SUGGS - The three pyramids club

Určitým pozitivem toho, že se kolega Dědek přestal podílet na obdělávání redakční líchy, je skutečnost, že se tak našinec dostane k některým nosičům. To je případ i ex-krákory od Madness Suggse alias Grahama McPersona, milého to zjevení pětadevadesátého roku (vzpomínáte na Cecilii?). Na druhé sólovce The three pyramids club nasadil image podílníka Společnosti Suezského průpravu, ale kormě písničky On drifting sand nechává Egypt Egyptem. V promomateriálu Suggs inzeroval, že album provětrá hiphopovými prvky, ale kromě občasného scratchingu a decentně užitých nasamplovaných zvuků (určitou výjimku tvoří písnička Sing, ale tohle elektronické vyvolávání orientálních duchů prý umějí leckteří hoši a dívky líp) nechávám vše při starém. Hned úvodní I'm a man je příznáním v plném rozsahu obžaloby - ska jak nožka. A podobné motivy plynou celým albem, nastrčte ucho ke Straight Banana či Invisible man a víte hned, která bije. Zmíněná I'm a man hmatá po distinkcích široce použitelného hitu, osobně mi ale z vnitroalbových primárek vycházejí jiní vítězové. Myslím tady na So tired, The greatest show on Earth a především na kutálkovou Our man. Hostující Chris Barber Band oblékl písničku do elegantního dixielandového svrchníku a Suggs ji vyšperkoval strhujícími zpěvnými refrény. Mám z takových desek opravdu radost a budu se muset poohlédnout po té první. Když jí před-předloni vysázel zmíněný kolega plný počet...

Radek Diestler