ZÓNA A - Nikto nevie jak to dopadne

Zóna A se nijak zvlášť nemění. A to je - jaký paradox - vlastně její největší deviza. Jenže stejně tomu je u Motörhead, AC/DC, Status Quo, ZZ Top, Manowar, stejně tomu bylo u Ramones...a nikdo o za paradox nepovažoval. Naopak. U některých formací zkrátka platí heslo 'větší vývojové skoky nežádoucí'. O to hlavně jde, to je protest! zpíval kdysi Debustrol a ono to může mít nejrůznější rozměr. Třeba na protest proti beznázorovým 'chytačům' nových vln raději zůstat pořád stejný...Zóna A je největší jistota slovenského punk rocku. Nikde se mu nevzdálila a těžko tomu kdy bude jinak. Což ale neznamená, že by všechny její desky zněly zcela totožně, nebo že by jejich obsahem byla vždy svým způsobem jen jedna dlouhá písnička. Koňýk, Leďo a spol chvílemi nasazují k ostrému neopunkovému (pozor, neopunkovému ve smyslu britských kapel začátku 80. let, tzv. druhé punkové generace) útoku, aby co chvíli namísto rychlosti upřednostnili nadhled, uvolněnost a melodie - a že Zóna A i tentokrát chrlí jeden chytlavý nápad za druhým, na to můžete vzít kyanid či jakýkoliv jiný jed! Za kandidáty na budoucí evergreeny skupiny by se teoreticky dalo označit téměř všech šestnáct písní na desce - dovolím si tedy aspoň upozornit na své osobní favority, jimiž jsou Lucia, Beznádejný prípad, Mám rád, Chcem byť a Na Havaj (o té poslední ještě padne zmínka). Inu, Zóna A jsou takoví miláčci. Nakonec jim rádi odpustíte i horší zvuk nahrávky, občasné rytmické chyby (což by se nemělo stávat...) nebo některé rádoby odvazové či přímo bezobsažné texty. Popřípadě nečekané choutky souboru zakoketovat si s popíkem (Možno, Nádherná zákerná a smyčci přislazená Na Havaj). Z ryze punkrockového hájemství Zóna A uniká i v Géniovi, kde za pomocí dechařů opětovně pokouší ska music, ale jinak je název alba ve vztahu k téhle formaci v podstatě nesmyslný. Každý ví, jak to dopadne - že Zóna A bude přísahat věrnost ideálům roku 1977, i kdyby jí hrozilo dvacet let nucených prací na Sibiři.

Petr Korál