ZNOUZECTNOST - Deset let, deset alb

(Ladislav Rott)

Tahle skupina je na plzeňské rockové scéně jakýmsi ošklivým kačátkem. Aspoň pro většinu zde tvořících hudebníků. Neboť ačkoliv oni makají a dřou, přijdou nějací neumětelové a vypálí jim rybník. Anebo je to jinak? Říkají si velice výstižně Znouzectnost (občas se lze setkat i se zkratkou ZNC) a jsou vítáni hudebními příznivci v celé republice. Proč? To se tu nedočtete. Tento materiál si klade jiný cíl - faktograficky zachytit to nejpodstatnější, co kapelu za deset let existence potkalo. Skupina sama se brání vysvětlování 'podstaty' své tvorby - to nechává na každém jednotlivém posluchači. Lze zmínit snad jen to, co je od počátku poznávacím znamením ZNC: potrhlý humor, svérázná filozofie a netuctový pohled na svět. Včetně lehce provokujícího způsobu jak písemné prezentace názvu skupiny, tak jakési poloanonymity hudebníků plaše se ukrývajících za přezdívkami. A tak přistupme na jejich hru a pojďme do děje.

I.

Když se v roce 1986 navrátil nepříliš napraven z vojny Caine (před službou vlasti bubeník úřady obávané skupiny Kuličkové ložisko), začal se pochopitelně rozhlížet po kumpánech pro další hudební provoz. A protože vrána k vráně sedá, padla volba na kytaristu a zpěváka Dému a bubeníka Jožžina ze snad dvakrát vystoupivší skupiny Zastávka Mileč, která již tehdy díky svému demu byla u určité obce posluchačů nesmírně populární. Dva bubeníci jsou však na trio moc, a proto se Caine prezentoval s kytarou ozvláštněnou do toho času pro svět nepoznaným dvoutónovým laděním. Chyběla však basa. Do doby, než Déma získal tip na jistého mladíka, který měl údajně doma na zdi překrásnou baskytaru. Měl. V životě však na ni nebrnkl - sloužila jako dekorace v pokoji výtvarničinou posedlého Goldy. Ale jsa pro každou legraci, dotyčný se rozhodl, že to na ni zkusí. Po rozpačitých začátcích plných vzájemného ohledávání došli hoši k závěru, že osud chtěl, aby na poli hudebním vytvářeli 'znouzectnost'.

K prvnímu veřejnému vystoupení došlo v listopadu 1986 na přehlídce mladých talentů, kterou tehdy v plzeňském klubu Oko zvučil Václav Běhavý z Odyssey. Nikdo jiný se toho totiž neodvážil, neboť šla fáma o značné kontroverznosti vystupujících. Kormě ZNC hráli ještě OPM, PVC, Tančírna a Tepláková holka. Po koncertu se členové Znouze nad svým výkonem hluboce zamysleli: vyplynula z toho téměř roční absence na pódiích s o to vydatnějším pobytem ve zkušebně. Tam v únoru 1987 natočili první demo Vítejte v blázinci, hraje vám Znouzectnost.

Tvorbu ZNC lze od počátků vlastně dodnes charakterizovat třeba takto: ačkoliv z ní číší naléhavost sdělení folku a razance i nahota punku, jde v podstatě o odvrácenou stranu popu, která svou bezostyšnou jednoduchostí mnohé instrumentálně zdatné samožrouty asi nepotěší. 5. září 1987 vystoupila ZNC spolu s Bradavicí na 1. hodokvasu v Plzni-Božkově, poprvé před větším množstvím spřízněných duší. O dvacet dnů později hrála tamtéž opět a tenhle večer se zaryl do paměti hlavně díky následnému tragickému skonu bubeníka Jožžina. Ve třech (když za bicí usedl definitivně Caine) vystoupili koncem října na neveřejném městském kole Festivalu politické písně, který byl tehdy sloučen s Rockfestem '88. Zde získali uznání od předsedy poroty Vojty Lindaura (tehdy redaktora měsíčníku Gramorevue), který u nich rozpoznal jistý talent a originalitu. Ač je nominoval na místo druhé, výsledkem kompromisu s konzervativní částí poroty byla nakonec pozice třetí s tím, že na následném 'gala večeru' ZNC nevystoupí. Znouze prostě svazákům nějak nepasovala do scénáře. Celkově tedy bylo v roce 1987 odehráno sedm veřejných vystoupení včetně posledního, v bytě u Caina pořádaného vánočního koncertu, který proběhl v úžasné atmosféře.

II.

V lednu 1988 posílil zbylé trio kytarista Bowí, v minulosti rovněž člen Zastávky Mileč. Dokumentarista Jindra Marek natočil se Znouzí amatérský filmový klip na písen "Já tu nejsem". Koncertů začíná  přibývat, v červnu mimo jiné ZNC poprvé hrála v Praze (na Opatově s Helmutovou stříkačkou, Do řady! a Masomlejnem) a o něco později na opět neveřejném Rockfestu '89. Od září do prosince s kapelou vystupovala zpěvačka Renka. Rok, během kterého ZNC odehrála sedmnáct koncertů, skončil prosincovou veřejnou nahrávkou druhého dema Happy Xmas v kostele Sboru Karla Farského, kde poprvé zpívala, která v následující pětiletce zdobila zvuk kapely i sopránovým a později altovým saxofonem. Zde také vznikl druhý klip - podkladem byla píseň "Dračí setba".

III.

Na jaře 1989 ZNC absolvovala do té doby 'nejviditelnější' vystoupení na národním finále Rockfestu '89 v Praze, kam byla nominována dramaturgy koncertu 'Stranou? Vpřed!' spolu s dalšími Plzeňany Velký žert a Ložisko. Záhy odešel Bowí, dál se hrálo ve čtyřech. Ohlasů i pozvání přibývalo: festivaly Rock & Švanda Strakonice, Bohemian Rocquell v tehdejším PKOJF, Rockmise Sokolov, Hrají a zpívají...(poprvé na akci známého plzeňského hudebního aktivisty Ivana Jáchima v doubravecké Svornosti), Rockfest '90. V tehdejší zkušebně na plzeňském Petrohradě vzniklo třetí demo Obludný Neználek. V tomto revolučním roce měla skupina třicet sedm veřejných produkcí.

IV.

O rok později to již bylo o deset vystoupení více, z těch nejvýznamějších uveďme Punk dětem v plzeňském DK, poslední - již nesvazácký - Rockfest v Sokolově, Koncert pro Čínu na plzeňském náměstí Republiky. Uskutečnily se také první výjezdy do Bratislavy (klub Novodvorská a amfiteátr v přilehlém Senci). Koncem srpna došlo ve studiu Českého rozhlasu Plzeň zásluhou Vaška Prokše k pořízení prvních deseti snímků, byť novodobou uměleckou cenzurou záhy smazaných. V listopadu odehrála ZNC historickou taneční zábavu v Kornaticích, kde získala úplně první honorář - každý v kapele obdržel pětikilo na ruku! V tehdejším čtyřstopém studiu Družba na Lochotíně vzniklo čtvrté demo Odrhovačky a baladajky. Znouze debutovala i na vinylu, pro kompilaci Punk's not dead pořídila nahrávky písní "Krysař" a "Převrat v banánové republice" ve studiu Řitka.

V.

V lednu roku 1991 absolvovala ZNC (spolu s Otcovými dětmi) první koncert v tehdy začínajícím plzeňském rockovém klubu Divadlo pod lampou, dále hrála mj. na Koncertu volyňským Čechům, poprvé v pražském klubu 007, na Festivalu duševního zdraví v dobřanské léčebně a také dvakrát v Lucerně, kde při její produkci na prosincovém maturitním plese údajně tančil i pan prezident. Hlavně ale přišla první nabídka od Kocoura, šéfa vydavatelské firmy Globus, k natočení alba dosavadních největších hitů.

VI.

Deska se nakonec objevila v roce 1992 pod názvem Ukolébavky pro ne(v)hodné loutky poprvé (a naposledy) na všech druzích nosičů, tj. LP, CD a MC. Nutno ovšem zdůraznit, že skupina samotná ji nechápe jako svou první, rpotože za běžná řadová alba považuje i veškeré přecházející demokazety. Vznikl též třetí klip na song "Ukolébavka". Tím končí éra demonahrávek, Ukolébavky...a všechny následující snímky jsou již nosiče oficiální. Ještě v témž roce vychází péčí hudebního vydavatelství Avik album Znouzectnost uvá své hosty na vlnách Radia bla bla plus, reflektující zklamání soudných lidí nad tehdy začínajícími privátními FM stanicemi. Prostor zde kromě hostitelů dostaly i spřízněné kapely, např. Bon Pari, Petr Mach či Otcovy děti. Druhou spolupráci s Globusem prezentuje sedmé album, křehké Mé království (1993) včetně klipu "Černej šerif" a třetí a poslední pak elpíčko Folcore ze čtyřiadevadesátého. Tento rok s sebou přinesl pro kapelu další zásadní zlom - v roli manažerské šedé eminence se jejího provozování ujímá Ivan Jáchim a většina hudebníků přestává pracovat. V květnu přichází první hraní v pražském KD Vltavská, kam přenesl svoji scénu klub Belmondo, a právě tady začíná návštěvnický boom - na Znouzi sem dodnes pravidelně chodí vždy minimálně osm set návštěvníků, a to zde hraje téměř každý měsíc. A s nabitými sály se kapela setkává prakticky všude.

Ještě předtím, přesně 2. října 1993, však se ZNC naposledy vystoupila zpěvačka Ema, aby se záhy na její místo postavil (zpočátku jako host) kytarista, skladatel, zpěvák a hudební všeuměl Přéma, dosud kapelník skupiny Navzájem. Nebyl pro ostatní nikým neznámým, neboť již dřív se účastnil mnoha nahrávacích frekvencí ZNC jako hostující hudebník, technik a poradce.

VII.

Rok 1995 přinesl Znouzi jako důsledek stabilní popularity téměř stovku koncertních vystoupení především v klubech a na festivalech, ale i ve venkovských kulturácích. V květnu vydal Avik sólové album Démy nazvané Démophobia anebo Plzeňské pověsti, písně a jiné plísně, kde jej samozřejmě (kromě dalších hostí) doprovázejí jeho kolegové a s výjimkou Goldy - ten však zase 'spískal' obal. A konečně albem desátým je Kapitán Mlíko z podzimu '96, vydané tentokrát na vlastní značce Sisyfos Records. Jeho vydání již Přéma přihlížel opět jako občasný host, když poslední srpnovou sobotu po koncertě v Hradci Králové na post stabilního člena rezignoval. V současnosti se ZNC opět pohostinsky vystupuje 'ztracená dcera' Ema a také další zpěvačka Romana (v minulosti SPEK, Pestalozzi, Kursy šití nebo Ouklend).

A to je vše o prvních deseti letech existence plzeňské kapely Znouzecnost. Stručněji to nešlo - naopak tento text by mohl být daleko košatější. Ale podstatná je hudba. Dnes tvořená třemi svéráznými osobnostmi, kterým se splnil klukovský sen oslovit 'masy' spřízněných bez ztráty soudnosti a s patřičnou dávkou nadhledu a vkusu. Pokud by předchozí řádky ve vás vzbudily zájem o písničky ZNC, je možno si všechna uvedená alba stále u kapely zakoupit. Obsahují výlučně vlastní tvorbu, kolektivně podepisovanou. Kdo co složil není podstatné. Ale mezi příznivci kapely je dost takových, kteří umějí jednotlivé autorské rukopisy dokonale rozlišit...