak to v současné chvíli vypadá. A právě takto orientované chaty tomu mohou výrazně napomoci.

Slovo závěrem

Spousta z nás může sdílet oprávněný pocit, že ruku v ruce se skinheadským hnutím jde machismus a partiarchát. Mít pocit je jedna věc, ale snaži se něco změnit je věc druhá. Na tomto místě svůj miniexkurz mezi současné skingirls ukončím. Zčásti proto, že už nemám více informací, které bych použila a opakovala bych se a zčásti proto, že se budu těšit na další rozvoj této části skinheadské subkultury, abych pak mohla napsat k tomuto článku pokračování, obohacené o nové postoje a aktivity, které jistě brzy přibudou.

Texty a překlad. Tonka Šibenice